Zkušenost vztahu

Marek Orko Vácha | katolický kněz, teolog, přírodovědec a pedagog

Když se dnes mluví o Bohu, mluví se nikoli o vesmíru a myšlence, která je láskou, nikoli o smysluplnosti světa a smyslu pro posvátno, nikoli o tajemném vertikálnu, o čemsi, co mohu nazvat „Ty“, o tom, že život není fakt, nýbrž dar, o jarních tapiseriích táhnoucích bílých hejn severských ptáků, nýbrž o tom, že věřící se zajímají o restituce, majetková narovnání a fondy a mluví se především o nejrozmanitějších problémech sexuální morálky. V médiích i mezi křesťany, znovu a znovu. Tak se změnil náš Bůh, nebo přesněji to je to, co jsme z naší víry udělali.

chodnikAbsurditu celé situace jsem ve své ryzosti pochopil ve chvíli, když na našem táboře pro středoškoláky přišla po dlouhém suchu prudká bouře a vyprahlá země nebyla schopna do sebe rychle vodu vsáknout. Potok se rozvodnil před očima a po kolena ve vodě jsme evakuovali kuchyň a zachraňovali lávky, co vedly dál do lesa. Do toho prudkého deště a zmatku jsem si všiml, že mám několik nepřijatých hovorů, potom zazvonila i textová zpráva. Moderátorka slavného jména z Českého rozhlasu mě žádala o živý vstup na téma setkání mládeže v Brazílii, konkrétně abych okomentoval to, co toho dne řekl na setkání v Riu papež o gayích. Nevěděl jsem naprosto nic o tom, co papež na dané téma asi řekl, a bylo mi to upřímně řečeno v tu chvíli jedno. Odepsal jsem trochu vztekle, že přeji všechno dobré lidem, kteří jsou v suchu a v Praze, a že jim závidím jejich starosti. Tohle je totiž to, co média zajímá na církvi – co je nového s homosexuály. O to by nebylo, média jsou média, ta se zajímají o senzace a čtenost. Bylo by o to, že my sami křesťané na hru přistupujeme.

Církev je pro nás především moralizující spolek zajímající se o přirozené plánování, antikoncepce, homosexuály a potraty. Co říká papež o modlitbě a duchovním životě, není zdaleka tak ani v katolických kruzích komentováno, jako co kdo řekl na téma sexuální morálky. Dodržuj tohle, tohle a ještě tohle, a budeš spasen, říkáme, jako by to byl konečný smysl příběhu člověka v našem vesmíru. Jedna věc je ale otočit se dozadu a nechat se zaujmout svými hříchy, a úplně jiná věc je obrátit se dopředu, nadechnout se vesmíru a jít k Bohu, napít se z Života. Jistěže je třeba bojovat proti svým hříchům a tak dále a tak podobně, ale to by bylo jako kompletní projekt pro pobyt zde na Zemi příliš málo.

Jsem vášnivě katolický a vnímám intuicí i rozumem poklady své tradice a své víry, to, o čem moje generace má nejasné tušení, že existuje, co cítíme a vnímáme, že by mohlo být, a přicházíme na to, že to už bylo ve starověku a středověku mnohonásobně v klášterech a po pouštích prosekáno a odzkoušeno, do neznámých krajin s odvahou vstoupeno, cestopisy sepsány, úsilí zdokumentováno. A že knihy o tom se dají sehnat, těžko, ale dají. Po antikvariátech, zbožných knihovnách, knihy v češtině i v cizích řečech. Ano, Cesta existuje, je úzká, brána je těsná a vkročí do ní sem tam někdo, neboť málokdo ji nalézá a pro každého vede Cesta jinudy, vždycky je nezřetelná a vždy vede nahoru do skal. Hřích není to, když se zapomenu pomodlit před jídlem, hřích je to, když se před jídlem na chvíli, na vteřinku nezastavím, neotevřu oči a nepoděkuji za nádheru života, za přátelství, za vzduch, za vodu a za jídlo, které podobně jako ptáci v povětří dostávám, za křišťálově čisté dny života. Což jsou dvě věci.

igelitThomas Berry říká krásně a v úplně jiné souvislosti, že dnešní doba ve vztahu člověka a přírody zná interpretaci bez zkušenosti, a myslím, že to platí nejen ve vztahu člověka k přírodě, nýbrž především k Bohu. Být katolíkem znamená dnes mít především názory. Zkušenost života s Bohem, opravdová zkušenost vztahu s někým, zažehnutí paprsku ohně v divoké kráse onoho „Ty“, stigmata vztahu jako by se cestou kdesi vytratily. Být katolíkem znamená dnes mít názor, a možná večer cosi potichu odříkat. Jsem si jist, a vím to, že kdo v temnotě zahlédl světlo, pochopí, že celá morálka, v konvenčním smyslu chápaná jako nauka o hříchu, liturgika a ekleziologie jsou důležitými odrazovými můstky – nic míň, ale taky nic víc.

Zdá se mi, jako bychom snad v neděli při Krédu jen recitovali naučený part a snad ostatní seznamovali se svými názory na svět a jeho vznik, jak se zde vzal Ježíš a že věřím, že existuje církev. Víra ale nikdy nebyla přesvědčení, že si někdo něco o něčem myslí, a přesvědčování ostatních o svých názorech v rámci evangelizace, jako když se dělá nábor do politické strany, nýbrž onen existenciální pád do prostoru, skok do temnoty, závazek, vztah. Chápu, že morálka do mystiky patří a že spolu souvisí, ale mystika, vertikála, úžas nad krásou světa, pokud mohu použít to slovo, výkřik nad nepochopitelnou pochopitelností světa, je základem všeho. Z tohoto výkřiku teprve morálka vychází a bez něj postrádá smyslu. Aby bylo jasno: Jsem konzervativní katolík a souhlasím pochopitelně a samozřejmě s celou katolickou sexuální morálkou a podobně, ale odmítám z těch věcí dělat Boha, odmítám je brát za první přikázání víry, odmítám definovat katolíka jako člověka, který má nějaký názor na kdo ví co, od symptotermálních metod po adopci dětí homosexuály. „Není třeba o tom mluvit nepřetržitě,“ připomíná současný papež František. To by bylo náboženství příliš jednoduché, příliš primitivní, příliš k obrazu těch, kteří je provozují. Měl jsem vždy trochu obavy z lidí jedné myšlenky…

Z knihy Neumělcům života vybrala Eva Hrouzkovávacha
Vydalo nakladatelství Cesta 2014

 

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu