Marnotratný otec

Angelo Scarano | katolický kněz, vyučuje novozákonní biblickou teologii na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy

V Lukášově evangeliu nacházíme mnoho úryvků, které hovoří o Božím milosrdenství, ale jeden z nich je perla všech podobenství, evangelium v evangeliu. Nazýváme ho většinou podobenstvím „O marnotratném synu“. Je to ale doopravdy podobenství o marnotratném synu?

Nejprve si připomeňme biblický text (Lukáš 15,11–32):

„Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ,Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: ,Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ,Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.‘ Ale otec rozkázal svým služebníkům: ,Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit. Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ,Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on odpověděl: ,Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu řekl: ,Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“

objetiMilosrdné nitro se projevuje také jako slabost pro druhého. Taková „slabost“ je na otcových reakcích vidět: běží synovi naproti, a to navzdory všem konvencím (jakožto patriarcha má určité postavení ve společnosti!), obejme ho a políbí – a to ještě před tím, než se mu syn omluví! Jako by se on usmiřoval se synem, a ne naopak! V odpovědi otec nezmiňuje hřích, neříká: „Cos mi to udělal!“ Pro něj je důležité jen jediné: syn je zpátky. Jako by se ani nezajímal o synovo vyznání, on sám je pro něj důležitější! Syn je tady, on se vrátil!

Milosrdenství touží především po setkání s druhým: teprve na druhém místě prokazuje lásku konkrétním darem (otec mu dal hmotné dary až po objetí a políbení). Obdarování je důsledkem osobního setkání. Po vřelém objetí tedy následuje otcovo „marnotratné“ dávání: nejen obyčejné šaty, ale ty nejkrásnější. Nejen navrácení synovské důstojnosti, ale prsten, symbol moci (srov. Gn 41,42; Est 3,10; 8,8.10). Nestačí sandály, dokonce luxusní obuv (hypodémata), kterou nosí význačné osoby při mimořádných událostech. Nestačí kůzle, dokonce zabijí nejtučnější tele, které se chovalo a krmilo s výhledem na nějakou slavnostní událost. A nejen dobré jídlo, je třeba nechat uspořádat hostinu, kterou si mohou dovolit jen bohatí. Jako by to nestačilo, otec zařídí i hudbu s tancem. Tento táta je milosrdný bez míry, je až marnotratný ve své lásce. Mladšímu synu velkoryse dává, co má, ale nepřehlíží ani staršího, když ho ujišťuje o tom, že všechno patří i jemu. Bůh miluje „bez míry a bez konce“. Projevuje milosrdenství jak těm, kteří se nacházejí v hmotné a duchovní bídě (mladší syn), tak i těm, kteří prožívají jakoukoli vnitřní chudobu (starší syn). Jeho projevy bláznivého milosrdenství plynou z „diktátu lásky“ ke konkrétnímu člověku: evangelista píše, že otcovo „nitro se pohnulo“, když uviděl syna, jak se vrací. Otec nezůstává vůči svým dětem v nouzi netečný. Jeho štědrost není podmíněná ani „dobrým výkonem“ syna (mladší syn předvedl spíš „špatný výkon“), ani „správným vyznáním lítosti“ (i v tomto bodě syn zklamal, protože neměl dokonalý úmysl lásky k otci: vrátil se hlavně proto, aby přežil – verš 15 a 17). Ale otec ho přesto nevyhání s výčitkou, neposílá ho pryč s prázdnou. Naopak, dává mu v míře vrchovaté. A neobdarovává ho pouze hmotnými dary, ale zahrnuje ho především svojí otcovskou (či dokonce „mateřskou“) náklonností: přijímá ho bezpodmínečně.

Zatímco oba dva synové jasně kalkulují a vypočítavě uvažují, jak „něco dostat“ z otcova majetku, otec jedná bez kalkulování, z čisté lásky. To vidíme jak na začátku, když dává svým synům podíl z majetku, tak především při návratu rozmařilého syna. „Bez důvodu“ mu dává to, co si vůbec nezasluhuje. Ne proto, že by syn projevil „upřímnou lítost“, ale protože on sám je milosrdný. Portrét otce běžícího vstříc mladšímu synovi a líbajícího jej dřív, než tento syn může vyslovit předem připravené kající vyznání, ilustruje slova listu Římanům: „Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky“ (Řím 5,8), ale také první list Janův: „V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás“ (1 Jan 4,10).

Jistotu mladšího syna měla i Terezie z Lisieux: „I kdybych měla na svědomí všechny hříchy, které lze spáchat, šla bych, se srdcem zkroušeným, a vrhla se Ježíši do náruče.“ Můžeme doplnit – ano, i v takové situaci se můžeme vrhnout Ježíšovi do náručí, s jistotou, že on je tím prvním, kdo běží naproti a vroucně nás objímá.

Milosrdenství tedy není podmíněno výkonem druhého: přichází jako první, přebírá iniciativu. Neuvažuje v kategorii „když“ (budu laskavý, když budeš…, až budeš…), ale spíše „i když“ (i když si to nezasluhuješ, budu k tobě milosrdný). To je jednoznačně potvrzeno v Lk 6,35: Otec projevuje své milosrdenství tím, že je dobrý k nevděčným i zlým. A jaká je míra jeho dobroty? Je to míra dobrá, natlačená, natřesená, vrchovatá (srov. Lk 6,38), jak ukazuje i naše podobenství.

Otec je také „dobrým Samaritánem“ (Lk 10,33n). Jak v našem textu, tak i v příběhu o Samaritánovi je uvedeno sedm projevů milosrdenství: sedmička je číslo plnosti, tedy otec – dobrý Samaritán udělá pro syna vše! Oba dva se ujímají „potřebného“, oba dva se o něj postarají a pokračují v péči skrze služebníky. Právem se našemu podobenství dává název „o milosrdném otci“. Mohli bychom jít dál a tvrdit, že ještě přiléhavěji můžeme otce označit ne jako milosrdného, ale jako „marnotratného“. On totiž jedná víc než milosrdně. K pouhému milosrdenství by stačilo, aby odpustil mladšímu synu, aby mu dal „vše potřebné“. On však jde mnohem dál, překonává hranice „milosrdenství“ a dává synovi nad míru. Tím marnotratným je tedy spíš otec než mladší syn. Každý je však marnotratný jinak: syn rozhazuje pro sebe, otec pro druhého. Syn z egoismu, otec z milosrdenství. Syn dopřává bez omezení sám sobě, otec však dopřává bezmezně druhému. Otec je milosrdný bez míry, je tedy marnotratný v lásce.

Z knihy O marnotratném otci vybrala Eva Hrouzkováscarano
Vydalo Karmelitánské nakladatelství 2012

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu