Svatební noc s prezidentem

Luboš Nágl – sekretář pro pastoraci arcibiskupství olomouckého; je ženatý a má 11 dětí

Před třiceti lety jsem dostal neotřelý nápad. Ožením se. Zanedlouho mi bude pětadvacet, říkal jsem si, takže se už pomalu řadím do kategorie „starý mládenec“. Protože v sedmdesátých letech minulého století se mladí muži ženili v průměru v jedenadvaceti. Jistěže, co se týká zbytku lidstva, byl ten můj nápad už značně otřelý. Jenže já osobně to ještě nikdy nezkusil. Bude to moje prvotina.

K realizaci myšlenky jsem ale nutně potřeboval nějakou dívku. A tu jsem neměl. Po několika neúspěšných pokusech napravit tento nedostatek jsem si pokorně přiznal, že na takový podnik asi sám nestačím a že budu potřebovat pomoc. Vydal jsem se do Czenstochowé na známé poutní místo. Jako ostatní poutníci jsem poprosil o svoji celkem banální záležitost a vrátil se zase zpátky domů. Jak jsem po nějakém čase zjistil, byla tam tou dobou také jedna dívka, shodou okolností se stejnými úmysly. Ale nějak jsme se minuli. Smůla. A tak jsem žil ve svém domku na samotě dál jako jezevec.

To se událo v létě. Čas nevzrušeně plynul, až jednoho listopadového dne pozdě večer někdo zaklepal na dveře. Otevřel jsem. Za dveřmi stála hezká blondýnka. Přijela prý na setkání přátel; umělců, výtvarníků a fotografů. Občas se tady takové setkání uskutečnilo, to ano. Ale tentokrát to byla mýlka. Co teď? Poslední autobus už odjel a já neměl to srdce zavřít jí v mizerném počasí a navíc ještě před půlnocí dveře před nosem. Dohodli jsme se, že přespí a ráno odjede. Přespala, ale ráno neodjela. Byl jsem nachlazený, a tak mi vařila čaj. Neodjela ani večer a neodjela ani další den. Neodjela vůbec. Zůstala celých následujících třicet let. Jak se ukázalo, jednalo se o dívku, která byla ve stejnou dobu a se stejným požadavkem jako já v Czenstochowé. Když před Vánoci vymetla z domu posledního pavouka a přes okna se dalo zase s jistotou určit, jestli je ještě den nebo se už stmívá, věděli jsme, že jsme dost silný tým a můžeme jít do rizika. Sdělili jsme rodičům, že máme známost a chceme se vzít, zašli na úřad a do kostela, vybrali nejbližší termín a oznámili celému světu a několika dobrým přátelům, že se budeme brát. Se svatbami jsme ovšem neměli žádné zkušenosti a agentury a catering tenkrát existovaly jen na druhé straně západní hranice. Rodiče ale nabídli pomoc. Tvářili se, že je jim jasné, proč bude svatba tak narychlo. A my nic nevysvětlovali.

Foto: Pavel Langer

Svatební obřad byl naplánovaný na obvodním národním výboru Praha 6 a následně obřad v kostele u sv. Jiljí. Jinak to tenkrát nešlo. Potom oběd U Medvídků a naše první novomanželská cesta autem na Vysočinu, kde mělo u nevěstiných rodičů proběhnout to hlavní svatební veselí. A právě můj automobil se ukázal jako první slabý článek řetězu. Měl už skoro padesát let, i když pořád vypadal velice zachovale. Zet čtverka z r. 1934, kabriolet s plátěnou střechou a chromovanou maskou jako Rolls Royce, měla dodat romantický ráz naší svatební cestě. Bohužel den před svatbou se roztrhla gumová spojka na ose předního kola a auto zastavilo. U ministerstva vnitra. Před Bartolomějskou ulicí. Nemohlo být v zemi nevhodnějšího místa pro takový odporný čin. Člověku málem hned hrozilo podvracení republiky a ohrožení bezpečnosti státu, potažmo socialistického zřízení. Rázem jsem se stal nezaviněnou poruchou vnitřním nepřítelem, jak mi oznámil příslušník VB, hlídkující před budovou. Rezolutně nařídil, ať okamžitě odjedu. Vysvětlil jsem mu v zoufalství svoji situaci. Zítra se mám ženit a bez auta jsem ztracený. Musím auto opravit. Zamumlal něco v tom smyslu, že i tak budu ztracený, ale kdo chce kam, pomozme mu tam. A že na to teda mám hodinu. První manželská krize byla zažehnána. Auto se podařilo opravit. To jsem ale ještě netušil, že zanedlouho přijde krize druhá. A zase v ní bude mít prsty automobil.

Svatba proběhla zdárně. Nevěsta byla krásná, ženich nervózní. Svatebčané gratulovali, svíčková chutnala, a tak všichni v dobré náladě nasedli do dopravních prostředků a jelo se na Vysočinu. Svatebčané autobusem, ženich s nevěstou krásným, leč dýchavičným veteránem. Pomalu. A tak se stalo, že autobus předběhl chumelenici a dojel, ale auto v ní uvízlo. Zůstalo v závějích pod neposypaným kopcem. Nevěsta se sice ještě pokusila auto tlačit, ale výsledkem byl jen ztracený střevíček v závěji a poničené svatební šaty. A protože auto nemělo topení a hrozila smrt mrazem, uchýlili jsme se do nedaleké hospody. Představovali jsme pro několik vesnických strýců vítané zpestření. Něco takového tu nepamatovali, a tak kupovali prokřehlé nevěstě čaj s rumem, dokud nás pluh nevyprostil a my dojeli pozdě večer za ostatními svatebčany, kteří nelenili a pustili se do hodování a oslav. Když matka nevěsty spatřila svoji dceru ve svatebních šatech, vypadajících jako by právě absolvovaly Dakar a následně expedici šumavskými bažinami a boubínským pralesem, hrozilo, že ze svatby přejdeme plynule na funus. Naštěstí se hrozba nenaplnila. Něco tak malicherného přece nemohlo pokazit náš šťastný den. Zvlášť když před námi byla vidina ještě šťastnější noci. Jen my dva, postel s nebesy, prachové peřiny a noc bez konce.

To jsme ještě netušili, že na nás čeká v krátkém sledu už třetí krize našeho křehkého, krátkého manželského štěstí. Můj tchán byl ředitelem vesnické školy a rodina bydlela ve školním bytě. Svatební veselí se tedy odehrávalo v budově školy. Ve třídách. Tam je sice lavic hodně, ale postelí málo. Vlastně žádné. A tak těch pár, které byly ve školním bytě, obsadili starší rodinní příslušníci. Pro ženicha a nevěstu bylo hnízdečko lásky připraveno jinde. Tradice se mají ctít. Svatební noc je svatební noc a bývá jen jednou v životě. Většinou. Když se dostatečně oslavil nový nevěstin čepec a svatebčané se unaveni rozcházeli na svá lože, doprovodil nás tchán do našeho svatebního pokoje. Otevřel dveře, nad nimiž byla cedulka s nápisem SBOROVNA, a my vešli dovnitř. Stoly a židle učitelského sboru byly odsunuty ke stěnám a uprostřed mezi nimi leželo na zemi turistické nafukovací lehátko. Naše svatební lože. Láska hory přenáší. I nás přenesla přes nepohodlí gumového jelita do blaženosti milované náruče. Jen jedna drobnost mi kalila dokonalou radost té chvíle. Zatímco já hleděl zamilovaně do tváře mé štěstím vzdychající ženy, na mě z fotografie na zdi nad ní hleděla vážná tvář soudruha prezidenta Gustáva Husáka. Přiznávám, byl jsem z toho dost nervózní. Protože kde mám jistotu, že neděláme v jeho přítomnosti něco nemístného. Nebo dokonce protizákonného. Nakonec jsem si ale řekl, že on je přece taky jenom člověk. A že by to jistě pochopil.

Od té doby uběhlo mnoho let a já na spoustu tehdejších událostí už dávno zapomněl. Na noc ve sborovně si ale dodnes pamatuji dobře. Svatební noc s prezidentem.

Rodinný život 1/2011

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu