Petr a Pavel aneb příběh jednoho konvertity

Vladimír Večeřa

Mé první setkání s ním bylo po večerní mši svaté před kostelem Panny Marie Sněžné. Bylo to těsně po mé konverzi, kdy jsem tam na radu jedné známé čekal na otce Pavla. Z kostela vyšli lidé a skupina mladých stála před kostelem a smála se. Zeptal jsem se jich, jestli nevědí, kde je otec Kupka, že bych s ním potřeboval mluvit. A ten, co se mezi nimi smál nejvíc, říká: „Já jsem Pavel, a ty si Vláďa, že?“ Já mu odpověděl: „Ano, důstojný otče,“ a on na to: „Já nejsem tvůj otec, já jsem Pavel.“ Všichni se někam chystali a Pavel mě hned vyzval, ať se jdu s nimi chvíli projít. To bylo mé první seznámení s ním, v té době jsem nic nevěděl ani o víře, o kněžích, o církvi… Bylo mi 24 let. Den před tím jsem objevil Boha a hledal jsem někoho, kdo by mi pomohl se ve věcech víry orientovat, kdo by mi pomohl to nové objevení zpracovat.

Přes Pavla jsem poznával Boha a užili jsme si spoustu legrace a díky němu jsem poznával i nové lidi. Všechny tyto okolnosti mě velmi rychle měnily, zcela se změnily mé životní názory i postoje. Pavel mě uváděl do života s Bohem, ukazoval mi, kde mám Boha hledat, jak jednat s lidmi, jak v nich objevovat to dobré, jak se oprostit od podezřívavosti, která nás všechny v té době obklopovala. Jak se radovat – Pavel byl plný radosti a humoru.

Asi po měsíci hledání a poznávání mi Pavel navrhl, jestli nechci jít ke generální zpovědi. Vůbec jsem netušil, o co se jedná a co to obnáší, ale velice jemně mi sdělil, že shrneme celý můj život a předložíme ho Pánu. S tím jsem souhlasil, cítil jsem, že je to potřeba. Viděl jsem, že všichni ti mladí kolem Pavla nejenže chodí do kostela, ale chodí také ke svatému přijímání, a to já nikdy nebyl. Byl jsem poučen, že k tomu, abych mohl přijímat Krista, musím mít i své svědomí v pořádku, být usmířen s Bohem.

V té době jsem prožíval velmi těžké životní situace a to zázemí, které mi Pavel dával, bylo pro mne asi životně důležité. Mluvil se mnou o lásce, o odpuštění i o základech víry. Konvertoval jsem, když mi bylo necelých 24 let, a že se bylo z čeho vyznávat. Takže jsem k němu přišel někdy kol 19 hodin a zahájili jsme mou generální zpověď a skončili jsme kolem třetí hodiny ráno. Bylo mi moc dobře a Pavel se smál a smál. Byli jsme oba vyčerpaní, ale strašně šťastní. Pavlovi zářily oči přes ty jeho silný brýle, kterým jsme říkali popelníky. Vždycky si je protřel palci takovým pro něj typickým pohybem ve snaze lépe vidět. I když hodně špatně viděl, tak skvěle slyšel, a to nejen ušima, ale hlavně srdcem. Později jsem si všiml, že i když sloužil mši svatou, tak komunikoval s lidmi v kostele, většinu farníků znal jménem a obzvláště děti. Každý člověk v kostele mohl zažívat, že je tam Pavel pro něho.

Ten den po své zpovědi jsem šel na nedělní desátou mši svatou k prvnímu svatému přijímání. Už když jsem vešel do kostela, tak se všichni ti pro mě noví známí na mě usmívali a říkali mi, ty jsi po zpovědi, že? Říkal jsem si, jak to poznali, byl jsem z toho překvapený a pak jsem si uvědomil, že ta zpověď opravdu může člověka změnit. Bylo moc silné prožívat tuto zkušenost s lidmi, kteří mi rozuměli, kteří v nedávné době zažívali něco podobného.

bryleZačal jsem také díky Pavlovi poznávat, že lidi, kteří věří v Boha, o tom sice třeba moc nemluví, ale chovají se jinak. Ta setkání, která jsem s Pavlem prožíval, byla pro mne hodně obohacující. Asi po pěti měsících mě Pavel pozval na oslavu Silvestra do jedné rodiny, kde se právě sešlo pár těch mladých ze schóly a pár dalších, kteří chtěli strávit Silvestra jinak než v hospodě či u televize. Tam jsem poznal skvělou rodinu Aberlových, kteří měli dospělého syna Vláďu s těžkým degenerativním onemocněním – postupně mu ochabovalo veškeré svalstvo –, a já si tak mohl uvědomit, že i těžce nemocní lidé kolem nás pro nás můžou být velkým povzbuzením a obdarováním. Pavel tam chodil často a vždy mluvil o tom, že Vláďa je pro něj velkým povzbuzením. Byl zcela odkázán na pomoc a péči své rodiny, ale v hlavě mu to skvěle jiskřilo a byl plný víry v Boha a nádherného humoru, přestože velmi dobře věděl, jaký osud jej čeká – jeho starší bratr této chorobě již podlehl. I já jsem pak Vláďu občas navštěvoval a čerpal z jeho víry a radosti.

Pavel se pro mě stal takovým starším bráchou – byl asi o jeden a půl roku starší. Vztah mezi námi byl hodně silný, okolí říkalo, že jsem se na něj hodně nalepil, či přisál, ale pro mě to tehdy bylo moc důležité. Když bylo na jaře biřmování, tak jsem Pavla požádal o kmotrovství, což udělal. Biřmování bylo pro nás oba hodně hektické a radostné. Pavel při biřmování dirigoval schólu, ve které jsem i já v tu chvíli zpíval, a když pak na mne měla přijít řada, tak jsme s Pavlem vystartovali a já se rychle vmáčkl na své místo a Pavel si stoupl za mne. Když se mne biřmující zeptal na jméno, než jsem se nadechl, tak Pavel za mnou zvolal Petr a obdařil mne takovým úderem po rameni, až mi podklesla kolena. Tehdy se i biřmující usmál a my pak s Pavlem rychle zase do schóly a pokračovali jsme ve zpívání. Byl to pro mne nejen duchovní, ale i fyzický zážitek.

Pavel měl velký dar oslovovat lidi a dávat je nějakým způsobem dohromady a vytvářet společenství. Uměl pracovat s lidmi všech věkových kategorií. Jednou mě požádal, zda by se u mě v bytě nemohl na jednu sobotu uvolnit prostor pro přípravu chodičů (těch, co spolu chodili a byli před svatbou), měl pro ně vždy nějakou promluvu a oni si pak v páru řešili úkoly, které jim zadal, povídali si na daná témata. Pro mě i pro mou nastávající dělal velmi pěknou přípravu na život v manželství, velmi jemně a nenásilně.

Už jsem zmínil, že spousta společných zážitků se odehrávala v jeho bytě. Pavel byl velmi obětavý pro druhé, ale bylo to spojeno i s tím, že se přes den neměl čas moc najíst a všechno to doháněl až večer. Na jeho postavě to bylo znát, měl určitě přes 120 kg. Často opakoval, že máme spět k dokonalosti a že dokonalý tvar je koule, do které mu ještě něco chybí. Jeho večeře se odehrávala v jeho koutku v kuchyni, otevřel malou ledničku, která byla plná pribináčků, paštik, párků, vždy to vše vyrovnal na malý kuchyňský stůl a jal se to na přeskáčku pojídat. Když mu k párkům došla hořčice, dal si k nim klidně meruňkovou marmeládu. Dost často jsme to, co konzumoval, poznávali i na jeho triku či klerice.

Když přišel o státní souhlas, pracoval v Hedvě v Moravské Třebové jako skladník a tvrdil o sobě, že je nejlépe placeným čtenářem ve střední Evropě. Tehdy jsem za ním při služebních cestách jezdíval ke zpovědi, vždy to byla velmi radostná setkání. Díky němu jsme se dostali i na Manželská setkání, protože hned po revoluci mne zval na víkendové setkání ženatých mužů, kde jsme s ním probírali, jak být dobrým křesťanem, manželem, otcem. A pak už následovalo pozvání na první oficiální Manželská setkání.

Vždy byl ochotný pomáhat druhým a k té pomoci přizvat další, a tak jsme spolu u různých – pro mě cizích – lidí malovali, vysekávali elektriku a škrábali tapety, pak zdili a malovali, různé lidi jsme stěhovali a vždy u toho byli i další přátelé z Pavlova okruhu. Pavel byl motorem, který nás dokázal namotivovat a vnést do všech těchto situací humor a radost, která se pak přenesla na všechny. Pavel byl i u začátku modliteb z Taizé v Olomouci, a protože jsem měl docela velký byt, tak pár setkání bylo i u nás doma a byly to nádherné večery plné modliteb, zpěvu a radosti. Pavel tehdy přivedl k víře mnoho mladých lidí, měl otevřené srdce i čas pro každého. Jednou mi donesl k svátku šest kapesníků s mým vyšitým monogramem s tím, že navštěvuje jednu chromou stařenku, která je celá pokroucená, a požádal ji, aby se za mě a mou rodinu modlila, a ona při těch modlitbách pro mě ty kapesníky vyšila. Neznali jsme se, a já se pak za ní také modlil. Ještě dnes mě to dojímá.

Pavel je dodnes pro mě ten, kterého cítím za svým ramenem, a když je mi těžko, tak je první z těch, ke kterým se obracím o pomoc. Pavel byl pro mne nejlepším kamarádem a mým velkým bráškou.kupka

Z knihy Potkat kněze vybrala Martina Orságová
Vydalo Arcibiskupství olomoucké, 2016

2017 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu