Co neděle nadělila

Magdaléna Strejčková – je vdaná, má tři děti; pracuje v oblasti zážitkové pedagogiky; v současnosti je na mateřské dovolené.

121-vychova

„Mamííí,“ volali po odministrované mši kluci běžící ze sakristie. Slézala jsem z kůru a oddychla si, že máme to nedělní rušení místních věřících za sebou. S malou je to teď „veselé“. Na Lucinku udělali důrazné „ty, ty, ty“ a zastavili se u mě. Se sníženými decibely, ne ale natolik, jak by si ta informace zasluhovala, mi oznamovali, že Lucinka dnes z kůru mezi šprušlemi zábradlí „plivla na paňmámu“. Nebe se zatmělo, země se zachvěla, skály se rozpukly. A v mých očích vytanul obraz sváteční pokrývky hlavy některé z našich spolusester v Kristu uslintané rozmarem našeho šestnáctiměsíčního batolete. Ale to bylo tak všechno, co se mohlo stát. Detaily nevím, abych případně napravila škody. Mám co dělat, abych malou uhlídala, když nacpe svou hlavu s bambulatou čepicí a krkem omotaným šálou mezi dřevěné příčky zábradlí na kůru. Co se v tu chvíli děje na jejím obličeji, vskutku nemám šanci vidět. Jen slyším protestní jekot, protože se ji všemožně s manželem snažíme dostat zpět. Hasiči ještě asistovat nemuseli. Máme to už předcházejícími dětmi otestované. Ale skutečně jen přítomný Bůh (a možná i pan farář, teď si uvědomuji) ví, co je k tomu vede, „nasysávat“ seshora zrovna tím nejužším otvorem. A slintat na věřící! Ale že to holka jejího věku provedla, no, co už – jak říká jedna má známá. Jsou horší věci. V šestnácti letech už by to bylo neomluvitelné! Uf. Otřepala jsem se po té představě, zhluboka jsem se nadechla a nenápadně se ještě rozhlédla na rozcházející se Boží lid. Ujistila jsem se, že nikdo s urputným výrazem ve tváři, rázným krokem a hrozící holí za námi neběží. A nebe se zas vyjasnilo.

 

Přišli jsme domů a začali vše připravovat k nedělnímu obědu. „Jo, mami, a víš, co říkal jeden kluk ze třídy? Že prý je každou neděli u nás v kostele. Za varhanama. Prý ho nemůžeme vidět, když ministrujeme. Je tam někdo ze třídy nebo ne?“ Zeptal se s dětskou důvěrou starší syn. Ptal se mě jako člověka, který má o dění v místním kostele největší přehled. Pokud je to bráno tak, že jsem tam každou neděli na kůru, tak ano. Jenomže má pozornost má taky pořádný rozptyl. O nějakém usebrání a soustředění není řeč. Kromě pacifikace naší malé mezi šprušlemi ještě s manželem hlídáme starého pana varhaníka, aby hrál, co má, měníme čísla na číselníku, snažíme se zpívat žalmy a oslavné písně, vracíme kličku od větracího okénka pořád dokola, kam patří, hlídáme, aby mrtvé i položivé mouchy neskončily na svačinkovém menu naší „spuzanky“, neustále se necháme posvěcovat vodou z kropenky po celém těle, protože u toho taky malá chvíli v klidu vydrží, pak po ní zatahujeme různé varhanní rejstříky, to ji taky na chvíli zabaví, ale stejně se u toho začne zlobit, protože nedosáhne nohama na pedály… A hlavně se teda snažíme být na té mši. Co se to Honzík ptal? „Ne, pokud vím, široko daleko kolem varhan se žádný takový tvůj spolužák nevyskytuje.“ „Tak to si pěkně vymýšlí!“ „Hmm, to nevím proč, ale tak mu řekni, ať se někdy za ty varhany skutečně přijde podívat. Třeba s babičkou. Jeho babička přece chodí do kostela, tak by ho někdy mohla vzít s sebou, kdyby rodiče dovolili. Ne?“ „Hmm, to jo,“ zamyšleně přitakal Honzík. Uzavřeli jsme tuto debatu. Je to tak. Děti v našem kostelíku vlastně nevidíme, tak kde je ta církev žijící? Kluci by měli taky trochu evangelizovat, ne? Zamyslela jsem se nad svým působením v místní obci věřících a už jsem se zas viděla na klekátku zpovídat se ze vší své roztržitosti nejen při mši. Duchovní zážitek pražádný. A k tomu kulit oči na kluky, aby něco nezapomněli nebo se příliš nevrtěli nebo… že já to furt řeším! Jsme v Božích rukách. Hotovo. A šla jsem si po svém.

Kytky v našem bytě zoufale volaly po péči, tak jsem je šla během dodělávky oběda napojit. „Já ti pomůžu!“ nabídl se ochotně mladší pomocník Jakub. Předala jsem mu konvičku a instrukce smířena s tím, že holt tu potopu přežijí jen vyvolení, a radši jsem se nedívala. „Mami?! I tu velkou?“ „Ano!“ „Mami, i ten kaktus?“ „Ne!“ „Mami, i Matouškovník?“ „Trochu! A ten opatrně! A s láskou!“

121-vychova2Matouškovník se přistěhoval do naší rodiny před rokem. Tak jako vytoužené člověčí semínko zakotvilo v lůně mojí kamarádky, tak ta rostlinka na našem parapetu. Zrodil se človíček – Boží dar. Matouš. Byli jsme s manželem požádáni, zda bychom o něj duchovně pečovali a byli mu v tomto směru průvodci na jeho cestě životem. Taková zodpovědnost, říkali jsme si nejdřív a přemýšleli nad tím ze všech stran, konzultovali to, četli, modlili se. A kývli na to. A rádi. Naši životní přátelé se tak s námi ještě víc propojili. Svého svěřence jsme donesli ke křtu a na památku té události dostali mini mimi rostlinku pojmenovanou po něm. Roste a sílí. Jako ten človíček.

„Ty, mami, a jak je to? Oni věří nebo ne?“ zeptal se synek, když nenápadně, abych si toho nevšimla, utíral louži chtějící už už stékat z parapetu. „Já vím, Jakube, jak je to!“ vletěl do naší rozpravy vždy pohotový Honzík. Nechala jsem ho. „No, teta myslím věří, strejda ne. Ten nezná Pána Boha. A jejich holky, nóóó, někdy. Trochu. A Matoušek – to se uvidí!“ zněla okamžitá odpověď Honzíka. Naservíroval mi to bez okolků a připomněl mi tím mou křestní kmotrovskou povinnost. Louži jsem doutírala, sfoukla z rostlinky prach a pohledem pohladila rodící se další „patro“ lístků. „Mají se rádi, jsou moc fajn, já myslím, že to bude dobrý,“ dodala jsem a postavila se k hrnci na sporáku.

Paprsky sluníčka se draly skrz okna. Nebyla umytá, nebyla dokonalá, ale přesto propouštěla jeho teplo a světlo. Ať ta okna chtěla nebo ne. Protože k tomu okna jsou. A bylo v tom hřejivém jasu příjemně. Protože od toho je slunce. „Jo, určitě to bude dobrý. Pro všechny. Věřím tomu,“ řekla jsem ještě jednou náhle naplněná pokojem a vytáhla jsem ze šuplíku vařečku. „A zítra ve škole tomu kamarádovi řekněte, ať nemudruje a fakt klidně za ty varhany přijde. Stojí to tam za to!“ A s úsměvem jsem zanořila vařečku do hrnce.

Rodinný život 1/2012

 

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu