"V mé rodině žijeme ve dvojím světě"

Rozhovor s panem Františkem Šnyrchem o jeho rodině a slavení Vánoc v Uzbekistánu

foto: Šárka Chlupová
Šochruch na lyžařském výcviku

Když jsem letos v únoru šlapala spolu se sedmou třídou do beskydských kopců na chatu na Gruni, kde jsme měli strávit týden na lyžařském výcviku, a poslouchala cestou vyprávění svého žáka Šochrucha, pocházejícího z Uzbekistánu, o jejich slavení Nového roku, nabídla jsem mu rozhovor do časopisu; nakonec se rozhovor uskutečnil, ale s jeho tátou a elektronickou cestou, do jejich stěhování, vypravování syna na studia v Lisabonu a řešení česko-uzbeckých rodinných vztahů. Tento dobrodružný život je Frantovi (jak jsme ho ve školních kuloárech familiérně přezdívali; teď už to vědět může...), který stále někoho zachraňuje, blízký; však si to přečtěte sami...

Prosíme o představení Vás a Vaší rodiny.

V mé rodině žijeme ve dvojím světě. Já, otec a "hlava" rodiny, jsem křesťan (i když asi špatný, poznamenaný roky života v socialismu). Moje manželka pochází ze střední Asie, je to muslimka, která si, jako takřka každá žena v tomto světě, prožila těžké chvíle ponižování, bití a mužské nadřazenosti. Naše společné dítě Aziz (česky Nejdražší) se narodilo v České republice a na přání mé uzbecké části rodiny jsem svolil na jeho "muslimství", a tak byl strýcem ve městě Samarkand "pokřtěn" a poté v České republice podstoupil rituální obřízku. Máme ještě dva kluky - Šochrucha (česky Král duchů) a Farrucha (česky Syn krále). Jejich otec zemřel, a tak jsem si je osvojil a přivezl do Olomouce. Tito chlapci mají islám trochu zakódován v krvi, avšak výchovou na křesťanské škole mají dnes mnohem blíže ke křesťanství.

Ve vaší rodině jsou i děti z Uzbekistánu. Jak se dostaly do Česka a do Vaší rodiny?

V posledním desetiletí minulého století a na začátku tohoto jsem se snažil pomáhat s orientací migrujícím lidem z východu. Tak jsem se seznámil i se svojí manželkou Madinou, matkou mých dětí. Když jsem se od ní dozvěděl, že kdesi, v pro mě neznámém světě, zanechala u rodiny své dvě děti, tak mě okamžitě napadlo, že je musím mámě přivést. Nebylo to vůbec snadné. Po narození našeho syna Azize jsme jen počkali, až skončí období šestinedělí. To už jsem měl vyřízená víza, nakoupené letenky a mise mohla začít. Již po příletu do Taškentu nastaly první problémy. Přiznat se, že vezete větší množství dolarů v hotovosti, je rizikem, že Vás následně okradou, když se informace o pasažérech šíří rychlostí blesku, zatajit je znamená, že o ně při osobní prohlídce přijdete. A těch osobních prohlídek bylo za cestu z Taškentu do města Samarkand celkem sedmnáct!!! Neokradli nás, takže nám zůstaly peníze na úplatky pro uzbecké úředníky. Šťastně jsme přijeli do Samarkandu, rodiště mé manželky. Šok pro mne byl, když se taxi prodíralo úzkými uličkami v centru města v zadní části Registánu (historická obdoba našich radnic), ovšem již od pohledu tou nejchudší čtvrtí města, domy bez oken, ulice plné dětí a starých lidí - muslimů sedících u svých domů a pozorujících, co se právě děje. A bylo se čemu divit. Nejeli jsme k mámě manželky, kde její děti měly být, ale k babičce, kde manželka vlastně vyrůstala a byla tradičně vychovávaná. Po uvítání tetami a strýci jsme se zašli přivítat s babičkou, ta nám požehnala, a následně přicupitali dva kluci. Bosí, v šortkách a tričku, čistí, bojácní a velice se styděli. Nešli za mámou, jak jsem očekával, dlouho se neviděli a jen tušili, že je to máma. Ten menší přistoupil ke mně, chytl mi ruku a povídá "pápa". Poznal mě podle fotografie, kterou jsme jim před časem poslali. Měl jsem slzy v očích. Předali jsme všem drobné dárky a odešli pěšky do rodného domu manželky. Byl jsem k smrti unaven, neustále ve střehu, co bude následovat. Malé občerstvení spočívající v podání lámaného chleba na ubrus prostřený na zemi (darchasán) a zapíjeného silným čajem (poprvé vnímám nádech exotiky střední Asie). Chléb se máčel do společné misky s něčím, co mi připomínalo jogurt, ale bylo to mnohem sytější a velmi chutné. Žádný odpočinek (nespal jsem již 48 hodin), jde se na úřad zaregistrovat, jsme přece v policejním státě a musíme to stihnout v den příletu. Pěšky uličkami, první jde tchýně, za ní já se švagrem a sedm kroků za mnou moje manželka. Hlavu skloněnou, s výrazem muslimské pokory, bez našeho šestitýdenního syna Azize (ten zůstal v náruči některé tety, která jej event. i nakojí!!!, kdyby měl hlad). Přicházíme do střediska policejní registrace. Na zaprášeném dvorku kolem 50oC. Hrůza. Místnost 4x2 metry, vydýchaný vzduch, v čele zamřížované dveře, do nichž lidé natahují ruce s pasem (a nějakou tou bankovkou jako všimné). Děs, šance se zaregistrovat v místě pobytu je mizivá. Vzdávám to po hodině a chci domů. Za Azízem a spát.

foto: archiv Františka Šnyrcha

Tímto jsem úmyslně odbočil od otázky, jak se moje děti (tedy část mých dětí) dostaly k nám do ČR. Po dvou měsících nepředstavitelných útrap a běhání od úřadu k úřadu, za vydatné pomoci českého konzula Davida Nového a pana velvyslance Aleše Fojtíka se mi podařilo dopravit děti Šochrucha a Farrucha do České republiky.

Pro chlapce bylo nové prostředí velký šok. Vždyť kluci neznali skoro nic. Co to je Evropa, že žijí ve střední Asii, že do České republiky poletíme přes Rusko, to jim nic neříkalo. Mapu nikdy neviděli. Jak také mohli něco umět, když např. jejich učitelka, která je učila i zeměpis, se mě ptala "adkuda vy gospodin František" a já jí řekl, že z České republiky, tak se vítězoslavně usmála a odvětila "da znáju éto stalíca Germánii". V ostatních předmětech to bylo podobné. Školský systém Uzbekistánu nedává možnost učitelům nechat dítě opakovat ročník. První třídy by totiž byly přeplněné a v osmičce by byli tak dva žáci. Kluci poprvé viděli moře a loď při mezipřistání v ruském Sankt Peterburgu, poprvé jeli metrem a po pojízdných schodech. To by nebylo až tak divné, ale šok pro ně byla i pro nás tak samozřejmá věc jako je splachovací záchod či vlastní postel. Doma bylo celkem běžné, že ve dvoupokojovém bytě spalo v jedné místnosti na zemi čtrnáct lidí a druhou místnost okupovali poslední novomanželé z rodiny, to aby populace nevymřela.

Když jsme jeli vlakem z Prahy do Olomouce, kluci spali, unaveni novými zážitky i cestováním. Při průjezdu litovelskými lužními lesy se Farruch probudil, podíval se z okna a měl děs v očích. "Pápa, zděs lvi?"

Jak probíhalo jejich sžívání s českým prostředím, případně s Vaší rodinou? Na jaké překážky jste naráželi a co šlo naopak nad očekávání dobře?

Sžívání se s český prostředím probíhalo nad mé očekávání, rychleji, než jsem čekal. Největší problém byl asi v tom, že klukům chyběla jakákoliv zkušenost s jinou kulturou, takže mnohdy naletěli hloupým vtipům vrstevníků, jindy zase, protože přesně nerozuměli vyřčenému slovu, resp. jeho přesnému významu, tak chybovali. Jinak je ale třeba říci, že kluci jsou mnohem více samostatní než většina jejich českých vrstevníků, mají obrovský pud pro přežití. To, že byli nuceni si v domovském městě tu a tam něco vzít k jídlu na bazaru bez zaplacení či v cizí zahradě, konečně tak jako české děti, jsou omluvitelné "krádeže", protože člověk chce žít a jíst se musí.

Bezchybně se kluci zařadili po bok svých vrstevníků ve všech sportech. Jen česká pravidla jim dělala problémy. Vždy byli tvrdší než ostatní. Jsou to bojovníci a to jim zůstalo i po čtyřech letech pobytu v ČR.

Setkávaly se děti ve škole či v širším okolí s projevy rasismu? Jak jste to s nimi řešili?

Občas se stalo, že klukům bylo nadáváno do číňanů nebo ťamanů, ale to by nevadilo. Ani ty občasné posměšky ve škole. Vždyť to se děje i Romům. Horší bylo, že i když jsem obchodníkovi v krámě přes ulici řekl, že budu z důvodů sžívání se s prostředím kluky posílat nakupovat, a prosil jsem jej, ať je tolerantní, že všechny škody uhradím, tak kluky zneužíval a vymýšlel si škody a mnohdy je nařkl z krádeží, které kluci neudělali. Pak se styděl, když jsme mu ukázali nahrávku, jak sám podvádí a okrádá spotřebitele.

Kluci byli skvělí, vše nesli dobře, jen jim vadilo, že měli zakázáno se pro pravdu bít. Fyzicky se mohli zapojit jen na svoji obranu a musím říct, že to takřka vždy dodrželi.

Dokázal jsem jim vysvětlit, že budou vždy trochu jiní než ostatní Evropané. Ať už vizáží, tak i některými návyky. Tím, že jedí rýži raději rukama (vlastně zvláštně složenými prsty, když palec vyšprtne sousto do úst) než vidličkou nebo že mají úžasnou úctu ke starým lidem (i cizím).

foto: archiv Františka Šnyrcha

Snažili jste se v nich udržovat jejich národní kořeny? Jak jste to dělali?

Ne. Máma naopak po tom všem, co si jako žena v muslimském státě prožila, v nich potlačuje z tohoto světa vše pro ni špatné, co jen se dá. Např. nadřazování se nad ženami, odmítání "ženských" prací v domácnosti. Kluci naštěstí nebyli islámem moc poznamenaní, takže dnes, po čtyřech letech na křesťanské škole, jsou již zcela děti Ježíšovy. Jen jsem rád, že si alespoň Šochruch zachovává aktivní používání jazyka farsí tím, že občas volá babičce či bratrovi svého táty. Mladší Farruch již jen rozumí, ale neřekne v mateřském jazyce ani slovo.

Čím život s nimi obohatil Vás osobně? A jak obohatil vaši rodinu?

Asi největší přínos pro mne je, že jsem si až v mnohopočetných rodinách v Uzbekistánu uvědomil tu krásu a plnost rodinného života. Když pořád máte někoho blízkého vedle sebe, žijete s tátou, mámou, dědem i bábou, dětmi i vnuky pod jednou střechou, navštěvujete se skoro každý den s ostatními členy rodiny nebo jen některými, kteří žijí poblíž vašeho domova.

Mne velmi překvapilo, že mé české děti přijali "sourozence" s tolerancí a snažili se mi i pomáhat např. výběrem vhodných hraček, pomůcek do školy apod.

Je nás teď více u stolu a to je krásné. Dnes není u nás normální, že žije v jednom dvoupokojovém bytě na 42 m2 sedm lidí, já - otec, moje manželka a naše tři děti a sestra manželky se svojí dcerou.

Jak prožívají lidé Vánoce v Uzbekistánu? Mají tam nějaké specifické zvyky, jídla?

V Uzbekistánu se Vánoce neslaví. Tam se oslavuje Nový rok. Jsou trochu v té své kultuře zmateni a mladým již dnes není většinou jasné, co je původní zvyk a co jim vnutil svoji nadvládou komunistický Sovětský svaz.

O specifických zvycích by se dala napsat celá kniha. Asi nejzásadnější ale je, že při všech oslavách jsou odděleně posazeny ženy, muži i děti (ty jsou většinou vyloučeny zcela, aby nerušily, a také dostanou najíst, až co zbude!!!!). Sedí se vždy na zemi kolem prostřeného ubrusu a jí se ze společných mís rukama (i polévka - ta se vymáčí chlebem). Při tom všem je hygiena lepší než v mnoha českých hospodách.

Když na to rodina má, tak určitě nejslavnostnějším jídlem je šašlík ze skopového masa a k tomu saláty z hroznů, červené řepy, vlastně ze všeho, co příroda dává. A stále tančí a hraje živá hudba. To také klukům i mámě u nás nejvíc chybí. Lidé u nás mezi sebou málo mluví a neumí se radovat. Muslimové žijí současností, momentálním stavem, moc si nezabírají, co bude zítra.

Také proto, i když jsou většinou velmi chudí, aby si udělali radost, tak se stále obdarovávají. (Tak se často stane, že dar, který jste dali před měsícem např. tetě Firůze, se vám vrátí od strýce Šerzota.) Proto dar na jejich novoroční "vánoce" nemá takový význam jako u nás.

Jak prožíváte Vánoce ve Vaší "mezinárodní" rodině?

Děláme u nás tzv. předštědrovečerní setkání. Nazdobíme vánoční stromek a den či dva před Vánocemi přijedou mé české děti s partnery a vnoučaty a děláme společně oslavu Vánoc, tak aby všem bylo dobře. Na stole je česká ryba i vegetariánské jídlo, uzbecké speciality (kčiri, plov, pelmeně apod.) i vánoční cukroví. Také na dárky se nezapomíná. Jen spolužákům mých uzbeckých kluků je pak divné, když se naši již 24. ráno chlubí, co dostali na Vánoce jako dar.

Rozhovor připravila Šárka Chlupová.
Rodinný život 5/2008

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu