Pro mě smrt není konec, ale brána do věčnosti, která se otevře.

Rozhovor s Marií Svatošovou

Marie Svatošová
Marie Svatošová

V roce 2007 měla MUDr. Svatošová pro Centrum pro rodinu přednášku. Při té příležitosti ochotně přijela o hodinu dříve a udělala si čas na rozhovor pro čtenáře Rodinného života. Mohli jsme ji poznat jako ženu naplněnou až po okraj činorodou energií, velkými zkušenostmi a zároveň i velkou mírou trpělivosti a "člověčenství" v tom nejlepším slova smyslu. Podobné setkání přejeme i všem čtenářům tohoto rozhovoru.

Mohla byste vzpomenout výrazné mezníky svého života?

Jsem z učitelské rodiny, tatínek byl řídící učitel. Narodila jsem se za války ve vesničce, kde ještě nebyla zavedena elektrika. Byla jsem nedonošená a lékař mi odmítl propíchnout uši pro náušnice od kmotřičky se slovy: "Netrapte to dítě. Copak nevidíte, že umře?" (smích) A já ne a né.

Tak to máte dobrý kořínek, pětašedesát let...

Jeden z mých pradědů se dožil 102 let, ale to neznamená, že mě nemůže zítra přejet auto. Ale vy jste se ptala na ty mezníky. Dětství jsem měla moc hezké a - pokud jde o otázku povolání - už od nějakých deseti let mi bylo jasné, že chci být zdravotní sestrou. Jenže jsem byla hodně hubené dítě, proto mi v tom rodiče bránili. Fyzičku jsem na to asi opravdu neměla. No ale já si postavila hlavu a ta vytoužená zdravotní škola dopadla. Po ní však nedopadla lékařská fakulta, protože soudruh inspektor v posudku na taťku zdůraznil, že matka žadatelky je náboženská fanatička. Tak jsem rok pracovala jako sestra. Tehdy jsem to vnímala jako velkou křivdu, ale dodnes z toho profituju, protože sestřičkám dobře rozumím. A na fakultu jsem se dostala o rok později.

Do 19. června 1975 jsem byla šťastná a spokojená. Pak se mi v autě zabila o rok mladší sestra. To byl klíčový okamžik v mém životě a zpětně vidím, že i v Božím plánu. Taková rána člověka donutí zajet pořádně na hlubinu a lépe si uspořádat hodnoty. Nebylo to samozřejmě ze dne na den. První rok jsem se v tom neúspěšně plácala prakticky sama, až pak jsem k tomu dostala otce Ladislava. To byl obrovský dar z nebe.

Mohli bychom to nějak rozvést? Pro většinu čtenářů bude asi jméno kněze Ladislava Kubíčka známé, ale vy jste ho poznala trochu jinak - jako zpovědníka...

V té době jsem si skutečně sáhla na dno. Nejen ztráta milované sestry, ale i manželská krize, zkrátka všechno se mi zhroutilo najednou. Nevěděla jsem, jak dál, a když jsem byla doma sama a neměla žádné publikum, mohla jsem si dovolit v modlitbě cokoliv. Ležela jsem tváří k zemi na koberci, brečela, uvědomovala si svou bezmocnost a Boží všemohoucnost a ze zbytku sil prosila o pomoc a o poznání Boží vůle. Rozvádět jsem se nechtěla, protože jsme před pěti lety manželství uzavřeli svátostně, ale vydržet v něm bylo nad mé síly. Při téhle modlitbě zazvonil telefon. Známí, kteří o mých trampotách věděli, mě pozvali na víkend. A tak jsem se ocitla v Třebenicích na faře mezi mládeží. Hned první večer vyšlo najevo, že ten pán, co se nám věnuje, není jen kněz, ale taky doktor. A mně to začalo docházet - manžel chtěl, abychom si šli popovídat s nějakým doktorem, asi s psychologem, zatímco já si vedla svou, že nás neoddával doktor, ale kněz, a musíme jít za ním. Když jsem po návratu řekla manželovi, koho jsem poznala, příští víkend jsme už jeli do Třebenic spolu, no a naše manželství trvá 37 roků. Otec Ladislav v mém životě sehrál velkou roli, vždyť byl plných 28 let mým zpovědníkem. Vděčím mu skutečně za mnoho.

Uničov 1998 (foto Jindřich Štreit)

Otázka pro mnohé těžká, pro Vás možná ne. Co se Vám vybaví, když se řekne smrt?

Pro mě smrt není konec, ale nový začátek. Je to brána do věčnosti, která se před každým z nás jednoho dne otevře. Čeká nás setkání, které si neumíme představit, protože "ani oko nevidělo". Ale mnohokrát jsem byla svědkem toho, jak člověk, který umíral po životě naplněném, smířen s Bohem i s bližními, nápadně ve chvíli smrti ve tváři zkrásněl. Pokoj a mír se rozhostil kolem a nedal se nevnímat. Z tváří těchto zemřelých odvozuji, že to setkání musí být úžasné. Nebojím se smrti, protože věřím v Boží milosrdenství. Kdybych v ně nevěřila, samozřejmě se bát budu, protože nejsem žádný andílek. Taky se mi s přibývajícím věkem dost rychle rozrůstá seznam milovaných lidí, kteří už tu hranici smrti překročili a na setkání s nimi se samozřejmě těším.

Neříkala jste si někdy, že je to nespravedlivé, když umírá někdo mladý, nebo třeba maminka od dětí?

Zažila jsem ten pocit, když mi zemřela sestra. Mně bylo dvaatřicet, jí jednatřicet. Myslela jsem, že to nepřežiju. Trvalo nějakou dobu, než jsem to v sobě zpracovala, než jsem se s tím smířila. Obdivovala jsem maminku, jak to, taky po létech, zpracovala ona. Moje sestra byla velmi šikovná porodní bába, moc ji na klinice chválili a nutili ji, aby si udělala nástavbu pro operační instrumentářky. Jí by se ta práce moc líbila, jenže by se nevyhnula asistování u interrupcí. Proto se tomu bránila, ale oni naléhali čím dál víc. Pak se sestra zabila. A naše mamka z toho po čase vyvodila závěr, že je lepší, když si ji Pán Bůh zavolal v jednatřiceti s čistýma rukama, než aby tady ještě nějaký rok byla a měla na svědomí takové hrozné věci. Třeba by ji k tomu nakonec přemluvili. V hospici si stále musím připomínat, že Bůh má s námi jenom krásné plány a já do nich nevidím. Když umírá mladý člověk, je to vždycky těžké, ale snažím se Bohu nic nevyčítat a důvěřovat, že tím sleduje něco dobrého a velkého, co pochopíme později.

A co vaše vlastní smrt? Je tam něco, na co se těšíte?

Jsou chvíle, kdy se opravdu moc těším a přiznávám, že je v tom i dost velký podíl zvědavosti. "Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo..." Nechci do toho Pánu Bohu mluvit, ale kdyby mě tady ještě pár dní nechal, abych stihla udělat pořádek v dokladech, v šuplících, ve sklepě atd., byla bych ráda. Nejde ani tak o tu ostudu, že by to po mně musel někdo uklízet, ale jde o to, že mám taky občanské sdružení. Ráda bych všechno přehledně uspořádala a popsala, aby se v tom vyznali a věděli, co je v kterém šanonu, co je kdy potřeba udělat, do jakého termínu co zařídit, prostě abych to předala v pořádku. Ale jednu velkou prosbu mi už Bůh splnil - prosila jsem o čas ke zpracování odkazu otce Ladislava a to je hotovo. Rukopis třetího dílu zápisků z jeho exercicií už neleží u nás doma, ale v Karmelitánském nakladatelství a to se postará, i kdybych tu nebyla.

Jak jste se dostala k hospicovému hnutí?

Na konci totality jsem se ze samizdatového časopisu Salus dozvěděla o existenci hospiců ve světě. V lednu 1990 jsem si za sebe, praktickou lékařku, sehnala zástup a nastoupila do Charity. Tam jsme začali s domácí ošetřovatelskou službou. První rok to bylo načerno, protože stát měl ve zdravotnictví monopol. Naštěstí se nestalo nic, za co by nás mohli zavřít, a pak nám ministerstvo povolilo experiment a dalo i nějaké peníze. Ráda na ty dobrodružné začátky vzpomínám, nebyla ještě pojišťovna a my jsme se mohli nemocným věnovat, aniž by nám to někdo měřil na minuty, na body nebo na výkony. Jakmile vznikla zdravotní pojišťovna, začala nás honit se stopkami, měřit, jak dlouho sestra řeže ampulku, natahuje lék do stříkačky a další nesmysly. V roce 1993 jsem založila občanské sdružení Ecce homo a od té doby jsem v podstatě na volné noze, což mi vyhovuje. Mám svobodu, kterou ke své práci potřebuji.

Na jaký největší problém jste při zakládání hospiců narazila? Co je nejtěžší?

Když mi někdo zavolá, že chce stavět hospic a začíná od peněz, od budovy a pozemku, tak ho hned brzdím a řeknu mu, že musí začít od lidí. Bydlím v Praze a první hospic jsem chtěla postavit tady, jenže v tom milionovém městě jsem nenašla lidi, kteří by do toho se mnou šli. Ty jsem našla až ve svém rodném kraji. Pocházím z Hronova, nedaleko Červeného Kostelce. Tam jsem ty lidi našla. Ale i tam jsme zpočátku narazili. Majitelé sousedních pozemků nám nepodepsali souhlas se stavbou. Už to vypadalo, že projekt půjde do šuplíku a nic z toho nebude, jenže já mám naštěstí dost tvrdou palici. Tenkrát ještě žila maminka a s ní jsem se v neděli odpoledne vypravila na palouček, kde měl hospic stát. Sedly jsme si do trávy ve stínu keře, pomodlily se růženec, maminčinou špikovací jehlou jsem zavrtala do země medailku Neposkvrněného Početí a modlila se: "Panno Maria, chceš hospic, nechceš hospic, jde o duše? Jde o duše! Udělali jsme, co jsme mohli, mě už nic dalšího nenapadá, tak nějak pomoz, jestli to tu chceš." No a za chvíli bylo stavební povolení. Prostě do té doby nic, ale pak napadlo starostu, že bychom mohli obci vrátit nudličku pozemku, která sousedila s řadovkami, kde byly ty protesty. Znamenalo to všechno na úřadech znovu vyběhat, asi třicet razítek, stavba se oddálila zhruba o tři měsíce, ale dobrá věc se podařila. Ten člověk, který vzniku hospice nejvíc bránil, byl jedním z prvních, kdo ho potřeboval. Ne pro sebe, ale pro maminku. Budiž mu ke cti, že když televize natáčela reportáž o hospici, přiznal do kamery, jak se stydí za to, že hospici bránil, protože netušil, jak moc je potřebný.

Co prožívá umírající člověk?

To je individuální. Hodně záleží na tom, do jaké míry je na smrt připraven. Poté, co se člověk dozví nebo si uvědomí, že nemoc může vést ke smrti, odvíjejí se známé fáze, které popsala paní doktorka Kübler-Rossová. Začne to vždy šokem, kdy člověk diagnóze odmítá uvěřit. To pomine a přichází agrese. Nemocný se zlobí - proč zrovna já, kdyby mě ten doktor dřív poslal na krevní obraz, na rentgen, Pánu Bohu vyčítá nespravedlnost a podobně. Nemocný má právo takto reagovat, ale my se musíme zachovat profesionálně a nepohoršovat se nad tím. Čím víc se mu snažíme porozumět, tím dříve tato nepříjemná fáze odezní. Následuje fáze smlouvání a vyjednávání, která může trvat měsíce i roky. Nemocný slibuje, když se uzdraví, že postaví kapličku, přestane kouřit, přestane být nevěrný manželce, zkrátka všechno možné. Lidé v této fázi vyhledávají různou alternativní medicínu, jsou schopni zaplatit cokoliv a mnozí takzvaní léčitelé z toho těží. Málokdo ujde fázi deprese, smutku, někdo rezignuje a hodí flintu do žita.

Umírat v kterékoliv z těchto fází není dobré. Je potřeba jimi nemocného provést do fáze cílové, a tou je stav smíření, akceptace. Co se dá změnit, to musíme změnit, ale co je neodvratitelné, to se snažíme pomoci nemocnému přijmout. Stává se, že pacient už dospěl do fáze smíření, avšak jeho rodina za ním pokulhává ve fázi smlouvání a ještě by ho honila někde po léčitelích. Pak dochází ke konfliktům a je potřeba pomoci i rodině dospět do fáze smíření, protože teprve pak může být umírání klidné a důstojné. Do té doby je to boj, bolavý boj, bolavý zápas.

A jak může pomoci nejbližší rodina?

Nejbližší to nemají jednoduché. Sami trpí, proto i oni potřebují být doprovázeni, ale zároveň po nich chceme, aby byli doprovázejícími. Pokud rodina není nebo situaci nezvládá, můžeme ji do určité míry zastoupit, ale přece jen jsme cizí. Ať děláme, co děláme, vždy vstupujeme do života nemocného až v jeho závěru, kdežto rodina ho znala celý život, a to je velký rozdíl.

Paseka 1994 (foto Jindřich Štreit)

Jakou pomoc potřebují nejbližší členové rodiny zemřelého?

Když pacient zemře, sestra v hospici si s pozůstalými vždy sedne a snaží se rozpoznat, jestli od nás budou potřebovat nějakou další péči, nebo ne. Pokud to rodina zvládne svépomocí, nevnucujeme se. Ale v těch prvních okamžicích potřebují poradit všichni - kam se teď vrtnout, co zařídí a co nezařídí pohřební služba atd. Pozůstalé, kteří naši další pomoc potřebovat budou, dispenzarizujeme.

Mohla byste blíže vysvětlit slovo dispenzarizujeme?

Zařadíme si je do "lhůtníku" a v určitých intervalech se jim ozýváme. Nejčastějším způsobem kontaktu je korespondence. Při nedělní noční službě sestry píší pozůstalým. Některá napíše celý dopis, ale stačí pohlednice. Pak se čeká na odezvu. Když není žádná nebo přijde jen formální poděkování, nevnucujeme se. Přijde-li osmistránkový uplakaný dopis, víme, že je nutno pokračovat. Období truchlení je proces, který k životu patří. Když se těmto lidem trochu věnujeme, nesetkáváme se prakticky vůbec s patologickým truchlením. Tak se nazývá truchlení, které trvá roky a neobejde se bez psychiatrické léčby.

Spousta lidí se obává svým blízkým říct, že jsou nevyléčitelně nemocní. Jaký na to máte názor vy? Říkat pravdu, neříkat?

Určitě říkat, ale velmi šetrně. Nemůže se vpálit mezi oči nevhodným způsobem. Někdy je nutno říkat ji po částech. Nikdy - zásadně nikdy - lidem nelžeme! To, co někdo nazývá milosrdnou lží, já nazývám lží tvrdě nemilosrdnou, protože bere lidem čas se připravit. A to je kruté. Bez lží se vždycky obejdeme, ale bez čeho se neobejdeme, to je zámlka. Zámlka není lež, je to pravda dávkovaná po troškách. Řeknu mu jednu, druhou, třetí, čtvrtou, pátou, ale v tom řetězci se nesmí objevit jedna jediná malá lež. Jak se tam objeví, nemocný to pozná a už mi neuvěří ani to, že se jmenuji Svatošová. Je po důvěře a můžu jít od toho, pak je lepší předat pacienta někomu jinému. Někteří pacienti jsou lékařem programově obelháváni a do hospice přicházejí s nereálnou nadějí na uzdravení. To tak nemůžeme nechat. Sestry říkávají, že v takové atmosféře lži se nedá ani dýchat. Tady musí zakročit lékař: "Říkala mi sestřička, že počítáte s tím, že se tady uzdravíte. To bychom si taky moc přáli, a kdyby takové zázračné léky někde na světě byly, uděláme všechno pro to, abychom vám je sehnali. Jenže kdyby byly, tak by na takovou diagnózu neumřela Jackelina Kennedyová, Olga Havlová a další známí lidé. Není to o penězích ani o známostech. Když se podívám do učených knih, zjistím, že je u vaší diagnózy doba dožití dva až osm let. Ale to je průměrné číslo a já nevím, jak to bude u vás. A moudrý člověk, když neví, tak se připraví na obě varianty. Uzdravím se, perfektní. Neuzdravím se, zařídím se taky podle toho. A pak mě nemůže nic zaskočit." Takhle nějak se snažíme našim nemocným pomoci, aby se připravili na obě varianty. Jakmile se jim to podaří, brzy jsou ve fázi smíření, a tudíž v pohodě.

Jaká je úloha kněží v hospicích?

Nedovedu si představit hospic bez duchovního. Jestliže těm lidem slibujeme, že uspokojíme všechny jejich potřeby, tak ty duchovní nemůžeme vynechat. Naše klientela je úplně stejná jako tato společnost, takže i mezi našimi nemocnými jsou v převaze lidé nevěřící. Ale i oni mají duchovní potřeby. Potřebují odpustit, slyšet, že jim bylo odpuštěno, že jejich život měl smysl. Stalo se nám jednou v Kostelci, že pacient při příjmu velmi prudce zareagoval na zmínku o možnosti návštěvy kněze: "To už by mi muselo být hodně zle!" Paní doktorka to v klidu přešla s poznámkou, že to byla jenom nabídka, a jeho výrok "to už by mi muselo být hodně zle" zapsala do chorobopisu. Za pár týdnů jsem tam zastupovala za dovolené. Tomuto člověku už bylo hůř a při vizitě si mi na to stěžoval. Zalistovala jsem v chorobopise a říkám: "Čtu tady, že jste říkal..." Tázavě se na mě podíval a já jsem dodala: "Já už bych to neodkládala." A on na to: "Tak ho zavolejte." Chci tím říct, že není možné při příjmu napsat "nemá zájem" a myslet si, že to tím skončilo. To platilo v den příjmu, ale za pár dnů to může být úplně jinak a velmi často to jinak skutečně je.

Setkala jste se se spoustou lidí. Vybaví se vám někdo z nemocných, na koho ráda vzpomenete?

Na všechny, kteří dospěli do stádia smíření a přijetí. To jsou naši miláčci, od kterých čerpáme sílu. V chorobopise si každý den barvičkami značíme, v jakém psychickém stavu naši pacienti jsou. Lidé, kteří jsou smíření, tam mají žlutou značku, kdo je v depresi, má fialovou, červená značí agresi a podobně. Když přijdu do hospice, mrknu na ty domluvené barvičky a hned vím, který pacient mě nejvíc potřebuje. Fialová = deprese, tam musím zajít v každou volnou chvilku. Ale jdu také co nejčastěji na pokoj, kde je nemocný ve fázi smíření, protože u něho se nadopuju, načerpám od něj sílu a mohu se vrátit zase k pacientovi, který je v depresi.

Co byste chtěla říct na závěr?

Uprostřed každodenních starostí nám to možná občas uniká, ale stále platí, že jsme milované děti Boží, stvořené k Božímu obrazu, nikoliv ke smrti. Snažme se udělat, co je v našich silách, a všechno ostatní s důvěrou svěřme nekonečnému Božímu milosrdenství.

Připravila Marcela Řezníčková.
Rodinný život 1/2008

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu