Když Archa zpívá, nikdo nezívá

Rozhovor s Robertem Fridrichem, vedoucím skupiny Arka Noego

Foto: Ota Nepilý

Rozhovor se odehrál při příležitosti návštěvy papeže Benedikta XVI. v Brně. Polská hudební skupina ARKA NOEGO hrála na předvečerním koncertu Naděje. Setkání bylo pro mě osobně velkým povzbuzením. Měla jsem velkou radost a byla jsem překvapená, když jsem zjistila, že dotazovaný hudebník je ve stejném společenství jako já. Den nato se našemu společenství (nyní v Prostějově) dostalo milosti osobního setkání s Benediktem XVI. v Praze. Papež nám děkoval za to, co děláme pro církev, za naši lásku k církvi a žehnal nám na další cestu.

Jste jednou z nejpopulárnějších hudebních skupin v Polsku. Vaše písničky si zpívají snad všechny polské děti. A nejen děti. Dospělí členové vaší skupiny hrají rock, jazz a reggae i v jiných kapelách. Dnes jste přijel s dětmi a Archou. Prosím, představte se čtenářům.

Jmenuji se Robert Fridrich. Jsem od začátku existence skupiny ARKA NOEGO (Noemova Archa) jejím „vedoucím“, dalo by se říci takový Noe na arše.

Proč a jak jste vznikli?

V roce 1999 přijel do Polska papež Jan Pavel II. Byl jsem požádán, abych napsal písničku o Otci. Tak vznikla první písnička „Tato, nie boję się gdy ciemno jest“ (Nebojím se, když je tma). Dnes ji budeme zpívat ve dvou jazycích, polsky a česky. Příležitostně jsme se setkali v nahrávacím studiu: Martin Pospieszalski, Joszko Broda, Darek Malejonek, různí mí známí z celého Polska, kteří hrají rock, jazz i jiné druhy hudby. A naše děti si zazpívaly spolu s jejich dětmi. Tím to všechno skončilo a dlouho se nic nedělo. Teprve za několik týdnů zavolala řeholní sestra z pořadu „Ziarno“ (Zrno). To je sobotní katolický program polské televize. Požádala nás, zda bychom nechtěli pro tento pořad dělat hudbu. Takto vznikaly další a další písničky, a když jich bylo deset, vyšlo první cédéčko s názvem A-gu-gu. K dnešnímu dni bylo přeloženo do pěti jazyků a vydáno ve více než milionovém nákladu. Bylo to pro nás nesmírné překvapení i zázrak. Písničky Archy jsou stále aktuální a já, čím jsem starší, tím více jim rozumím. Ukázalo se, že mi životní zkušenosti pomáhají pochopit to, o čem jsem psal. Tehdy jsem myslel na úplně něco jiného a ukázalo se, že se to dotýká hlubin života a smrti, i vztahu s Bohem.

Jak se odráží tato činnost ve vašich rodinách?

Co se týká textů písniček, náměty se rodí ve společenství, ve kterém jsme už 15 roků. Já tam plním úlohu toho, kdo si povídá s dětmi o evangeliu, které slyšely. Tam se také zrodily první nápady. Až dodnes je to zásobárna a pokladna, ze které vytahuji jednoduché pohledy dětí na evangelium, na život, na mámu a tátu, na nemoc a umírání. Samotné společenství má vliv jak na Archu – ačkoliv jen okrajově, tak i nepochybně o mnoho větší na naši rodinu. Samotná Archa rodinu podstatně neovlivňuje, spíše pramení z rodinného života. To není hudební skupina ve striktním slova smyslu. Normální hudební skupina mívá pravidelné zkoušky. My žádné nemáme. Většina z nás je rodina, příbuzní, strejdové, sestry, moje děti, děti sestry a nejbližší přátelé. Z větší části to jsou mnohočetné rodiny s osmi, devíti či sedmi dětmi. Ale máme také rodiny, které děti nemají.

Foto: Ota Nepilý

V Česku žijí křesťanské rodiny v trochu jiných poměrech než v Polsku. U nás se může stát, že dítě je jediným věřícím dítětem ve školní třídě nebo na sídlištním dvorku. Ostatní děti se mu možná posmívají, vnímají ho jako trochu divného. Jak takovému dítěti pomoci?

Podle mne je celá Evropa sekularizovaná. Naše touhy jsou směrované k tomu, co nakoupíme, co budeme mít, a ne kým budeme. Málokdo se ptá v každodenním životě po Boží vůli. Myslím si, že naše starší děti, které dříve zpívaly v Arše, jsou dnes ve stejných společenstvích jako my, protože viděly, že nám to pomáhá. Vydaly se stejnou cestou. Mají své prostředí, kde se opravdu sdílí, a toto je pro ně velkou posilou. Nicméně život ve světě je náš hlavní úkol. Sůl má za úkol být v polévce a dodávat jí chuti, i když ji za to během jídla nikdo nepochválí.

Naše děti jsou přece úplně obyčejné děti. I ty moje. Také zlobí a nejsou vůbec lepší než nevěřící děti. Jsou to stejní uličníci. Rozdíl je jen v tom, že důvěřují v Boží záchranu. Věří, že je spasí Ježíš. Věří, že jejich spása není podmíněna tím, zda budou hodné nebo ne.

Církev vám umožňuje být ve společenství, které vám pomáhá. V jakém vlastně jste společenství?

Je to velmi zajímavé, protože my jsme byli hodně dlouho mimo církev. Hledal jsem pomoc v odpovědi na své otázky a nikdy jsem nepředpokládal, že je najdu v církvi. Ale stalo se, že jsem trefil do černého. Bylo to po mých zdravotních potížích, když mi voperovali před patnácti lety umělou chlopeň. I toto mi pomáhá ptát se opravdu do hloubky a přemýšlet o tom, proč žiji. Vrátil jsem se do církve a trefil jsem do společenství, které je jakoby „školkou“ víry. Vím, že stávat se dospělým věřícím farníkem je proces zrání. Je to jako s nezralou láskou. Zamilování je krásné, ale potom přijde manželství, děti a je potřeba dozrávat. My jsme v neokatechumenátním společenství, které je podle mne školkou nebo základní školou víry ve farnosti. Je mnoho jiných společenství, kde velebí Boha, dějí se tam zázraky a podobně. Ale to jsou zralí věřící. My v neokatechumenátu jsme na cestě k dospělé víře. Je potřeba mnoha let, abychom tuto zralost získali. Pro nás je to důležitá věc. Bytí v neokatechumenátním společenství je poznáváním toho, čím ve skutečnosti křesťanství je, čím je slovo Boží a čím je jeho zakoušení v životě. Je to pro nás velmi dobré. Mnohokrát jsme spolu s manželkou zakusili, že už to dál nezvládneme, že už nic nemá smysl, ale pak jdeme do společenství na společnou liturgii během týdne a vracíme se jako by nám někdo posvítil v temnotách. Boží slovo je jako svítilna, která osvítila tento náš život, naše povolání, našich sedm dětí, které spolu máme, a dává nám naději, že to všechno je dobré.

Děkuji za rozhovor.

Připravila a z polštiny přeložila Ewa Kučerová.
Nahrával Tobiáš Kučera.
Rodinný život 5/2009

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu