O kaši, světle a Božím důvtipu

Magdaléna Strejčková – vdaná, má tři děti; pracuje v oblasti zážitkové pedagogiky. V současné době je na mateřské

Foto: Pavel Langer

„Mami, já bych si dal k večeři krupičkovou kaši!“ Slyším z odpoledního „sotvazdřímnutí“ Jakubovo volání. „Jóóó, kašííí!“ přidává se Honzík. Pokouším se „jako neslyšet“ a ještě chvíli zabrat. Aspoň minutku. Nebyla jsem nakupovat pěkně dlouho. Ani nevím, jestli máme krupici. Sžírají mě nutkavé myšlenky. Ignorovat prosbu svých dětí nejde. Mateřská zodpovědnost nedá pokoj. Kaše by když tak mohla být i ovesná. Přinejhorším bramborová. Vtipná? Rozhodně ne. Smysl pro humor mě neopustil, síla ano. Vypotácela jsem se z ložnice a s „motanicí“ na sebe hodila spokojený, leč značně unavený pohled do zrcadla. Ty kruhy pod očima by mohly trumfnout olympijské! Dospím to já vůbec někdy v životě? Opláchla jsem se studenou vodou a šla za klukama do kuchyně. Za zády v ložnici jsem za sebou nechala v kolíbce zrovna právě teď tak krásně spinkající růžovoučké čerstvoučké miminko.

S příchodem naší dcerušky do rodiny se nejen snížilo chlapské skóre a rozředil mužský element, ale taky se změnilo ledasco jiného. Probděné noci se oproti normálu pod vlivem hormonů daly přežít. Přes všechnu únavu jsem byla opilá mateřským štěstím a naše malá zase mlíkem. A právě začínal víkend…

Krupicovou kaši jsme nakonec večer měli, někteří se vyspali a jiní probděli do sobotního rána. I na manželovi začínalo být šestinedělí už dosti znát. Ale v nouzi nejvyšší, pomoc babičky nejbližší. Přijela si pro kluky s tím, že je vezme do města. Ať si dáchnem. Velebili jsme aktivní babičku a veškeré povinnosti odsunuli na „potom“. Je třeba přizpůsobit svůj biorytmus naší dcerce. Její rytmus byl však jasný. Sotva jsme za výpravou zavřeli vrata, malá se probudila a velkýma všeříkajícíma očima na nás zírala z kočárku. S tím, že se v práci a odpočinku budeme střídat, a já že mám právo první volby, nechala jsem ji manželovi a šla se pokusit dosáhnout toho právě teď jediného chybějícího v mém životě. „Ztratila“ jsem se. Manžel se neztratil a šel něco kutit. A kluci?

„Tak ti se fakt neztratí!“ ohodnotila jejich návštěvu města babička, sotva se vrátili. O tom nepochybuji už notný pátek. Ta sobota to jen utvrdila. Vzala je do kostela, kde pravidelně chystá květinovou výzdobu na nedělní bohoslužbu. S květinami nepomohli. Hledali něco podle svého gusta a – našli. To odpoledne se stal terčem jejich zájmu mikrofon. Babička ve snaze zachránit toto kostelní vybavení prohlásila, že se do mikrofonu může jen modlit. Ale to se nenadála. Tolik se za celý svůj život kluci nenamodlili jako ten den! Přetahovali se o mikrofon a vytahovali jeden před druhým modlitební esa z rukávu. A protože jich nebylo až tolik, přišli s prosíkem, jestli můžou i zazpívat. Mohli. Kdo zpívá, dvakrát se přece modlí. A tak začali vzorně svou oblíbenou „Ježíšku, Panáčku, já tě budu kolíbati…“ a pokračovali v nácviku dalších vánočních písní. „Znáte Bořka, všechno spraví, znáte Bořka, šikulu…“ začalo se jejich prozpěvování měnit v úvodní znělky různých amerických nekřesťanských seriálů. Vševědoucí Pán Bůh jistě Bořka šikulu znal, ale babička taky a dobře vytušila, kam až by to mohlo zajít. A tak vložila poslední květ do vázy a udělala přítrž znesvěcování kostela. Naši kluci se skutečně neztratí! A když, tak se honem najdou! A nejen ti moji!

Kresba: Šárka Chlupová

Nedávno mi kamarádka povídala, jak její syn – čtyřletý ministrant – obcházel s košíčkem při mši věřící a s nevinným úsměvem čtyřletého dítěte říkal „Pán Bůh zaplať“ – jenže bez prvních dvou slov. Přítomní platili s neskrývaným cukáním koutků. A z té mše si tu neděli odnášeli i jiný než duchovní zážitek!

Nám se zatím ten duchovní zážitek notně přiblížil. Aby byl skutečně duchovní, připomněla jsem klukům pro jistotu už v sobotu večer, že zítra je den Páně a měli bychom ho řádně světit. Šla jsem spát. S nadějí, že se intervaly spánku a bdění vymění. Já bláhová. A naše malá? Hladová. A Pán Bůh? Je fakt Mistr. Když jsme se celé těhotenství modlili mimo jiné i za to pravé jméno pro naše dítko, chodili kluci, malý i ten velký a s „psíma očima“ říkali – „Lucinkůůůů, my chceme Lucinku!“ Nevím, kde na tom byli. Ale s každou nocí na to teď přicházím víc a víc. Dary Ducha svatého jsou mnohé a asi s ním ti mí chlapi dobře spolupracovali. Ono to totiž sedí. Dali jsme Lucii. Dle výkladu to jméno znamená – plná světla. Jak krásné! Jak symbolické! I jak reálné! Pán Bůh má skutečně smysl pro humor. Každou noc totiž naše Lucie – nositelka světla, toužila kromě jiných uspokojení svých miminkovských potřeb právě i po světle. Mrčela, chroptěla, vrtěla se v kolíbce, než jsem rozsvítila. Jako omámená zůstala hledět nehnutě do světla. Naplnila se jím a konečně jsme usnuli. Známí si sice dělali legraci, že teď už můžeme vypovědět smlouvu ČEZu, když máme ten zdroj světla doma. Ve skutečnosti se však nad účtem pěkně zapotíme. „Když ona je to Lucie, prostě nemá ráda noc,“ obhajoval ji manžel. A mě napadla paralela: „Svatá Lucie – noci upije, naše Lucie – v noci furt pije!“

Po prosvícené sobotní noci jsme se probudili do svátečního rána a šli prožít radostné nedělní společenství s místními věřícími. Navíc poprvé v našem kostelíku. Poprvé v pěti. Chtěla jsem si dát záležet. Klukům jsem ráno upravila límečky, dala pusu, křížek na čelo a tradiční kázání, že se nemají vrtět, žduchat, dělat na sebe posunky, zívat, dloubat v nose, pohupovat a ukazovat další přednosti, kterými oplývají.

S naší malou jsme tu mši prožili jako obvykle u varhan na kůru. Mše byla pestrá. Kluci se snažili, ale ne zcela podle mých představ, a tak jsem na zívající, vrtící a dloubající se kluky mračila čelo a valila oči. Málo. Nepochopili. Přistoupila jsem k jiné metodě – zvednutým prstem jsem jim pohrozila. V tu chvíli ale i pan farář pozvedl při zapáleném kázání oči vzhůru a na kůru uviděl můj hrozící ukazovák. Mše pokračovala, nikdo nic nekomentoval. Každý jsme si ale jistě mysleli to své a já se chtěla v tu chvíli na kůru propadnout hanbou. A to ještě nebyl konec. V nejposvátnější okamžik se dcerušce zachtělo svačit. A tak si prostě dala. Na tom by nic nebylo. Ale ona tak krásně a hlasitě a nevybraně mlaskala – jinak to neumí. A když si při pozdravení pokoje ukázkově odbrkla, to už vzhůru směřovaly i zraky ostatních věřících. A i pochybovači věděli, že už jsme rodinka kompletní.

Tu mši jsme si užili skutečně se vší parádou. Jen další neděli jsme pro jistotu zamířili do jiné farnosti – temperamenty a rozmary našich dětí rozptýlit případné „spící“ tamní farní společenství. Ale výčitky mám jen nepatrné – to za ten zdvižený prst nad vrtochy našich kluků. A i tak vím, že nejen náš nebeský otec, ale i místní farní otec mají smysl pro humor a jsou shovívaví.

Věřím, že Bůh je ve své velikosti, všemohoucnosti, vševědoucnosti a prozřetelnosti velmi důvtipný. A možná bychom se divili, ale ze všech kaší by si nejspíš nevybral tu krupicovou. Máme o tom doma malý růžový důkaz navíc. A právě se z něžného vrnění stalo vrtění. Náš důkaz se opět dožaduje svého…

Setmělo se. Rozžíhám světlo a jdu kojit.

Rodinný život 5/2010

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu