Víra je umění žít s tajemstvím

Rozhovor s Prof. PhDr. Tomášem Halíkem, Th.D.

Prof. Tomáš Halík
Prof. Tomáš Halík

Říká se, že štěstí přeje připraveným. Po poslední zkušenosti bych přidala: a těm, kteří potkávají dobré lidi. Když jsme v redakční radě "dávali hlavy dohromady", koho oslovit k tématu tohoto čísla "Katecheze dospělých", zjistili jsme, že v následujícím týdnu přijede představit do Olomouce svou poslední knihu "Vzdáleným nablízku" P. Tomáš Halík. Všichni jsme se shodli na tom, že je postavou, která umí mluvit o víře, církvi, Bohu velmi dobře jak s věřícími, tak s nevěřícími. Podaří se nám však ve třech dnech získat na něj kontakt, domluvit s ním setkání, bude mít při návštěvě Olomouce čas odpovídat na otázky redaktorů? To, že po tomto úvodníku následuje rozhovor, prozrazuje, že na všechny otazníky, které vířily našimi hlavami, se podařila najít správná řešení a pomoc. Děkujeme touto cestou všem, kteří nám k rozhovoru pomohli a přejeme jeho čtenářům radost, povzbuzení a impulzy pro jejich život z víry i dialog se světem. A pokud budete hledat knížku, která stojí za přečtení, knížka "Vzdáleným nablízku" k nim bezesporu patří.

Kde jsou kořeny vaší víry, co vás oslovilo? Co vás přivedlo k víře a co vám pomáhá i dnes v hledání víry?

Já jsem vlastně nepoznal praktikující věřící a živou církev až na práh své dospělosti. Vyrůstal jsem v rodině, jejíž atmosféra byla otevřený masarykovsko-čapkovský humanismus. To byla názorová orientace mých rodičů a jejich přátel, celého prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, takže mě komunistická škola příliš nepoznamenala. Ale s živým křesťanstvím jsem do styku nepřišel.

První impulzy byly zejména z knížek, z četby, ze studia někdy během střední školy. Začal jsem si vážně klást otázku po smyslu života a číst filozofickou literaturu. Tam se zrodila taková řekněme filozofická víra, možná by mi zůstala na celý život, kdybych po nějaké době, na prahu svých univerzitních studií, nepotkal vzácné kněžské osobnosti. Zejména to byl dnes už legendární farář v Týnském kostele v Praze, monsignor Jiří Reinsberg. Vzápětí, v letech okolo roku 1968, jsem se setkal s celou řadou významných českých teologů, kněží, kteří se většinou před velmi krátkou dobou vrátili z vězení po dlouhých letech těžkého utrpení. Mezi nimi byli Josef Zvěřina, Oto Mádr, Antonín Mandl a další. Ti mě skutečně významně ovlivnili. Takže od filozofické víry jsem udělal krok k živé církvi, konkrétně k velmi specifické farnosti kostela Panny Marie před Týnem, kde se scházeli studenti, intelektuálové, umělci a všechny nás inspirovala velmi bohatá osobnost pátera Reinsberga, člověka plného moudrosti, vzdělání a také krásného humoru.

Během studií moje konverze zrála dál - k rozhodnutí pro kněžství. Tady hrála roli také oběť mého spolužáka z fakulty, Jana Palacha, která mě hluboce zasáhla. Na počátku 70. let, kdy jsem končil vysokou školu, mi bylo jasné, že jako člověk s kádrovým posudkem poznamenaným stykem s řadou disidentů včetně Václava Havla nemám naději dostat se do kněžského semináře, zároveň by mi asi služba v oficiálních tehdy povolených strukturách katolické církve neumožnila rozvinout to, co jsem cítil jako své charisma: Oslovit právě to prostředí, ve kterém jsem vyrůstal a ve kterém jsem prakticky strávil celý život. Bylo to prostředí akademické, studentské, univerzitní, také umělecké. Takže tenkrát nezbývala jiná cesta než hledat kontakt s podzemní církví, studovat v podzemních, tajných seminářích a přijmout svěcení tajně v cizině. Pak následovalo jedenáct let práce v takzvaných ilegálních strukturách, podzemních strukturách církve, která s sebou nesla jistě velká rizika, ale na kterou také velmi rád vzpomínám.

Image

Čím vás ovlivnil váš otec, čím byl pro vás vzorem a čím byste se mu chtěl připodobnit a čím byste se chtěl naopak odlišit?

Můj tatínek byl vydavatel spisů bratří Čapků. Karla Čapka ještě osobně poznal a byl takový člověk čapkovského charakteru. Byl velmi moudrý, velmi vzdělaný, velmi laskavý, byl skutečný gentleman, čili velmi tolerantní. Byl velmi skromným člověkem a lidé si ho velmi vážili, prakticky neměl nepřátel. Byl pro mě jistě vzorem svou povahou a svou laskavostí, svou moudrostí a také svou úžasnou pracovitostí.

Je něco, v čem byste se od něj chtěl lišit?

Často jsme spolu také hovořili o víře, on sám ve svých osmnácti letech vystoupil z církve. To bylo okolo roku 1918, v tom prvorepublikovém hnutí pryč od Vídně, pryč od Říma, ale myslím, že postupně si nacházel svoji cestu k Bohu. Jsem rád, že jsem mu mohl těsně před jeho smrtí napsat z vojny dopis, kde jsem mu vyjádřil poděkování za to, že on zůstal věrný svému poznání. Kdyby třeba zůstal formálně katolíkem, ba dokonce mě nutil k víře, které by sám nevěřil, tak se možná s vírou a s církví nikdy nesetkám. Takto paradoxně jsem přesně v tom roce života, kdy se on od církve vzdálil, já k ní našel cestu. Napsal jsem mu, že mi víc než nějakou výukou katechismu byl pomocí na mé cestě v tom, že byl velmi dobrým otcem. Pojem otec je velmi důležitý v křesťanské víře a pro mnohé lidi dnes není obsazen. Mnoho lidí, které já vychovávám v křesťanství, pochází z rodin, kde otec chybí nebo je nějakou velmi nevěrohodnou postavou. On mi byl skutečně dobrým otcem a jeho životní svědectví mi přineslo to, že ten pojem otec je pro mě spojen s velmi hlubokou pozitivní zkušeností. Tímto mi pomohl na cestě objevit hodnoty křesťanství asi daleko víc, než kdyby do mě vtloukal katechismus.

Co musí překonat věřící a co nevěřící, když se spolu chtějí bavit o víře?

Já se snažím ukázat, že věřící a nevěřící nejsou nějaké dva striktně oddělené týmy. Myslím si, že každý věřící člověk, nebo skoro každý věřící člověk, má v sobě také toho nevěřícího nebo pochybujícího a také každý ten takzvaný nevěřící má někde v skrytu duše také věřícího. Domnívám se, že je třeba, abychom ten dialog vedli nejprve ve svém vlastním srdci. "Nevěra" věřícího může pomoci k tomu, aby nebyl lehkověrný, může mu pomoci kritizovat ty příliš lidské představy o Bohu a náboženství a tím pročistit a prohloubit jeho víru. Zároveň ten, kdo se pokládá za nevěřícího, by si neměl být jist ani tou svou nevírou, i pochybovač by měl občas pochybovat o svém pochybování a nechat prostor také tomu, co se v něm ozývá, protože si myslím, že každý z nás má nějaký smysl pro poslední tajemství života, kterému říkáme Bůh, a každý má v sobě něco, co může rozvíjet.

Sami dobře nevíme, co je to věčný život s Bohem. Jak o něm tedy mluvit s nevěřícími, když se sami vztahujeme k tomu, co neznáme? Jak o tom mluvit?

Ta vámi citovaná slova z encykliky papeže Benedikta XVI. Spes Salvi navazují na hlubokou tradici uvnitř teologie, na tzv. negativní teologii, která říká, že o Bohu můžeme říci jenom to, co není, a když o něm chceme říci to, co je, tak můžeme mluvit nanejvýš v metaforách, v podobenstvích anebo v paradoxech. Já se snažím zdůraznit, že jistě o Bohu musíme mít určité představy, protože nemůžeme žít bez představ, ale musíme vědět, že tyto představy jsou jenom nástrojem. Jistě máme významná svědectví v Bibli a církevní tradici, ale i ta se často vyjadřují velmi obrazným způsobem. Snažím se lidi vést k tomu, že víra není nějaká ideologie, ale že je to spíš umění žít s tajemstvím.

Jaké vidíte nebezpečné náboženské stereotypy, které vzdalují nás, i ty kolem nás, od víry? Dají se pojmenovat?

Samozřejmě, že jako v každé oblasti, tak i v oblasti náboženství jsou hodnoty, které jsou hluboké a upřímné, ale jsou tam i věci, které se za hodnoty pouze vydávají, a jsou tam věci, které jsou vyloženě škodlivé. Na dnešní "náboženské scéně" se především setkáváme se zneužíváním náboženství pro účely politické, v extrémním případě až s nábožensky motivovaným terorismem nebo s různými formami fanatismu, nesnášenlivosti, případně s různými pověrami či lehkověrností, která v našich zemích má často výraz v módní ezoterice apod. Někdy se i na straně křesťanských církví setkáváme s příliš strnulým jazykem a neochotou klást si vážné otázky nebo se vystavit vážným otázkám, které klade naše doba. Nemyslím si, že by se měli křesťané nějak lacině přizpůsobovat módním trendům nebo většinovým názorům, ale chtějí-li vstupovat do diskuze s lidmi, musí znát mentalitu dnešního člověka a musí mít pro svá stanoviska velmi kompetentní argumenty.

Prof. Tomáš Halík

Myslíte si, že dnešní lidé by potřebovali ještě rozšířit své náboženské vzdělání? A co byste případně doporučoval, kdyby se lidé chtěli ještě více vzdělávat? Máme nějaký deficit ve vzdělání?

Jeden můj přítel a učitel Nicholas Lash, profesor university v Cambridge, klade dnešním křesťanům na srdce, aby se kostely staly školami křesťanské moudrosti. Já si myslím, že je opravdu třeba spojovat víru s myšlením, že je třeba spojovat víru se vzděláním. Tam, kde vzdělání není, často se upadá do extrému fanatismu, fundamentalismu apod. Právě v naší zemi, kde bylo znemožněno svobodné vzdělávání v oblasti víry, je to dvojnásob potřebné.

Jaké vidíte dobré modely katecheze dospělých u nás, případně jaké jste viděl v zemích, kde jste byl?

Já jsem na cestách kolem světa neměl mnoho příležitostí studovat právě tuto otázku, také mé zkušenosti jsou hodně omezeny na moji vlastní praxi. V našem kostele bylo už několik set lidí připraveno ke křtu a iniciačním svátostem církve. V současné době připravujeme 66 katechumenů a dá se říct, že počet zájemců o víru a o svátosti každoročně stoupá. Myslím si, že je důležité, aby měli opravdu důkladnou přípravu, jednak přednášky, kde bude víra předávána ne mechanicky, monologicky, ale kde bude probíhat také dialog, kde se vytvoří taková atmosféra, že v ní mohou upřímně klást své otázky a vyjádřit i své těžkosti a pochybnosti, na které mají právo. Kromě vzdělání je důležité, aby každá katecheze měla také svoji dimenzi spirituální, aby se naučili meditovat, aby se naučili určitým cestám duchovního života, a také, aby se navzájem poznali, aby poznali různé podoby církve. Aby nebyli vázáni jen na jednoho kněze, na jedno prostředí, aby si uvědomili, že církev i v naší zemi má mnoho tváří, mnoho podob, a že člověk vstupuje do velmi široké rodiny věřících, která je rozprostřena po celém světě, a aby co nejvíce poznávali tu mnohotvárnost a vnitřní bohatství církve.

Jak si osvěžujete svoji víru a při čem si zaručeně odpočine člověk Halík, muž Halík?

Muž Halík si po stránce tělesné i psychické nejvíc odpočine v bazénu a v sauně. Mám-li vyjádřit to, z čeho opravdu čerpám sílu, tak je to už po sedm let několik týdnů během léta v poustevně, v samotě, kde trávím čas meditací a kde část času věnuji právě psaní svých knížek. Kdybych tento čas usebrání a meditace, kdy ke mně opravdu nedoléhají žádné hluky světa, pevně nedržel, tak si myslím, že bych neobstál především duchovně, a myslím si, že tento čas si vyžaduje i moje tělo a psychika.

Připravila Marcela Řezníčková.
Rodinný život 2/2008

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu