Chlap by měl být člověk, který k něčemu je.

Rozhovor s P. Václavem Vackem

Foto: Laco Švec
P. Václav Vacek mezi chlapy

Zveme vás k příjemnému setkání s knězem Václavem Vackem, jedním z aktérů iniciativy, která si klade za úkol prohloubit mužskou spiritualitu. Pokud vás zajímá mužská spiritualita i to, s čím dnešní muži zápasí a co hledají, přisedněte a naslouchejte.

Otče, před pěti lety (v čísle 1/2004) s vámi již v tomto časopise rozhovor byl, možná si někteří čtenáři vzpomenou. Víme o vás, že jste knězem a sloužíte v Letohradě a okolí. Jste mimo jiné i iniciátorem aktivity, jak se lépe připravit na nedělní čtení, můžete nám o tom něco říct?

Baví mě farářovat. Život je někdy tvrdý, ale může být také pěkný. Hodně ležím v Bibli, rozumět si s Bohem, to je mé veliké přání. Pokládám za jeden z největších zážitků, když si s druhým porozumíme. A Bůh se o nás neuvěřitelně zajímá. Kam si ho pustíme, tam s námi je. Ježíše můžeme pozvat k sobě domů. Můžeme jej poznat víc než naši milovanou babičku. Protože Ježíš se dostal do mnoha náročných situací, neměl nejsnadnější život, potkával lidi otevřené, hloupé, statečné i zaťaté, vyjádřil se k mnoha věcem. Bible je úžasná učebnice. Každá generace psychologů a lidí uměnímilovných se vrací k mýtům, antickým dramatům a Shakespearovým hrám. Je to dokonalé. Ale Bible je ještě nejméně o jednu vrstvu hlubší... Proč se o ni víc nezajímáme? Pak ji ani nemůžeme objevovat druhým. Jsme cizinci ve vlastní kultuře. Copak jsme si vzali z židovské kultury? Židovský chlap v Ježíšově době byl tak vzdělaný, že mohl kázat v synagóze nebo být pověřen, aby soudil...

Potěšilo mě, že naši chlapi - věnuji se také chlapům - mají zájem o porozumění Bohu.

Navrhl jsem jim dovzdělávání. Zeptal jsem si jich: "Myslíte si, že bychom vyšetřili hodinu týdně, abychom se připravili na nedělní liturgii?" Kývli. "Rok má 52 týdnů, řekněme, že zvládneme 50 lekcí. Když vydržíme 10 let... to je 500 lekcí. Projdeme-li v nějakém lingvistickém nebo počítačovém kurzu 500 lekcí, to už se domluvíme."

Na každou neděli posílám poznámky k biblickým čtením z liturgie. Těší mě, že to odebírá asi 500 rodin, už to děláme tři roky. Takových příprav samozřejmě na webových stránkách najdeme více.

Myslím, že to je krásná zpráva, že do tolika domácností chodí váš email.

Ano, protože nepřipravit se na bohoslužbu je neúctou k Bohu, k jeho ochotě nám něco říkat.

Vy také spolupracujete s iniciativou "chlapi.cz". Co je cílem této iniciativy? Co byste o ní mohl říci?

My chlapi poslední dobou za mnoho nestojíme. V ženském světě to celkem klape. Ale podívejte se, jak to vypadá okolo nás. Chybí nám spravedlnost, kdekdo se dožaduje svých práv, ale nikdo se nehlásí k povinnostem. Neumíme zajistit právo pro postižené. Ani my křesťané nemáme dobrou pověst - například, nejsme lidmi poctivé a pečlivé práce. Nedržíme slovo. Proto se i v církvi přísahá. Jak to, že se nedržíme Ježíšovy úrovně? Před sto lety si sedláci plácli, beze svědků, a byl prodán statek. Když chlap prohrál statek v kartách - to byl samozřejmě obrovský hřích - ale chlap vzal ženu a děti za ruku a šli... Zbožností to nenahradíme. Starý zákon ani slovo zbožnost nepoužívá. Bible mluví o spravedlnosti! Kdo dokáže být spravedlivý i vůči Bohu, to je světec.

Když se rozpadne manželství, žena se postará o děti. Mnoho chlapů neplatí ani pořádně alimenty. Devadesát procent trestných činů páchají muži. Táta věnuje dětem jen pět minut denně. Tak bych mohl pokračovat.

Řada našich chlapů o tom ví, něco se sebou děláme. K dospělosti patří odpovědnost za své jednání, za svá slova i za své myšlení. Jenže psychologové říkají, že 43 % lidí nepřekročí úroveň třináctiletých dětí. Mozek mají v pořádku, zvládnou zaměstnání, ale nejsou schopni trvalého vztahu. Zaměstnání je jen do důchodu, jenže do kariéry patří i být dobrým manželem, rodičem, tchyní, křesťanem. Chlap se má umět zastat ženy, dětí a má se postavit proti nespravedlnosti, má hájit svobodu a čest.

Proč se chlapi scházejí? Aby si odpočinuli od žen? Nebo je to určitý návrat - jak čteme ve staré literatuře - k "pánským klubům"?

Ne, ne, nejsme žádným klubem! Uvědomili jsme si, že jsme zanedbaní. Chybí nám skutečné autority. Funkcionářů bylo a je mnoho. Historicky dlouho jsme byli tlačeni jen k trpné poslušnosti: "Když dá Pán Bůh úřad, dá také rozum." Naší národní vlastností je předposranost. Potřebujeme se narovnat.

Aby mohli Židé říkat některé modlitby, musí se sejít nejméně deset mužů. V islámu patnáct. Je skvělé, že Ježíš řekl, stačí tři, v nouzi i dva. A mohou to být i ženy. Jenže, když přijdete do katolického kostela, uvidíme 400 žen a jen jednoho muže a ten je ještě v sukni.

U Židů se 90 % náboženského života odehrává v rodině. Například v pátek táta přijde ze synagogy a čte chválu ženy statečné. Děti odmalinka každý pátek večer slyší tatínka, jak Pánu Bohu děkuje za jejich maminku. Tak roste autorita.

Zavedli jsme občas rodinné konference. Nejprve se táta zeptá své ženy, co by si od něj přála, aby zlepšil, pak se ptá jednotlivých dětí. Pak se maminka zeptá manžela a dětí. Časem se začnou děti ptát svých rodičů a jeden druhého - děti chtějí být velké.

Zeptáme-li se Židů, jestli se dívají v sobotu na televizi, řeknou: "Proč bychom se dívali? Máme vlastní program." Umí zabavit i děti, s dětmi se v jejich náboženském životě počítá. Tak žádný pánský klub, naše chlapské scházení není cílem, ale slouží k tomu, abychom dokázali fungovat jako manželé, tátové, jako občané a samozřejmě jako křesťané.

Může žena nějak pomoci muži v tom, aby dozrál v muže, nebo je to jen mužská záležitost?

Potřebujeme se vzájemně. Vstoupí-li mezi mužský dáma, mužský se narovnaj a snaží se být lepší. Žena nás povznáší, jsme rádi, probouzí-li v nás to chlapské, ochranitelské, rytířské. Potřebujeme to, co vytvoříme nebo čeho dosáhneme, složit k nohám ženy. (A potřebujeme také, aby nás někdo ošetřoval - jsme přece slabší pohlaví.) Chcete slyšet jeden z našich vtipů? Předpokládám, že ano. Když Bůh stvořil muže a ženu, chvíli je nechal... a pak jim pravil: "Mám pro každého z vás ještě dárek. Vy chlapi budete čurat vestoje." Adam to hned zkoušel, jak daleko a jak vysoko... Eva trochu závistivě koukala, tak jí Bůh potichu říká: "Tobě dám rozum."

Foto: Laco Švec
P. Václav Vacek

V čem vidíte v dnešní době největší ohrožení muže? Co je jedem a co naopak může být vitamínem či kyslíkem pro jeho srdce?

Myslím si, že dnešní svět chřadne vnitřní prázdnotou. Nechali jsme si přetnout vlastní kořeny. Nevíme odkud a kam my Evropané kráčíme. Neznáme křesťanskou kulturu. Neumíme zaujmout své syny. Nevidí na nás zodpovědnost, pevnost, statečnost. Mnoho lidí se poflakuje i v práci, mnoho lidí se neumí vzdělávat nebo se bavit. Jen konzumují to, co jim nabízí televize. V kostele se s námi mnoho nepočítá, udělat asi tři kříže a říci několik krátkých, stále stejných odpovědí. Nikdo se na nic neptá, každý se tváří, že už všemu rozumí a vše už umí... Přijde-li mezi nás někdo nový nebo s jemnějším svědomím, má pocit, že je nemožný a že mezi nás nemůže patřit.

Potřebujeme být upřímní sami k sobě. V Bibli čteme, že jen pár jednotlivců objevilo Boha bez průšvihů. Všichni ostatní až ve vlastní bídě objevili: "V nouzi poznáš přítele."

Bůh nás za selhání nezastřelí. Přítel unese i zradu, pokud se k ní poctivě postavíme.

Bible nikomu nenasazuje růžové brýle. Nemusíme si na nic hrát. Evangelium je dobrá zpráva Ježíše Krista. Tam je napsáno, jaké postavení má u Boha i hříšný člověk. Apoštolové byli tak poctiví, že po celém světě rozhlásili, jak nemožně se k Ježíši občas zachovali a jak je přesto po vzkříšení jejich Přítel znovu vyhledal.

S chlapy se snažíme nepřeskakovat místa v Písmu, která nejsou příliš příjemná a nastavují nám zrcadlo. Nepřehlížíme například, jak zbožní lidé v Nazaretě - těšící se na Mesiáše - chtěli Ježíše za primiční kázání zabít. Ještě, že se ubránil. Neradi bychom tak dopadli. Víme, že snést jiné názory druhého není jen tak. Často se jimi cítíme ohrožení.

Ne každý, kdo se rád modlí a rád chodí do kostela, se snese s Mesiášem. Dobře víme, že ne každý mladík, který rád drží děvče za ruku, si po svatbě rozumí s manželkou. Mesiáš má na řadu věcí jiný názor než my. Až s ním budeme úplně nablízku, čekají nás - stejně jako apoštoly - mnohé střety. Chceme stát před Bohem rovně a nekoukat stranou, když nás varuje před nějakým nebezpečím.

V dnešní době se hodně objevuje společné bubnování mužů. Co bubnování mužům dává? K čemu je dobré?

Rituály nám ulehčují život. Pozdravíme-li druhého, sdělujeme mu, že naše vztahy jsou v pořádku. Všimněte si, jak si kuřák vytahuje krabičku cigaret, jak si jednu vybere, jak si ji zapálí, jak ji drží a vyfukuje kouř. Dříve si ji i sám balil, olízl, pomačkal... To je celý rituál. Viděla jste někdy chlapa, který kouří a nadává? Rozčilený kuřák hned sáhne po cigaretě, ale jak začne kouřit, už je klidný. Ne nikotin, ten tak rychle nepůsobí - ale ten rituál kuřáka zaměstná a odvede ho od toho rozčilení.

Bubnování je pro nás určitým rituálem. Někteří ustrašení lidé se hned bojí, zda to není magie. Smějeme se, bubnujeme pro radost. Sednete k bubnu, nasloucháte rytmu druhých, přidáte se, vylaďujete se a pak se tou muzikou necháte nést. Podobně jako třeba společným zpěvem. Pomáhá nám to soustředit se a připravit na setkání v přednášce, v modlitbě... Představte si bubnování třeba 150 chlapů... Samozřejmě je to pak zážitek, když slyšíte bubnovat tolik chlapů.

Když se muži sejdou, je nějaký nejčastější stesk nebo problém, který řeší? Co muže nejvíc trápí? S čím se na vás obrací?

Sdělená radost, sdělený smutek... V ledasčem jsme bezradní nebo zranění. Společně hledáme. Židovští kluci vidí, jak tátové, když jsou bezradní, hledají společně v Písmu...

Neseme si v životě následky svých chyb, někdo je rozvedený a těžko nese svou vinu. Kdo z nás si nenese nějaká zranění z dětství, ze života, dokonce po předcích? Naši dědové byli ponižováni ve válkách, ve vězeních za minulého režimu. Kdejaký blb byl na vedoucím místě. O ponížení se nedá jen tak mluvit... I život v dnešní společnosti a v našich pochroumaných rodinách přináší trápení. Naše nedokonalé otcovství je samostatnou kapitolou. Kdopak měl dobrý vzor? Děti z rozvedených rodin jsou válečné děti...

Tak nasloucháme jedni druhým, hledáme pomoc a zkušenosti, vzděláváme se a otvíráme se nabídce Božího uzdravení. Porozumět druhému, pochopit, smířit se, odpustit - to vše je proces. V tom se snažíme podpírat jeden druhého.

Foto: Laco Švec
P. Václav Vacek

Je víra muže, jeho vztah k Bohu odlišný od vztahu ženy? Vy se jako kněz setkáváte s obojími, je rozdíl v jejich víře? V čem byste ho viděl?

Žena je přirozeně nábožnější. Židovská žena ani nemá povinnost chodit do synagógy.

Chcete slyšet něco hezkého? Vyprávěl mi Arnošt Lustig: "Moje máma byla krásná ženská. Rád jsem se na ni díval. Ale když se modlila, byla ještě krásnější. Rád jsem se na ni díval, když se modlila."

Víra je vztahem, důvěrou a poznáváním. A trochu jinak to vypadá u ženy a jinak u muže. I v myšlení nebo způsobu práce se lišíme.

Víra je také chlapskou záležitostí. Stojí na životě, na práci a na spravedlnosti. Sledujeme, jak Abrahám, Mojžíš a spousty mužů z Bible postupně dorůstali v obdivuhodné osobnosti. Ježíš teprve je kloudný mužský. Na něm je vidět, co to znamená chodit s Bohem a s lidmi. Ježíš má silný a důvěrný vztah k Bohu, říká mu táto, ale jeho "náboženské" projevy jsou cudné, nevede žádné "zbožné" řeči, je proti okázalosti.

Víra podle evangelia znamená dát Ježíši za pravdu. Přitakat mu svým životem. Na přátelství odpovědět svým přátelstvím. Láska není jenom cit. Ale i chtění, vůle. Láska znamená, já tu jsem pro tebe, chci, aby ti bylo dobře. Pokud se mi chce, je to lehké. Pokud se mi nechce, mohu říci nahlas: "Jé, mně se nechce" - ale to neznamená, že to neudělám.

Rodiče mají ukazovat dětem Boží péči a jeho pozornosti. Toho si jinak všímá muž a jinak žena. To se pak projeví u každého z nich jinak v jednání i v modlitbě.

Vysvětlujeme dětem, jaký je rozdíl mezi zaměstnancem (v Bibli služebníkem) a otrokem.

Otrok nedostává mzdu. Ježíš je v Bibli popisován jako otrok Boží (výraz služebník Boží je nepřesný a zavádějící). To je čestné označení nezištnosti. Když to dětem vysvětlíme a když se jich pak zeptáme: "Máte doma otroka?", hned řeknou: "Máme, tatínka a maminku. Neplatíme jim." Samozřejmě nesmíme nikoho zotročovat! Bůh nám sám ochotně "otročí" a my si toho vážíme.

Kdo to ví, není mu zatěžko "otročit". Tatínek přijde z práce domů, kde dřel, aby uživil rodinu, a vidí, že manželka celý den zadarmo otročí. Řekne jí: "Milenko, teď ti budu hodinu otročit, řekni, co potřebuješ?" "Děti, budu vám půl hodiny otročit." A v pondělí je pexeso, ve středu pohádka a v sobotu povídání o Božím přátelství.

Při modlitbě táta řekne: "Děti, co řekneme Pánu Bohu? To není jednoduché mluvit s Bohem. Co kdybychom třeba řekli Pánu Bohu, že si ho vážíme. Za co si ho ale vážíme?" Děti nevědí. "Dobře, tak zkusíme, děti, nejprve říci, za co si my vážíme naší maminky? A sám začne a děti se přidají a možná si budou čtvrthodinu povídat, za co si váží maminky. A pak poděkují mamince a za maminku. Druhý den řekne maminka: "No, počkejte, ještě nebudeme spěchat, za co si vážíme tatínka?" Ve středu se mluví o jedněch prarodičích, ve čtvrtek o druhých. Pak budou rodiče vyprávět dětem, proč je chtěli a že je mají rádi jen tak, bez zásluh, bez výkonu, a za týden řekneme: "Pane Bože, my si tě vážíme". To je asi šest slov, ale za těmi pár slovy už je nějaké vědomí a zkušenost.

Kajícnosti se děti nejsnáze naučí tehdy, vidí-li, že se tatínek omluví mamince i jim - dětem. Vidí, že chyba se dá napravit. To vše také patří ke zbožnosti muže.

Říkal jsem, že se s mužskými připravujeme na nedělní liturgii, abychom pochopili Boží slovo. Když o to žena nebo i děti stojí, má jim mužský co říci. Navíc, než jdeme do kostela, je dobře, když si doma řekneme, za co jdeme Bohu poděkovat.

Naši předkové uměli mluvit a vypravovat. Máme v Letohradě kamaráda, vynálezce, mírný, hodný člověk. Léta, už za svobodna, si každý týden přečte pohádku, třikrát, aby se ji naučil zpaměti. A pak ji v ústavu sociální péče ve vedlejší vesnici vypráví těm retardovaným klukům. Patří to k víře?

Co dnes mužům v církvi chybí?

Nepočítá se s námi. U evangelíků mají chlapi určitou odpovědnost. Starají se o sbor, mohou kázat. Farář má starost jenom o slovo Boží. Já mám deset památkově chráněných objektů... Když se kněží a biskupové dostali do kriminálu, viděli, že ti tzv. laici jsou zbožní, spravedliví a stateční lidé. Zapomněli jsme na to. Vždy jsem říkal, církev stojí na biskupech. Mají dohlížet na to, aby nám nic nechybělo, ale nemusí vše řídit. 40 let jsme byli bez biskupů a naše církev se nikam neuhnula, neskončili jsme v nějaké herezi.

Manželská setkání jsou novým typem duchovních cvičení a manželé si je dělají sami. Ty bychom my kněží neuměli. Vážím si jich.

Co by vám v pastoraci mužů udělalo největší radost?

Zažili jsme v Izraeli slavnost "radost z Tóry". Chlapi se radují z toho, že jim Bůh v Bibli vypráví o sobě a o nich. Několik hodin z radosti tančí, bez kapky alkoholu, nemohou to vydržet, mají potřebu tančit. Zeptejte se pana biskupa, jestli ten svátek zavedeme...

Ale už i tady tancujeme, na duchovních cvičeních to někdy nemůžeme vydržet a radostí tancujeme. Léta jsem si přál, aby v kostele byla atmosféra jako na fotbalovém hřišti. Vždyť při bohoslužbě jde o víc než o radost ze hry... Už to je tady.

Rozhovor připravila Marcela Řezníčková.
Rodinný život 1/2009

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu