Sezonní anděl a jiné vychytávky

Magdaléna Strejčková – vdaná, má tři děti; pracuje v oblasti zážitkové pedagogiky; v současnosti je na mateřské dovolené

„Už nechci, už toho mám plný zuby. Fakt stačilo,“ pravila jsem směrem k dětem, které se rozhodly sobotní úklid začít od spižírny a zlikvidovat tak zásobu našich loňských svátečních pamlsků. Sladká oříškovokaramelová chuť mi zůstala lahodně v puse, ale zbytek uvízl pořádně a nepříjemně mezi zuby. Vydala jsem se pro zubní nit. „Mamííí, kterou část chceš z Mikuláše?“ volal starší syn. „Já už nic. A vám už taky stačí. Dej tatínkovi!“ „A co mu mám dát?“ „Třeba hlavu, když je ta hlava rodiny! Víš, co to znamená? Ne?“ „Tak jo, hlavu,“ zamluvil diskuzi Honzík. Polkla jsem pro tuto chvíli filozofickou otázku a s ní ještě zbytek ořechu, co vlezl do zubu. Vždyť na tom tak nezáleží. U nás jsme se stali jedním už dávno, a tak nevím, proč bychom se měli kouskovat. S čokoládovou figurkou je to jiné, tu si v rámci prevence zubních kazů musíme rozdělit poctivě. To je jasná věc. Tak třeba hlava tatínkovi. Zaslouží si to.

Kresba: Šárka Chlupová

Náš předjarní úklid pokračoval v jednotlivých místnostech a zdálo se, že sobota musí být hodně dlouhá, aby se uklidila spousta těch za zimu nashromážděných krámů. „Jééé, hele, Jakoubku, to je ten tvůj krásnej anděl, cos ho dělal ve výtvarce! Ten fakt nemá chybu,“ volala jsem kluky otevírajíc jejich šuplík u stolu. „Už ho taky musíme uklidit na komoru.“ „Ukaž, ukaž! Můžu?“ popadl papírového vánočního posla Honzík a začal s ním poletovat po domě. „Fakt dobrý! On ani nemá výškovky a směrovky – a lítá! Ten je povedenej. To je zajímavý!“ Uculila jsem se a pronesla, že nebeská bytost skutečně tohle nepotřebuje, byť přesně nevím, o co jde, a že anděl může lítat i bez toho. Dostalo se mi náležitého poučení s mnohými příklady. Náš Honzík je nadšenec do letadýlek a má jich bezpočet na ovládání, papírových a hlavně jeho milovaných z lega. Světe létacích strojů, těš se! „Ty víš, že jsem na techniku dobrej,“ připomněl mi Honzík své plusy. Jak bych mohla zapomenout! Kroužky jsme s ním v Domě dětí prošli snad všechny – kromě hip hopu a aerobicu – a zoufale jsme nevěděli, kam s ním. Přesvědčil nás, ať ho dáme na modeláře, že ten ho ale opravdu bavit bude, protože – mám přece dar na techniku, mami! Souhlasím. A je pravda, že se zatím drží. Denně mě přesvědčuje o svém talentu a že když Pán Bůh rozdával závity do té jedné mozkové hemisféry, šel si snad dvakrát…

Anděl dolétal a byl odložen, že bude uklizen k sezonním potřebám. To už se dovolávala pozornosti Lucinka v polohovacím lehátku. Jakoubkovy „čulibrky“, jindy fungující jako největší stupeň chlácholení a konejšení, nezabíraly a bylo potřeba odbornějšího zásahu. „Mamííí, nééé, nech ji. Já mám nápad,“ volal Honzík a táhl sestřičku v lehátku do chodby. „Tady je nejvíc místa, dívej…“ A já viděla! V pohotovosti všechny své ochranitelské pudy, vypukla jsem v salvu smíchu. Nad vyvalenýma očima naší půlroční ratolesti byl instalován jeřáb na dálkové ovládání a na háku jeho pohyblivého ramena se nad její hlavou snášely, spouštěly a otáčely vpravo vlevo točící hrající medvídci. Takový ten miminkovský kolotoč nad postýlku, který se pokazil a už dlouho nevykonával funkci, k níž byl stvořen – netočil se a nezpíval. Synek dostal pořádnou porci pochvaly jednak za to, že dokázal vymyslet, co by mě ani v nejdivočejším snu nenapadlo, a pak taky za uklidnění jeho malé sestřičky. Ztichla ve mžiku a snažila se natahovat ručky ke spouštějící se atrakci nad svou hlavou. Sobotní práce byla na dlouho přerušena. Bavili jsme se tím nápadem všichni, dokonce i tatínek byl ze dvora přivolán. Medvědi se točili, vozili tam a zpět a my na hák pak věsili kdeco všecko. Dlouho trvalo, než to naši malou – i nás – omrzelo. Teda, kluci jsou koumáci!

Já jsem v technickém směru téměř nepopsaný list. Něco jsem se naučila „musem“ a životem. Ale jsem spíš ten „šprtací“ typ, takže například auto řídím docela obstojně, ale naprosto naučeně a automaticky. I když, jisté pokroky tu jsou taky znatelné od té doby, co: „Vašku, mně celou cestu z města domů to jelo nějak pomalu a furt jsem cosi cítila. Asi ten náklaďák přede mnou. Ne a nemohla jsem ho předjet za žádnou cenu. To prostě nejelo. A fakt hrozně smrděl…“ vybalila jsem na barvy měnícího manžela hned ve vratech. Od pneumatik se mi kouřilo. „Jo a ještě mi svítilo nějaký jiný světýlko na palubce než normálně!“ Tak tohle už mám skutečně za sebou a na ruční brzdu jsem od té doby nejela.

„Tatííí, máš na stole hlavu,“ využil po chvíli Honzík příležitosti a přivolaného tatínka. S úsměvem a chutí bylo hned po čokoládě. „Tatííí, a ty jsi hlava rodiny, že jako každej den lítáš do práce? A vyděláváš penízky?“ „Šikula. No vidíš, Honzi! A co maminka?“ „No, maminka s náma lítá do města. A ty peníze utrácíme,“ zněla všeříkající odpověď k našemu neskrývanému veselí. A Jakub dal všemu korunu ukazovací písničkou – „Hlava, ramena, kolena, palce…“ Kdo u nás kdy a jak zastupuje další údy, jsme ale už neřešili. A je to jedno, hlavně že jsme jedno.

Kresba: Šárka Chlupová

Tak ten úklid zbyl zase skoro celý jenom na mě. Kluci totiž právě vymýšlejí jakýsi další převratný vynález, aby zabavili sestřičku, a hlásí, že tohle bude ale trochu nebezpečné a potřebují k tomu vidličku, gumičku, židli, kolíček na prádlo…

A já uklízím papírového anděla do krabice a věřím, že tomu skutečnému sezona u nás doma nikdy nekončí…

Rodinný život 2/2011

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu