Co se v mládí naučíš…

Magdaléna Strejčková – vdaná, má dva syny; pracuje v oblasti zážitkové pedagogiky

„Když to se hned nenaučíš. To se nedá,“ říkala maminka při našem rozhovoru nad nedělním řízkem. Nemyslela tím umění servírovat vybrané lahůdky na talíř, i když i na toto by se ta věta hodila (zvlášť adresovaná mně), ale tématem hovoru byl život sám tak, jak leží a běží, a taky hlavně lidé, co v něm leží či běží.

Maminka je aktivní člověk. Vždycky jím byla. A je stále. Pokroková a moderní. Prostě akční. Trochu jsem se v tomhle „pomamila“. Nepřipadám si, že bych kolem sebe nechala život plynout jen tak, unášená jeho proudem. Chci v něm aktivně plavat. Taky své děti k různým aktivitám ponoukám již odmala, snažím se, aby nebyly peciválové. Ale nejde jen o plavání či jiné koníčky. Tohle je přece o něčem jiném…

kresba: Šárka Chlupová, foto: Pavel Langer

Před očima mi vyvstal jeden obraz z doby docela dávné. To jsem ještě bydlela ve městě a městská hromadná byla mou velkou kamarádkou. Neobešly jsme se bez sebe (teda já bez ní určitě – než jsem ji nevděčně vyměnila za pro mě nutnou pasivní osobní dopravu…). Tlačívala jsem se s davem lidí na zastávce, abych se pak pokusila vmáčknout do napěchovaného busu. Ledaskdo vystrčil ostré lokty, někdo brblal, každý se potil. Snůška povah a lidí různého věku. Převážně staršího. Většina se chtěla vtlačit, sednout si a mít své pohodlí. (Třeba jednou nebudu jiná… ale, snad…)

Jednou mě zaujala starší paní. Mám ji před očima často. Stála na zastávce jako všichni, snažila se dostat do busu jako každý, přesto… Něco ji odlišovalo. Ona totiž nesvírala v ruce hůl, tašku, deštník, pěst či jinou obranu, která by jí razila cestu. Zvolila svůj způsob – a ten mě oslnil. Už na zastávce jsem si všimla, že drží v ruce – růženec. Modlila se trošku stranou ostatních a, co mě fascinovalo, ona nepřestala ani v tom přecpaném dopravním prostředku. Sledovala jsem ji škvírkou mezi rukávy ostatních cestujících. Její rty se nenápadně pohybovaly. Kdyby to člověk neznal, tak neví. Rázem jsem byla ráda, že jedu právě touhle linkou v tomto čase. Ona dokázala tu běžnou, každodenní, rutinní a pro mnohé nepříjemnou situaci a tlačenici svým aktivním obdivuhodným přístupem proměnit. Fascinovalo mě to tenkrát. Pamatuji si ten pocit, že jsem se cítila i jaksi víc chráněná před tím tvrdým okolím a drsnou realitou. Často vzpomínám… Kdyby to tak dokázali všichni… Tohle byl skutečně využitý čas. Zatímco ostatní se bavili často o hloupostech a jiní ani nemuseli tak moc uši stražit, aby rozuměli, ona cestu naplno využila Bohu libě. Čas jí daný tady na zemi právě touto konkrétní jízdou správně pojala.

Trošku jsem se to snažila naučit. I když už MHD dávno necestuji, jakmile sednu za volant a naskočí motor, naskočí s ním i nějaká ta modlitba (pokud právě nenaskočí dotazy, dohady či zpěvy mých dětí). Nejsem ve třetím věku. Ale pomyslný třetí věk prožívám se svým třetím dítkem – ještě v mém lůně. Zajímavá paralela. S každým těhotenstvím a mateřstvím zraju a rostu. A taky stárnu. A jdu zkrátka taky tím jediným směrem – tak jako všichni. I já prožívám svůj věk a mám pocit, že je naplněný. Až po okraj. A někdy i přetéká (ne vždy možná aktivitami až tak zcela nutnými a potřebnými – budu muset třídit). I já studuji univerzitu třetího věku – se svými dětmi. S každým to bylo jiné téma. A i s tímhle drobečkem – i když jsem teprve v přípravném ročníku – tuším, že to bude jiné. Mám kolem sebe lidi, kteří mi pomáhají skutkem i slovem a jsou mi příkladem. Jako třeba ta má maminka – slovem i tím řízkem (o báječných řízcích manželovy maminky nemluvě). Snažím se mít aktivitu jako životní program. Snad na stará a možná že bolavá kolena budu sklízet plody. Co se v mládí naučíš…

Stáří je bezesporu výzvou. My, studenti univerzit prvního, druhého, třetího… či více početného věku potřebujeme stáří jako moudrost, pomoc, vzor… A taky jako příklad lidí, kteří nesloží ruce v klín nebo je nazaloží do kapes. A když, tak jen proto, aby je z nich vytáhli a nabídli nám přes všechny své nemalé obtíže hřejivé upracované dlaně, ze kterých budeme moci vyčíst to dobré a aktivní z jejich života. Nebo třeba z těch kapes vytáhnou řetízek s kuličkami. Parádu, která jejich i naše životy pak zdobí úplně v jiné dimenzi a bez níž bychom my mladí a často přeaktivizovaní v jiných směrech nemohli být. A tohle vše nemusí platit jen v městské. Já vím…

Tak díky za ten řízek, mami. A nejen za něj. Sedám za volant, startuji a – jdu na to. Naskakuje motor a nejen on. Vyrážím za aktivitami. A vím, co bude tou první… Co se v mládí naučíš…

Rodinný život 3/2010

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu