Bude potřeba tady uklidit

Luboš Nágl – sekretář pro pastoraci arcibiskupství olomouckého; je ženatý a má 11 dětí

Nedávno jsem byl za maminkou na chatičce u lesa, kde léta spokojeně žije. Vzpomněla si, že by se ráda proběhla po stříšce chatky a sebrala tu a tam zaběhlou jehličku z borovice, lístek lísky a větvičku břízky. A starý žebřík už je starý a stejně jako na dříve narozených i na něm hlodá zub času. Jednu příčku vyhlodl a další nakousl. Žebřík takto chatrného zdraví maminka vyhodnotila jako rizikový faktor, a protože pro práci ve výškách není pojištěná a zachtělo se jí chůze po střechách (proč ne, čiperné ženy ve dvaaosmdesáti letech by i tancovat na stříšce mohly, pravda?), pravila, abych jí, až pojedu kolem příslušného krámu, koupil solidní štafle.

Co bych pro maminku neudělal. A tak se další den po ránu rozběhlo autíčko do stavebnin. Dvoumetrový dvoják vypadal ideálně, a tak se oproti tisícikoruně přestěhoval do nákladního prostoru auta a upaloval se mnou k chatičce u lesa. Abych maminku nepřekvapil jako už jednou (koupající se nahou v plechové vaně na zahradě), oznámil jsem telefonicky, že už jedu se žebříkem. „K žebříku, prosím, kup ještě čtvrtečku chleba. Už mi došel a tady ve vsi, když si ho neobjednám, tak ho nemám. Volně k prodeji zde není.“ Vesnička s osmdesáti obyvateli, kde končí silnice a dál už jsou jen vojenské lesy, si takový luxus pochopitelně dovolit nemůže, to chápu. A tak jsem slíbil, že se zastavím poblíž v jiné. Sice taky malé, ale ještě skoro v civilizaci.

Foto: Pavel Langer

Obchod byl přesně tam, kde jsem ho vídával před desetiletími jako malý chlapec. I se stejným nápisem SMÍŠENÉ ZBOŽÍ. Vstoupil jsem dveřmi obchodu do minulosti a uklidnil se pohledem do regálů. Vše při starém. Jádrové mýdlo, okurky, mucholapka, vepřové ve vlastní šťávě, past na myši a rum. „Přejete si?“ zeptala se mě s úsměvem prodavačka. „Chleba,“ odvětil jsem s úsměvem já a hledal regál jako v Intersparu s patnácti druhy bochníků – žitných, pšeničných, bramborových, paprikových, dýňových, česnekových, celozrnných, bledých i opálených a k nakousnutí v kteroukoli denní či večerní hodinu. „Nemáme,“ řekla s omluvným úsměvem ta dobrá duše. „Před chvílí jsem prodala poslední. To víte, už je pozdě.“ Vytřeštil jsem oči na prodavačku, pak na hodinky a říkal si, že po deváté hodině ranní snad nemůže být ještě pozdě. „I může, panáčku, může,“ stálo napsáno v očích té dobré ženy.

Polkl jsem a vyšel ven, abych zavolal mamince, že chleba není. Zmáčkl jsem číslo na mobilu, dal ho k uchu, a nic. Zkusil jsem to ještě jednou. Zase nic. A pak jsem si všiml, že mi displej s úsměvem na tváři oznamuje, že signál tu není. Chleba tu není, signál tu není. Jsem si jistý, že kdybych se podíval na tuhle vesničku do mapy, stálo by tam: Hic sunt leones. Že v těchto místech žijí lvi a za poslední chalupou jsou už jen hranice s Pobřežím slonoviny a kanibalové. Vzpomněl jsem si na film Pianista a napadlo mě, že bych mohl mamince koupit aspoň tu sklenici okurků. Aby přežila. Mám živě před očima, jak byl ten člověk šťastný, když měl plechovku s okurkami. A já tu zatím trčím zoufalý, že nemám signál, i když můžu mít okurek, vepřového a rumu co hrdlo ráčí. Zpychl jsem, když si myslím, že bez chleba a signálu pro mobil už dnes nelze žít. A tak jsem nastartoval, zamířil zpátky do civilizace a přivezl mamince žebřík a jako bonus chléb. Ještě teplý z pekárny, s voňavou střídou a křupavou kůrkou. Maminka byla spokojená a já taky. A cestou po dálnici do práce jsem si ji představoval. Rozkládá nové štafle, vonící dřevem, leze po nich nahoru a prochází se po střeše s krajíčkem čerstvého chleba, vonícím kmínem. Pozorně se dívá na ty mršky lístečky, které se tu od minule už zase stihly zabydlet a pokyvuje hlavou. Jako bych ji slyšel, jak říká: „Bude potřeba tady uklidit.“

Rodinný život 5/2010

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu