Poutní slasti a strasti

Magdaléna Strejčková | je vdaná, má tři děti; pracuje v oblasti zážitkové pedagogiky; v současnosti je na mateřské dovolené

Budu upřímná. Začínat příspěvek neoriginálním úvodem, že jsem „nedávno četla zajímavý článek“, mi přijde fádní a ohrané. Obyčejné. Nezajímavé a neosobní. Moc ráda bych se tomu vyhnula a začala nějak vtipně po svém. Jenže co dělat, když termín uzávěrky v diáři úkolů zoufale bliká a já to přečtené zamyšlení prostě nemůžu dostat z hlavy? Zkusím to tedy alespoň trošku poupravit. Takže… Před časem jsem zůstala se zájmem sedět u jednoho nevšedního článku pátrajícího po významu slova pouť. Byl to zajímavý exkurz do světa českého jazyka a připomínka školních větných rozborů. Autor popisoval, že se prý o pouti lze bavit z hlediska příslovečného určení místa, času, způsobu i příčiny. Jako že na pouť kam, kdy, jak a proč. Celý příspěvek končil tím, že je to výjimka z každodenního shonu a všednosti, člověk že je po celý rok v jednom kole a že má tedy opravdová pouť zpestřit celý rok a správně že se na ni máme půlrok připravovat a další půlrok vzpomínat. Tak. A teď začnu s rozborem já.

 

Velkých davových poutí i malých, ba i nejmenších osobních poutiček jsem v životě pár zažila. Pravda, nebyla jsem pěšky v Compostele jako můj švagr, ani pravidelně každé léto neabsolvuji autobusový zájezd do Medžugorie jako moje kamarádka. I další významná poutní místa Evropy i celého světa mi jsou zatím blízká jen v rovině představ. K poutím mám ovšem svůj zcela osobní vztah.

Slovo pouť podle mého odborně nepodloženého výzkumu je ne nadarmo podobné slovu pot. Na správné pouti se člověk potí. Tudíž že poutě patří do ročního období, kdy slunce hřeje, tráva se zelená, život zve k oslavě sebe sama. Možná by se měl člověk potit i proto, že ušel pořádný kus cesty pěšky.

Taky v tom slově slyším něco jako pouto. Člověk může sice vyrazit na pouť sám, ale pokud je s někým spoutaný, nezbývá mu než dotyčného táhnout s sebou. Ať už fyzicky, nebo jen duchovně.

A teď sonda do jedné všední rodiny, podoba s rodinou autorčinou není náhodná. Jakmile to venku začne zpívat, bzučet, hvízdat, zelenat se a vonět, začínáme „guglovat“, kde je kdy jaký letecký den, závody off roadů, krmení mláďat v zoo, zahájení poutní sezony nevyjímaje. A jsme u prvních krůpějí potu. Při představě, co všechno musím zabalit, kolikero převlečení vzít, kolik hladových krků cestou nakrmit, kde všude zastavit, kolik protestů, že jaký je to kus z parkoviště pěšky až tam onam, vyslechnout, už mám téměř splněno, obětováno, protrpěno. Ale nemůžu jinak, jsem se svou rodinou natolik spoutaná, že bez nich by mi tam stejně bylo smutno a nechci je přece připravit alespoň o pokus duchovního povznesení se.

Nesmím opomenout, že pouť ne nadarmo zní taky jako spoušť, kterou jistojistě v peněžence „hlavy rodiny“ takový rodinný výlet zanechá. Po absolvování ubrblaného výšlapu, třeba jen od parkoviště ke chrámu, a poutní radostné mši, kdy člověk nahání děti pod lavicemi a snaží se usebrat, aby aspoň občas zachytil mezi dětmi klopýtajícími o lekátko i myšlenkovou nit poutního kázání, začne být finanční rozměr velmi citelný. Po řetízkáčích, housenkových drahách, létajících kačerech a jiném zvířectvu zbývá naplnit hladové břicho. Další zajímavé zjištění, že ta mastná placka – je jedno zda bramborák nebo langoš a nejlíp oba – chutná vždycky líp než chleba se salámem či dokonce i řízek co je v batohu. A že zmrzlina a pendrek je prostě lákavější než tatranka či mikulášský perník, který pečlivě schraňuju od prosince, protože na pouť se má přece člověk připravovat už půlrok dopředu.

Je těžké se na pouti odpoutat od běžných provozních věcí, potí-li se na ní člověk spoutaný celou rodinou. Přesto přese všechno mají své kouzlo a vím, že se to „u Pána Boha“ počítá. Pomalu začínám „guglovat“, protože sezona je na dohled. A až se jaro zeptá, co jsme dělali v zimě, ať můžu s čistým svědomím ukázat prstem na mapu a odhodlaně se všemi riziky zavelet – sem!

Ale pro ten skutečný výsledek pouti budu muset vyrazit sama za sebe. Nebo vlastně, už jsem vyrazila. Dost dávno. Je to někdy fuška a potím se. Hodně věcí mě spoutává a snažím se odpoutat od zbytečné zemské zátěže. A že je to v tom životě jako na kolotoči, to taky sedí. Připravuju se. Nechci za sebou zanechat spoušť. A až padne ta zásadní a rozhodující otázka, cože jsem celou dobu dělala a jak jsem se připravovala, chci vidět jen to dobré v okýnku za okýnkem, promítající mně velmi známý příběh. A až skončí, věřím, že uslyším veliké slovo. Slovo, na které jsem v rozboru výše zapomněla, ale které zní tak podobně. Tak libozvučně. Tak lákavě. Slovo, ve kterém bude obsaženo pak už všechno: „Pojď!“

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu