Žít nyní

Mgr. Ludmila Novotná | matka tří dětí; provozuje domácí školu

Přestože se možná někdy necítím na svůj fyzický věk, není to nic platné, žiji realitu čtyřicátníků a jsem jistojistě ve druhé části svého života. Nechci podléhat iluzi (kterou naše konzumní kultura neustále podsouvá) nestárnoucích a nesmrtelných. Naopak, často si připomínám, že chci naplno prožívat právě tento přítomný čas, že chci žít naplno to, co je nyní. Chci mít ráda svoje objevující se vrásky a šediny. Čas plyne, už mi není dvacet (no už ani třicet) a já jsem součástí takzvané střední generace. Na desítky let začínám počítat období od ukončení základní školy, od maturity, od promoce. Plínky už nějaký ten rok naše děti nepotřebují, jogurt si dávno z lednice vyndají samy a my se pomalu díváme na to, jak se nenápadně začínají vytrácet z rodinného hnízda. „Matka tří dětí, provozuje domácí školu“, jak je již několik let v záhlaví mých příspěvků, za chvilku nebude pravdou, protože naše dvě starší děti už z domácí školy vylétly a zapluly do systému našich vzdělávacích ústavů. O to víc si užívám poslední roky, které v domácí škole trávím s naší nejmladší Dorotkou. A tak se za necelé tři roky bude měnit můj tak dobře fungující svět. Stárnu já, stárnou moje děti. Od plenek a báboviček jsme se skoro mávnutím proutku ocitli ve světě dospívání. Častokrát jsme od našich přátel slýchali, jak rychle všechno uteče, a najednou to s manželem pociťujeme i ve svém životě. Děti našich přátel studují vysokou školu a pomalu zakládají svoje vlastní rodiny, naše děti nás trénují silou svých osobností a na nás je, abychom jim dovolili dospět a vylétnout do světa.

zit-nyniNe, nemám pocit, že bych o něco přišla, že bychom si něco dostatečně neužili. Opravdu jsme si dávali záležet na tom, abychom si roky s dětmi naplno užívali od okamžiku, kdy nám byly svěřeny. Bylo to krásné, je to stále nádherné, pouze se věci posouvají a člověk vnímá proměny, které čas přináší. S pohledem zpět vše uplynulo opravdu rychle, ale vždyť pozemský život je jen nepatrná částečka toho, co na nás čeká. Děti nás stále potřebují, ale už to není 24 hodin denně. Jejich potřeba být s námi se proměňuje, je spíše nárazová, ale o to intenzivnější. Stále potřebují naši blízkost, naši lásku, náš čas, naši pozornost. Vedle toho však od nás potřebují dostávat svobodu, abychom jim dovolili žít jejich vlastní život, mít vlastní názory, činit vlastní rozhodnutí, a potřebují mít dovoleno nás opouštět. My o to více potřebujeme být ve střehu, abychom nepropásli (ony) chvíle, kdy nás potřebují. Vedle toho se nám otevírá nový prostor pro nás samotné a pro náš manželský život. Najednou můžeme dělat věci, které dlouhé roky nebyly možné, můžeme se jít například projít a nechat děti samotné doma, nebo děti odjedou na víkendovou akci a nám se otevírá čas, kdy můžeme být spolu s manželem sami, aniž bychom museli komplikovaně zajišťovat hlídání pro pár společných hodin. Zažíváme první záchvěvy této reality a začínáme pociťovat, že už jsme opravdu jinde. Děti pomalinku opouštějí bezpečí domova a já s novým pohledem přemýšlím o tom, kde je a bude moje místo, kudy jít dál. Hledám cestu, úkol a smysl toho příštího. Hledám to jednak sama pro sebe a zároveň stojíme před stejnou otázkou spolu s manželem. Uvolňují se nám ruce a otevírá se prostor být více spolu a společně něco vytvářet, prožívat. Nechceme propásnout možnost naplnit naši společnou budoucnost. Před lety jsme se učili opouštět aktivity, které bylo možné uskutečňovat za svobodna nebo v době, kdy jsme neměli děti. Někdy nám chvilku trvalo, než jsme pochopili, že s dětmi všechno dělat nejde a že je v pořádku, když z věcí vystoupíme nebo je začneme dělat jinak. Nyní se naopak díváme na to, co můžeme do našeho života nechat vejít, protože pro to vzniká nový prostor. Není snadné hledat po letech novou společnou vizi, ve které nejsou hlavním tématem děti, ale s manželem to vnímáme jako velmi důležité, protože nechceme zbytek života prožít vedle sebe, ale spolu. Není snadné správně sladit potřeby nás všech. Dostatečně nasycovat potřeby dětí, které pomaličku odplouvají, ale jsou příliš křehké na to, abychom je jen tak odstrčili od břehu a nechali plout, dobře se postarat o naše manželství, dívat se na budoucnost společně a zároveň dobře vidět směr pro sebe sama.

Život je neustálý pohyb a na nás je, abychom se správně a s citem pohybovali ve správnou chvíli správným směrem. Proto je někdy potřeba na chvilku zastavit, rozhlédnout se a naslouchat, dobře uvidět, abychom mohli vykročit s jistotou v srdci dál.

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu