Výchova je ukazování cesty, ne vedení za ručičku

Rozhovor s PhDr. Miroslavou Štěpánkovou, Ph.D. - vyučuje psychologii na FSS MU v Brně, vede Kurzy efektivního rodičovství, pracuje se školními kolektivy, učiteli i jednotlivci

Image
dr. Miroslava Štěpánková

Stav rodičovské bezmoci není nic příjemného. Vztekající se nebo odmlouvající dítě, problémy s jídlem, spaním, domácími úkoly… Jak reagovat? Co je možné udělat? Takové otázky si kladou účastníci Kurzů efektivního rodičovství. O jejich náplni jsem si povídala s Mirkou Štěpánkovou, vysokoškolskou pedagožkou a psycholožkou.

Čtenáře Rodinného života bude určitě zajímat vaše rodinné zázemí. Můžete představit svou rodinu?

Jsem pět let vdaná a s manželem máme tříletou dceru. Období, které teď prožívám, je moc hezké. Informace, které jsem na kurzech předávala v době, kdy jsem ještě neměla děti, teď můžu sdělovat i za rodiče, což je fajn. Lektorská a rodičovská role se prolíná a kurzy jsou pro mě nesmírně obohacující. Možná se to nezdá, ale učím se od rodičů. Jsem na stejné lodi.

Jak jste se dostala k práci s rodičovskými skupinami?

Na počátku přišla nabídka nebo spíš prosba z Centra pro rodinu v Brně, abych s kolegyní po odborné stránce zaštítila program pro rodiče. Pak jsme začaly pracovat přímo s rodičovskými skupinami. Kromě rodičovských skupin vzděláváme i lektory rodičovských skupin a vedeme supervizí skupiny lektorů.

Párům s jak starými dětmi byste kurz doporučovala?

Je to různé, chodí rodiče s malými dětmi, v batolecím věku. Ale máme i rodiče, kteří mají děti odrostlejší, šestnáct, osmnáct, nebo i rodiče, kteří na své potomky teprve čekají. Řekla bych, ať přijde kdokoli, kdo chce přemýšlet o tom, jak to ve vztazích s dětmi má a jak vztah k nim může zlepšit. Kurz je pro rodiče, kteří hledají alternativy, kteří potřebují podpořit, protože pochybují o tom, že děti vychovávají dobře. Chybujeme všichni a to, že jsme schopni si chyby uvědomovat, je povzbudivé. Pak jsme totiž otevřeni ke změně.

Jak probíhají setkání?

Obsah setkání má pevně stanovená témata a realizuje se buď jako cyklus devíti podvečerních (popřípadě dopoledních) setkání s frekvencí jednou za čtrnáct dní, která trvají zhruba dvě a půl hodiny, jiný model je realizován jako tři intenzivní sobotní setkání. Pracujeme s tématy sebedůvěry rodiče, porozumění nevhodnému chování dítěte, mluvíme o způsobech a cestách, jak můžeme tomuto chování zamezit, nebo o tom, jak máme s dětmi komunikovat, aby s námi chtěly spolupracovat. Často diskutovaným tématem jsou tresty ve výchově nebo sourozenecká rivalita. Některá setkání jsou více zážitková a sebezkušenostní, někdy zase více technická – trénujeme s rodiči komunikaci v modelových situacích.

Kresba: Šárka Chlupová

Z čeho koncept pozitivního rodičovství vychází?

V centru pro rodinu se tyto kurzy nazývají kurzy efektivního rodičovství (KER), model je převzat z původního amerického programu, v jehož názvu je pojem efektivní rodičovství. Myslím, že v našem prostředí je vhodnější mluvit o pozitivním rodičovství, v podstatě jde o totéž. Pozitivní přístup vychází ze vzájemného respektu, je charakterizován laskavostí, ale zároveň pevností. Někdy se rodiče domnívají, že se jedná o liberální přístup, který je charakterizován volnou výchovou. Není tomu tak. Rodič nastavuje hranice a pomáhá dítěti, aby se v rámci těchto hranic umělo a dokázalo svobodně rozhodovat, aby přijalo zodpovědnost za své chování. A prostřednictvím takové zkušenosti se učilo. Čím je dítě menší, tím jsou hranice pevnější. Nejde o svobodu bez hranic. Výchova je i o diskuzi o hranicích a pravidlech, ne pouze o příkazech a zákazech. Pokud dítěti dávám jako rodič možnost spolupodílet se na rozhodování o věcech, o kterých rozhodovat může, podporuji tím náš vztah. Možnost volby a spolupodílení se na rozhodování je velice důležitým principem tohoto přístupu. Výchova vedená v duchu pozitivního rodičovství je mnohem více ukazováním cesty dítěti, místo jejího vyšlapávání nebo vedení za ručičku.

Ve výchově si určitě neseme nějaké poselství z minula. Když reaguji na nějaké chování spontánně, protože takto se moji rodiče chovali ke mně, jak se tohoto nechtěného dědictví od rodičů zbavit?

To je nesmírně důležité. V rodičovských kurzech je počáteční práce ve skupinách zaměřena na reflexi dřívější zkušenosti. Odkud vycházíme, co nám bylo dáno, co jsme převzali, jak jsme se v tom cítili, co si neseme do současnosti jako břemeno, které je třeba tak silné, že nám v naší výchově překáží.

My říkáme, že první část rodičovských kurzů je cesta sebepoznání. Nejde o analýzu nebo psychoterapii, nic takového. Zkrátka tak jak vy jste se přirozeně zeptala, tak sami rodiče téma přirozeně do skupiny vnáší. Nechtějí třeba opakovat chyby svých rodičů, hledají jinou cestu, ale někdy sklouzávají k tomu, co sami zažili a s čím nesouhlasili. Téma se přirozeně otevírá i z jiného důvodu. Rodiče někdy nelibě vnímají zásahy do výchovy nebo kritické komentáře svých rodičů k metodám jejich výchovy. Proto cesta kurzem začíná v dětství. Teprve po cestě sebepoznání může nastoupit cesta sebezdokonalení. Až znám svoje limity a silné stránky, můžu postupně začít pracovat na změnách. Postupně. Nejde o to, abychom se změnili. Je vždycky dobré z naší osobnosti vybrat to nejlepší, na čem můžeme stavět. A každý to v sobě má, jen to musí najít.

Některé rodiče blokuje, že mají za sebou těžkou minulost nebo neutěšenou rodinnou historii, že třeba nepocházeli z harmonického prostředí. Možná je jejich cesta rodičovstvím těžší, ale o to víc si můžou uvědomovat chyby a odstraňovat je, možná jsou také víc motivovaní pracovat na tom, aby chybovali méně. Kurz nás neučí, jak být dokonalými rodiči. Kurz je o tom, že si připomínáme důležitost přístupu k dětem a ve chvíli, kdy uděláme nějaký kopanec, se umíme zastavit a vrátit se zpátky k pozitivnímu.

Na tu výchovu jsou ale většinou dva. Můžu poznat, co si v sobě nesu, ale pořád je tam ten druhý, který je občas hodně jiný. A i ve výchově se můžou různit. Jak s tím zacházet? Jak s tím pracujete?

Toto jsou otázky, které na kurzech padají a jsou poměrně časté. Já jsem taková a můj manžel je spíš takový. Co chudák dítě, co si s tím počne, jak se v tom vyzná? Děti jsou hodně flexibilní a zorientují se. Jde spíš o to, aby dítě nežilo v konstantně nepříznivém prostředí, kde dochází ke konfliktům.

I v jiných prostředích, kam se dítě postupně dostává (např. ve škole), vidí různé přístupy. Dítě se tím učí vnímat odlišnosti a reagovat na ně. V rodinách se stává, že je jeden z rodičů liberálnější a druhý vládne přísněji, někdy si i tyto role vyměňují. Toto nemusí dělat rodičům starosti, pokud se nejedná o extrémy, které způsobují konflikty. To, že mají dva na výchovu trochu jiný názor a doplňují se, nevadí. Vadí, když spolu nejsou v pohodě, když se nedokážou domluvit.

Do skupin chodí i manželské páry, které tam rozdíl ve výchovném přístupu reflektují. A pro tyto páry je účast ve skupinách většinou přínosem, protože se prostřednictvím sdílení ve skupině naučí vzájemnému porozumění, naučí se rozumět svým potřebám. Důležité je, aby se rodiče naučili spolu komunikovat ve prospěch dítěte. Aby měli společný zájem, v tomto případě dítě. Jde o to, aby rodiče spolu hodně komunikovali, aby se od sebe navzájem třeba i učili.

Foto: Pavel Langer

Máme výchovný problém, jaké otázky si můžeme položit? Jsou nějaké principy, jakým způsobem se na ten problém podívat?

Pojďme se nejdříve podívat na to, kdo problém označí. Rodič např. není spokojený s tím, že dítě neuklízí pokoj. Problém pojmenuje rodič, z této perspektivy se jedná o problém rodiče. Tím chci říci to, že dítě neuklizený pokoj nejspíše nevnímá jako problém. Z této perspektivy už od začátku proti sobě stojí dva, co jsou připraveni hájit svůj zájem. Rodič v této chvíli nastupuje z pozice autority a snaží se o nápravu nejrůznějšími prostředky. Nechce ustoupit ze své pozice, domnívá se, že by ztratil autoritu. Lze se na to podívat i jinak. Můžu za dítětem přijít s pochopením: „Podívej, já chápu, že uklízení není tvoje hobby, ty bys raději dělal jiné věci, viď?“ Dítě: „No, jo.“ V této chvíli můžeme být komunikačně naladěni na stejné vlně, vyjadřujeme jako rodiče pochopení, a zároveň dodáváme „podívej, ale je potřeba to udělat, možná se dnes můžeme domluvit tak, že ti s tím pomůžu, a bude to rychlejší, uděláš si v uklízení systém a příště ti to půjde rychleji“. Toto je jen jedna z možností, kterou máme. Zároveň tím jasně komunikujeme svoji představu o úklidu. Vyhneme se tak větám „tomu ty říkáš uklizený pokoj?“, které situaci vrací do konfliktu. Volme přístup, ze kterého se dítě více naučí a dobře porozumí, co po něm chceme. Obecně, vždy když máme výchovný problém, je dobré si vyjasnit role, odpovědnosti, očekávání, nastavovat nebo přenastavovat pravidla, která se ukázala být jako nefunkční. I malé tříleté dítě může mít svou odpovědnost a přispívat do společného, třeba přichystat příbory k obědu. Debata nad úkoly by měla být příjemně stráveným časem celé rodiny, kde každý může říci, co se mu líbí nebo nelíbí.

Já tam trochu postrádám tu pevnost, že když je jasně daný nějaký úkol, tak se musí splnit.

Ano, chápu. Mluvíme o situaci, kdy pravidla nefungují a rodič nedokáže přimět dítě ke splnění povinnosti, i když jsme se na tom třeba domluvili. V této chvíli na většinu dětí další tlak neplatí, vytváří jen protitlak a odpor dítěte, možná může dojít k dočasnému zlepšení.

V některých fázích vývoje navíc dítě vzdoruje programově. Nabízíme rodičům alternativy trestů, metody, které umožní dítěti mnohem více se poučit z důsledků svého chování.

A jak to vypadá v praxi? Když se třeba dítě vzteká, jak se dají tyto principy použít?

Na to se nedá odpovědět úplně jednoduše. Je třeba vždycky vycházet z historie vztahu rodiče a dítěte, je potřeba k řešení přistupovat s ohledem na kontext, situační nebo vývojový. Rodiče pochopitelně řeší situaci, která se odehrává teď a tady, ale situace je někdy vyústěním něčeho, co má kořeny v minulosti nebo vyplývá ze specifik vývojového období dítěte. Já nemůžu rozhodnout, co má v této situaci rodič udělat. Můžu rodiče přimět prozkoumat okolnosti situace, vrátit je tam, kde se vztah s dítětem trošičku pokazil. Někdy je lepší na dítě netlačit, je potřeba znovu získat jeho důvěru a zlepšit vzájemný vztah.

Ale teď konkrétněji. Můžeme mít tříleťáka, u kterého je vztek jeden z vývojových projevů, které považujeme za normální a které můžeme číst jako snahu dítěte poukázat na to, že je svébytnou osobou. Potřeba sebeprosazení je v tomto věku u dítěte větší, mluvíme o období vzdoru. Samozřejmě to není tak, že bychom měli rezignovat a říct „aha, u tříletého dítěte je to normální, tak nebudu jako rodič dělat nic“. Povědomí o tom, že takové období v životě dítěte existuje, může rodiče trochu osvobodit a pomůže mu neztratit poslední zbytky rodičovské sebedůvěry. Je to důležité, protože rodiče chybují zejména tehdy, kdy si nevěří, kdy jsou zoufalí, když mají pocit, že ve výchově selhávají. Ať si všichni rodičové vztekajících se dětí řeknou, že nejsou zas tak špatnými rodiči, a zkusí opustit intervence, které nikam nevedou. Tohle období je třeba přečkat. Jedinou obecnou radou v těchto situacích je, že tlak zvyšuje protitlak, přemlouvání v afektu je marné a obecenstvo činí situaci více dramatickou. Dítě se postupem času svoje afekty učí zvládat a my mu v tom můžeme pomoci komunikací a pojmenováním chování. Samozřejmě s odstupem a přiměřeně věku. „Tobě se nelíbilo, že jsme nekoupili hračku? Já ti rozumím, bylo ti to v té chvíli líto.“ Neodsuzujme dítě, ale říkejme, co se nám nelíbí na jeho chování. Místo „jsi ničema a darebák“ můžeme říct „nesouhlasím, když děláš…“ „Vidím, že se teďka vztekáš, asi není nejvhodnější doba na to, abychom spolu tyto věci řešily. Když budeš chtít, můžeme se k tomu vrátit večer, ráno…“ Respekt, o kterém jsem na začátku mluvila, se v této situaci projevuje tím, že rodič respektuje emoce dítěte. My často jako rodiče chceme zamezovat nejen chování dítěte, ale i jeho emocím, které jsou tak přirozené. Dítě má právo prožívat vztek nebo jinou silnou emoci stejně jako dospělý. Toto si málo uvědomujeme.

Výchova je proces, ve kterém je komunikace nezbytná. Ještě jednu důležitou věc bych chtěla zmínit. Vždy, když je v rodině konflikt, kdy emoce vřou, je dobré počkat, až se vše zase uklidní. Představte si sopku, která chrlí lávu. Jediné, co můžeme dělat, je počkat, až vychladne. Pak se můžeme znovu vrátit ke komunikaci a navrhovat konstruktivnější řešení. Můžeme se dívat zpátky, vymezovat se, nastavovat hranice. „Podívej se, to, co se dělo, to do budoucna není možné. Přeji si, abychom spolu vycházeli dobře, aby se tato situace neopakovala. Co pro to můžeme udělat, co pro to můžu udělat já, co pro to uděláš ty?“ Komunikujeme bez výčitek, bez výhružek.

Rodičům také říkáme, že je důležité pracovat na prevenci, naučit se efektivně reagovat ve vypjatých situacích je nápomocné, ale mnohem efektivnější je se do těchto situací vůbec nedostávat. K prevenci patří podpora vztahu prostřednictvím trávení společného času (to je dnes trošku problém, některé rodiny se přes týden nesejdou ani u jednoho společného jídla), budování sebedůvěry dítěte i rodiče. Podpoře vztahu přispívá zájem o druhé. Rodinní příslušníci někdy málo vědí o sobě, o svých potřebách, přáních, obavách. Komunikace o těchto přirozených věcech posiluje vztah.

Další informace: Kurzy efektivního rodičovství

Za rozhovor děkuje Markéta Fiedlerová
Rodinný život 1/2011

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu