Kokosové děti

Miloslava Striová | adoptivní a pěstounská maminka, usiluje o medializaci pěstounské péče, zapojuje se do aktivit neziskových organizací v této oblasti

Máme doma kokosové děti. To jsou děti, které jsou uvnitř bílé a na povrchu černé, vychovávané rodiči a mezi dětmi většinového etnika a současně podle fyzického vzhledu je patrné, že patří k etniku jinému. I když u některých našich dětí nejsou viditelné romské znaky, všechny od malička vědí, že někteří jejich předkové byli Romové a jejich původní vlastí byla Indie. „Já se ti divím. Že si ty cikány bereš domů?“ S touhle otázkou se na mě obrátil známý, když se mu na jednom večírku pod vlivem alkoholu rozvázal víc jazyk. Sice mně podobnou otázku nikdo takto přímo nepoložil, ani na takové večírky už nezbyl čas, ale od mnohých jsem tyto nevyslovené otázky cítila: „Vzít si děti z dětského domova, a k tomu ještě cikánky? Jak tohle asi může jednou dopadnout?“

kokosyFakt, že jsou naše děti adoptované, nešlo před okolím utajit. Naši příbuzní a přátelé to samozřejmě věděli a fandili nám. Ale proč tohle vysvětlovat každému na potkání? Přijmout do náhradní rodinné péče etnicky odlišné dítě nejde před okolím skrýt. U světlého dítěte to možné je. Já jsem se před svým nejbližším okolím se svojí adopcí nikdy netajila. Ale taky jsem nestála o to, aby toto téma přede mnou a před mými dětmi někdo cizí řešil. Do toho fakt už nikomu nic není.
Při pohledech cizích lidí jsem si nejdřív říkávala: „Však já jim ještě ukážu, jak dokážu vychovat slušnýho a šikovnýho cikána!“ Tak tyto myšlenky mě naštěstí brzy přešly.
„Co já mám vůbec komu dokazovat? Proč bych pak žila pod tlakem okolí, aby naše děcka náhodou neprovedly něco špatnýho?“ Pro jistotu jsme postavili u domu plot a děcka jsem pouštěla mezi ostatní děti na vesnici jen občas. Přece jen, kdyby se něco semlelo, stejně by za to mohli ti naši „cikáni“. Máme velké příbuzenstvo a spoustu přátel s vlastními dětmi, tak jsme se s našimi dětmi pohybovali v tomto prostředí.
Proč jsme se rozhodli pro romské děti? Když jsme měli u žádosti o adopci prvního dítěte popsat některé svoje představy o našem budoucím dítěti, přáli jsme si, aby se nám dítě podobalo. My jsme s manželem oba tmavší typy, tak jsme si řekli, že i tmavší dítě k nám sedne víc než nějaký modrooký blonďák. Tenkrát jsme se nezamýšleli nad osudy romských dětí v ústavech, o které do adopce není velký zájem. Řešili jsme svoji momentální situaci. A také jsme věděli, že těchto dětí je v ústavech víc, takže tak dáme šanci i dítěti, které by se obtížněji dostávalo do náhradní rodiny. Nakonec jsme se rozhodli pro poloromské dítě a u tohoto typu dítěte jsme zůstali i při každé další žádosti. Prý by se pojem poloromský neměl používat, je údajně diskriminační. Ale já si myslím, že dost dobře vystihuje některé představy žadatelů o dítěti. Také jsem se setkala s kritikou takového názoru, co to vlastně znamená – dítě, sice romské, ale bez výrazných romských znaků. Pro nás toto označení mělo však dost velké opodstatnění. Poloromské děti stejně časem ztmavnou. To je pravda. Některé z našich dětí měly dost světlé vlasy a v pubertě pak ztmavly a získaly víc romských rysů. Ale to bylo pro mě ze začátku dost podstatné – že ne hned na nás každý pozná, že k sobě nepatříme. Působili jsme opravdu jako rodina, jako lidi, kteří k sobě patří. Naše děti se nám nejen fyzicky podobaly, ale i napodobovaly naše gesta, pohyby, způsoby vyjadřování… Ony chtěly být jako my a chtěly, aby je tak bralo i okolí.
Při tomto rozhodování pro mě byla důležitá ještě jedna skutečnost.
Jsou tyto děti opravdu tak odlišné? Čím déle jsme spolu a do naší rodiny pak přicházely další a další děti, tím spíše mohu říci, že ne. Pokud jsme si občas neporozuměli mezi sebou, nebylo to etnikem, ale vzájemnou odlišností našich povah a problémy způsobenými jejich psychickou deprivací a různými dysfunkcemi, které ústavní děti mají. Pro nás velkou roli ve výchově těchto etnicky odlišných dětí hrála skutečnost, jak tyto děti přijímalo okolí. A opravdu – čím světlejší dítě, tím méně mělo problémy s okolím. Okolí mu mnohem víc věřilo a fandilo. Kdežto u tmavších dětí si u prvních pkrizekroblémů hned každý řekne: „Je to lump a nic dobrého z něho nevyroste.“ U problémů světlých dětí v náhradní rodinné péči si přece jen lidé řeknou: „Je to chudák dítě, ono za to nemůže, kdo byli jeho rodiče.“ A když podobný malér udělá vlastní dítě, tak si okolí řekne: „Také jsme měli v příbuzenstvu takový nešťastný případ, a nakonec je z něj spořádaný člověk.“ Proč si tohle společnost neřekne i o přijatém tmavém dítěti?
Tmavým dětem se míň věří a děcka se pak i přestanou víc snažit, protože tak vlastně splňují představy lidí kolem sebe. Řeknou si: „Moje okolí si myslí, že ze mě stejně nic pořádného nevyroste, tak proč bych se snažil.“ S tím také souvisí vzdělavatelnost těchto dětí. Jako děti, a potom i jako dospělí, musejí mnohem víc dokazovat svému okolí, že se dokážou svými schopnostmi vyrovnat ostatním. Co jinému stačí k úspěchu, toho Rom musí dokázat dvojnásobek. To jsou i výpovědi ostatních Romů v naší společnosti. Proto moje výchova romských dětí spočívá hlavně v tom, jak je naučit žít v této společnosti, ve které přetrvávají rasistické předsudky. Moje výchova těchto dětí tedy nikdy nespočívala v tom, že bych jim předčítala romské pohádky, učila je romské písně nebo vařila romská jídla. Mě samotnou to docela zajímalo. Právě po sametové revoluci se tyto informace víc dostávaly na veřejnost. A já to brala jako součást všeobecného vzdělání. Ale děcka to nezajímalo. Pokud se jim líbila romská hudba, tak kvůli určité melodii, a ne proto, že je romská. I tak jsem se snažila s děckama na toto téma komunikovat. Sice jsme nežili jako romská rodina, ale vztah k romství jsem brala takto: Kdybychom byli nevěřící rodina, i tak bych se snažila dětem zpřístupnit informace o různých náboženstvích jako součást jejich všeobecného vzdělání. Aby se pak, až by byli dospělí, mohli podle těchto mých informací i rozhodovat. A takto jsem jim předkládala svoje informace o romství. Ukazovala jsem jim zdroje těchto informací a možnosti, dávala jim na výběr.
Co si z toho vybrali? Právě proto, že nejsou čistí Romové, ale různě namíchaní, tak mi tvrdí, že nevidí důvod, proč by se měli cítit jako Romové. Mají v sobě jak bílou, tak tmavou část své identity. A protože my, jejich náhradní rodiče, jsme bílí, i oni se tak rozhodli, že sebe vnímají jako etnickou většinu, tedy jako svoje náhradní rodiče. Oni se ztotožňují s námi. Právě proto, že jsou etnicky namíchaní, jim tato mnohotvárnost dává možnost volby.
nositkoTakto se cítí uvnitř. Něco jiného ale je, jak je vnímá jejich okolí. Okolí si raději všimne jejich tmavé části a tam je zařadí. Proto jsem se je od malička do určitého věku snažila uchránit této předpojatosti okolí. Úmyslně jsem vybírala jen ta místa, kde je lidi dokázali brát takové, jací jsou. Vždycky, když jsme měli jít společně na nějakou akci, jsme si s manželem řekli, jestli nám to opravdu stojí za to tam být, aby nás lidé okukovali. Ty oči v zádech jsem cítila často. A nechtěla jsem, aby ze mě děcka v takové společnosti vycítila určitou nejistotu, kterou mi toto prostředí přinášelo. Nebyla jsem si jistá, jak bych na některé poznámky lidí zareagovala. Chtěla jsem, aby děcka z našeho vztahu k nim cítila radost, kterou nám toto soužití přináší. V tom nám dost pomohlo prostředí, ve kterém jsme naše děti vychovávali. Jsme věřící, máme kolem sebe hodně přátel, kteří mají svoje vlastní děti ve věku našich dětí. A mezi ně chodíme. V tomto prostředí naše děcka nejsou bezejmenní Romové někde z dědiny, ale děti s konkrétním jménem, naším příjmením a taky s konkrétním stylem života, který naše rodina žije. A jak děcka rostou, dál se pohybují v této farní komunitě i bez nás. Právě tato širší komunita dětem dává to, co Romům dává širší rodina. A tmavé děti ochranu této komunity opravdu potřebují. Kromě své farní komunity máme také velké příbuzenstvo, které naše děti přijímá. A tak když se stalo, že Adamovi v pubertě občas naše rodina byla těsná a měl chuť od nás utéct, šel za dědou nebo za babičkou. Bylo prostě kam utéct, a nemusel hledat jinou komunitu. Kdyby této nebylo, asi by někdy skončil mezi „kamarády“ na ulici nebo pod mostem. Setkala jsem se s názorem, že takto děti vychovávám jako ve vatičce, že skutečnost pak pro ně bude tvrdší. To ony vědí, ale zatím to nemusejí zakoušet na vlastní kůži, dokud jsou ještě malé. Ať si prožijí radostné dětství naplněné jistotou, že někam patří… Ti naši starší už tuto tvrdou realitu zakoušejí.
Prý jsou Romové málo cílevědomí, žijí především dneškem a o budoucnost se nestarají. To si o našich dětech nemyslím, jen ty jejich cíle mohou být odlišné od toho, co od nich okolí očekává. Je to vysvědčení plné jedniček? Je to nejvyšší dosažené vzdělání? Co já si ze života s těmito dětmi odnáším? Není důležitý cíl, ale události, které na této cestě zažijeme. Umět se radovat z dneška, žít přítomný okamžik.

Z knihy Děti, které se rodí v srdci vybrala Eva Hrouzkovástriova
Vydalo nakladatelství Portál 2013

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu