Křesťan v pohybu aneb „Operace Kulový blesk“

Magdaléna Strejčková – je vdaná, má tři děti; pracuje v oblasti zážitkové pedagogiky; v současnosti je na mateřské dovolené

„Správnej křesťan má být aktivní, ne? No tak proto,“ argumentoval manžel důvody našeho opětovného stěhování se do prvního patra domu. Postupně rekonstruovaného. No právě! Přesun všech jednotek jsme avizovali již minulý rok na konci srpna. Pak byl odsunut na podzimní prázdniny. Po nich na Vánoce. Když pak přišel účet za plyn, řekli jsme si, že vlastně až tak na to nespěcháme a kluci si poněkolikáté vypakovali své napakované krabice. A navíc mít malou Lucinku v ložnici je přece jedinečné a neopakovatelné. Ten čas tak letí! Svého pokojíčku si ještě užije!

Jenže pak se vyjařilo, všechny dodělávky byly téměř hotové, a když minuly jarní prázdniny, řekla jsem, že už to v přízemí přece nějak do konce léta zvládneme. A pak – kdo má neustále ťukat na topení, aby kluci přiběhli dolů k obědu nebo si uklidili rozházené hračky a ponožky, než tam na ně vyběhnu. A kdo má poslouchat to dupání a handrkování se skrz dřevěnou podlahu! A co chudák Lucinka za sádrokartonovou příčkou vedle kluků a co kluci chudáci při jejích nočních srdceryvných projevech! No výmluv bylo nespočet. A tak se až letní prázdniny staly cílovou stěhovací metou. Ale ne nadlouho.

Možná bychom se neodstěhovali ani tehdy a kluci by poněkolikáté přeskládávali svůj „krámek“, kdyby se nestalo, že manžel potřeboval jednou něco zařizovat a doma úředničil. A právě tato činnost jeho, jindy tak mírumilovného, klidného a vyrovnaného člověka, dost naštvala. Řešil něco mezi složenkami, účty za telefon, spořením a dalšími aktuálnostmi a dost z toho znervozněl, přičemž tuto vlastnost mám doma v režii obvykle já. Ale ani jsem se nedivila. Šanony s důležitými dokumenty se už stěží napěchované vešly částečně do knihovny, částečně do skříňky pracovně nazvané „co když se to bude hodit“ s dárečky pro širokou dalekou rodinu, příbuzné, přátele a známé a naše desetiletími doválené válendy s úložným prostorem by o jeho obsahu mohly vyprávět své. Pravdou taky bylo, že i dětské oblečení na všechny sezony poděděné po kdekom bylo u nás v přízemí už těžko někam vměstnat. Zkrátka ten nepřehled a nesystém v těch našich úřednických záležitostech byly oním spouštěcím mechanismem.

Do patra jsme se často chodili dívat pro potěchu, kvůli motivaci. Všechno tam vonělo novotou, ale my pořád jaksi ne a ne to rozetnout. Až ty složenky a šanony, co manžel nešťastně shraboval po všech možných koutech domu, to urychlily. O notebooku, který smutně ležel kdesi na parapetní desce, nemluvě. Čeho bylo moc, toho příliš. Zaobalil to manžel motivační větou o křesťanech, kteří mají být v pohybu. Už se tam viděl. Aby alespoň kout dolní uvolněné místnosti se stal jeho pracovnou. Místem, po kterém snil, jeho „jeskyní“, do které by si čas od času osamocen s chutí zalezl, jak to muži potřebují. Upřímně jsem mu to přála. A dala zapravdu, že je nutné určité věci v chodu naší domácnosti a v celém domě uspořádat nějak jinak. A že svou pracovnu zkrátka potřebuje.

Asi jsme taky trochu zlenivěli, a když jsme řešili, jak po zimě rozhýbat kosti, zeptala jsem se, jestli se třeba nechce občas projet na kole, když teda má být křesťan furt v pohybu. „A copak já můžu? Vždyť než já se po příchodu z práce najím a převleču, už jste doma z kroužků a to je hned dodělat úkoly, večeře, koupání…“ Uvědomovala jsem si, jak moc mi manžel pomáhá, jak jsem ráda, že je mi k ruce, jak se věnuje dětem a ve chvílích volna, které vlastně volnem nejsou, neustále něco kutí na domě, protože tam je toho tolik potřeba! A taky chce, aby se nám tu hezky žilo. A abych byla spokojená. A děti taky. A mně vůbec nedochází, jak moc může toužit po té své malé pracovně, kde by mohl být chvíli sám se sebou. Styděla jsem se a dušovala, že tedy o.k. – tmelení futer skutečně může počkat a já si své okrasné tapety na zeď taky můžu lepit už za pochodu. Až tomu hornímu patru dáme život. Až vyhodíme ty staleté válendy, přerovnáme skříně, vyvezeme potrhané tepichy, až si kluci konečně zase napakují svá milovaná lega do krabic a vypakují do nových nalakovaných regálů, až si Lucinka bude moct konečně panenky rovnat jinde než v předsíni na botníku, až vyčistíme vzduch a až konečně i já budu skladovat mě neustále pronásledující haldy prádla jinde než na gauči, bude to přece fajn! To bude úplně nový život! Z ložnice pracovna, z pokojíčku denní hrací místnost s žehlicím prknem, z kuchyňského koutu s hromadami holčičích hraček zase kuchyňský kout a hromady hraček do prvního patra. Lego kostičky vyšťárnout zpod soklu kuchyňské linky i zpoza skříní. A vymalovat. Skutečně to rozjedeme ve velkém. Začneme jako dvě hrdličky, nová ložnice, děti své pokoje, my své pracovní koutky… A takových až až by bylo ještě až až. Je třeba začít jednat.

„Máš pravdu. Nemůžeme zpohodlnět, ustrnout. Dokud se něco děje, žijeme,“ vážně jsem pronesla. „Konečně,“ zajásal manžel a padlo definitivní rozhodnutí. „Operace Kulový blesk“ začne nejbližší možnou volnou sobotu. Tráva na zahradě počká. Švagr jako stěhovák pomůže a já už pomalu začnu kluky připravovat na jejich samostatný život. Vždyť „za zadkem“ jim celý život stát nebudu. Ach jo. Ti muži! Pořád si myslím, jak moc to potřebují, a oni přitom chtějí volně dýchat. A mít to svoje. To i tamto. A nejlíp obojí. V našem případě třeba pracovní kout a odpolední provětrání hlavy se srovnáním myšlenek na kole. Tak to abych si ještě užila, že jsme dole všichni pěkně pohromadě. Než se rozprchneme po domě. Je mi to i líto. „Jenže, to je život. To je vývoj a je to tak dobře,“ zase argumentuje manžel a já mu dávám za pravdu. Opět. I když to u srdce zabolí.

Nová etapa života nám odstartuje v nejbližších dnech. Už doopravdy. Nadechuju se. A nejen já. Ten podvečer mi zmizel manžel z očí docela na dlouho. Kdo ví, kudy všudy jezdil a co se mu honilo hlavou. Možná si v hlavě rýsoval, kam dá stůl, počítač, kde knihy a do kterých šuplíků uloží jaké důležité dokumenty a doklady. A určitě se tam už viděl. A potřeboval si to všechno probrat a těšit se a promyslet a naplánovat. Avšak co. Jen ať se to už začne hýbat. Tím správným směrem. Pořádný křesťan přece musí umět šlápnout do pedálů.


2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu