Být, bydlit…

Magdaléna Strejčková – vdaná, má tři děti; pracuje v oblasti zážitkové pedagogiky; v současnosti je na mateřské dovolené

Muž moudrý stavěl dům svůj na skále, muž hloupý na písku. Muž můj dům zdědil. A já se uměla vdát. Máme to tak, že pískovna i skály jsou nedaleko. Obrazně i skutečně mnohokrát déšť padal a voda stoupala… Náš dům zatím stojí. Ale abychom nezpychli – podpírat, izolovat, díry lepit, rekonstruovat a zvětšovat je třeba stále. Ale na druhou stranu, abychom nezahořkli – není to vůbec tak zlé…

Prakticky tu skoro nebydlím. V našem stavení žijeme městským způsobem života a místo zvířeny jsme náš tichý dům naplnili hlučnými dětmi. Péče a poklízení je po nich víc než dost. Ostatní zvířectvo tvoří pouze hosté nezvaní, nemilovaní a starat se o ně nikterak nemíníme. Volný čas raději věnujeme navštěvování mnoha aktivit ve městě, protože tam jsme my vyrostli a takhle to umíme, baví nás to a předáváme dál.

Náš dům máme ale moc rádi. Začali jsme ho rekonstruovat nejprve teoreticky ke stále ještě nedokončenému obrazu svému. Za pomoci šikovných tatíků a řemeslníků se i z mého muže stal časem „kutil Tim“, a seč se snažíme, co můžeme, život nám stačit k definitivnímu „hotovo“ nebude. Postupně opravujeme a rozpínáme naše bývání podle toho, jak moc se rozrůstáme a hlavně, jak se mění naše potřeby. Kilogramy časopisů o trendech v bydlení jsme nakoupili. Sledujeme v televizi všechny ty zábavné a soutěžní pořady o tom, jak se správně a „in“ a „trendy“ bydlí. Nesebrali jsme však odvahu přihlásit se, aby nám to tu tým odborníků překopal a dokonale proměnil. Že by to zafinancoval nějaký movitý sponzor, bychom brali a velmi vítali, ale jinak si bydlení chceme udělat podle svého. Realizační tým designerů tu pak hospodařit nebude. A tak vybíráme, financujeme, krůček za krůčkem postupujeme. Bojujeme, jak se dá. Dře to, ale jde to.

Nedávno jsem při čtení denního tisku nestačila zírat. Nějaký „borec“ se nastěhoval do maringotky. Má ji o metr delší na každé straně, takže místa bohatě a prý bychom hleděli, jak málo toho člověk potřebuje k životu. Žasnu! A trochu závidím. Na maringotku vzpomínám každou sobotu. Tolika krámů, které co kdyby se hodily, bychom se zbavili! To když se probírám nekonečnými hromadami prádla, prodírám záplavou hraček v pokoji a neustále bolestivě šlapu po všude roztroušených lego kostičkách našich kluků. Jejich technické, výtvarné a jiné výtvory nejsou už kde dát a v dobrém myšlený pracovní stůl našeho školáka zmizel pod množstvím jeho výtvorů, na které se nesmí sáhnout, protože by upadl tu výfuk, majáky, převodovky či něco jiného a bylo by po „osmém divu světa“. Tolika rádoby potřebných věcí máme, kam oko dohlédne. A kam nedohlédne – dvojnásob. Ne, nám by maringotka nestačila. Leda že by se zapojoval jeden vůz za druhý jako jídelní, herní, lůžkový, herní, prádelní, prádelní, herní… Takový „maringovlak“. A to by pak pro změnu psali o nás…

Prostě – žijeme v realitě. A ta se sedačkou, jednou symbolickou skříňkou s designovou vázou a velkou LCD na zdi – kde nic, tu nic, čisté linie, prostoru kolem – je pro nás v nedohlednu. Vidím to tak, že pokud se nám zdárně podaří dokončit podkroví, krámy se rozmělní po větší ploše a aspoň dočasu se jich bude opticky zdát méně. A pak už snad budou děti ve věku, kdy i jim začne záležet na prostředí, ve kterém žijí… Svého času jsem za katedrou pro třeťáky používala mnemotechnickou písničku, ve které se zpívalo: „Být, bydlit obyvatel byt, bytem se můžem pochlubit…“ Tak snad se ta chlubící doba bez všech harampádí blíží. Protože jestli to bude tak, jak prorokuje náš Honzík: „ne, já tady budu s váma bydlet pořád, až budu dospělej, Jakub ať bydlí někde jinde“, máme se na co těšit a už abychom začali ty šuplíky přebírat. Zatím vybíráme nábytek pro náš podkrovní příbytek a jsme rádi, že nemáme žádnej ten dobytek…

Jak to tak vypadá, s vyjmenovanými slovy o bydlení jen tak neskončíme. Ale ono to není tak špatné! Aspoň se máme pořád na co těšit, a jak jsme zjistili za ty roky, dost to stmeluje kolektiv. A až konečně dovybíráme a rozlouskneme, zda smrk nebo borovici, chrom nebo mosaz, „plovoučku“ nebo lino, žaluzie nebo záclony, čaj nebo kafe, a kytku do okna a bude nám krásně hezky, nově, neokoukaně a bude se líp dýchat, jen si potvrdíme, že je to všechno sice fajn, ale bydlení je stejně o něčem jiném. Jak jsem kdysi kdesi četla, zhruba si zapamatovala, zapravdu dala a snažím se realizovat a žít: „Kouzlo domova nespočívá v tom, že nám poskytuje přístřeší a teplo nebo že nám patří jeho zdi, ale v tom, že v nás hromadí zásoby něhy, že v nás vytváří ten mohutný masív, z něhož jako voda ze studánky pramení sny.“

A já sním ráda…

Rodinný život 3/2011

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu