„Nech to dětem“

Mgr. Ludmila Novotná | matka 3 dětí; provozuje domácí školu

NechtodetemV křesťanském světě se od muže v rodině očekává, že bude plnit roli kněze, duchovního vůdce. Nesnadný úkol v dnešní době emancipovaných žen, v době, kdy středem rodinného dění se stávají děti a muži si nevědí rady s obsahem mužské role. Současný trend „pro děti všechno a jen to nejlepší“ staví děti do pozice malých bohů, kolem kterých se vše točí a vše podléhá jejich potřebám a přáním. Ve své praxi jsem na toto téma v poslední době několikrát narazila a uvědomuji si, že to je všeobecný společenský trend, kterému podléháme i my, křesťané. Samozřejmě, že děti mají mnohé potřeby a naším úkolem a naší zodpovědností je, abychom se o naše děti dobře postarali a vybavili je pro poctivý život. Kde je však zdravá hranice bezmezného naplňování jejich potřeb? Nepřetržitá a intenzivní péče o miminko, které naši pozornost vyžaduje neustále a kdykoliv si o ni řekne, je samozřejmostí.

Děti však pomalu rostou a tento způsob péče je potřeba měnit. Dítě se učí, že ne vždy je mu vyhověno a ne vždy je ono a jeho potřeby na prvním místě. Jak snadno se ale v našem myšlení a způsobu fungování dostane dítě před partnera, aniž bychom si to vůbec uvědomili.

Muži sami si potřebují najít obsah a způsob svého kněžství v rodině. My ženy jim však můžeme vytvářet prostor a podmínky, ve kterých se jim tato role bude lépe hledat a realizovat.

Stačí, abychom se lépe podívali na to, jak se odehrává naše běžné fungování. Má váš muž své nedotknutelné místo u kuchyňského stolu? Když dáváte jídlo na stůl, je to manžel, kdo dostane jako první, nebo jsou to děti? Je to manžel, kdo dostane ten nejlepší kousek? Když sedíte v obýváku, má váš manžel svoje čestné místo, nebo jsou děti na gauči, na křeslech a na otce, na rodiče, prostě něco někde zbyde? Častá gesta „já to nepotřebuji“ a „nech to dětem“ jsou na jednu stranu myšlena jistě dobře, ale otec a rodiče jsou pak těmi, kdo nic nepotřebují a „dojídají zbytky“. Představte si, že jste v roli toho, kdo vždy dostává to nejlepší, vždy dostává vše jako první a je mu skoro vždy vyhověno. Jakou úctu a respekt budete mít vůči člověku, který sedí v koutku, je vždy poslední v řadě a dojídá zbytky? Budeme si tohoto člověka vážit, respektovat ho a vnímat jako kněze, vůdce, jako hlavu rodiny? Dítě takto určitě smýšlet nebude. A žena, která s úctou podá manželovi první porci polévky, ten nejlepší kousek masa, se bude vůči svému muži cítit jinak, než kdyby mu podala poslední talíř s tím, co na něj zbylo. Jsou to nepatrné okamžiky v každodennosti, kterými můžeme přirozeně zdůrazňovat postavení otce jako kněze, vůdce, jako hlavy rodiny.

A pak už je řada na muži, aby vzal roli autority a kněžství v rodině s jejím obsahem, s vážností a láskou. Aby přinesl do společného bytí vizi pro rodinu, duchovní obsah s modlitbou, písmem a moudrým slovem manžela a otce, který vidí potřeby své manželky, dětí a rodiny jako celku.

To, co v jedné rodině funguje jako samozřejmost, může být pro jinou nedosažitelný cíl a dlouhodobý boj. Každá rodina by si měla najít to, co je pro ni důležité, možné a funkční. Podstatné je, zda muž a žena mají stejný pohled na význam a důležitost kněžské role otce v rodině a pak už je před každým párem dlouhá cesta hledání a budování pevné základny a funkční cesty. Něco přijde v počátku manželství, mnohé přichází postupně na cestě hledání, hlubšího poznání a růstu. Potřeby rodiny se proměňují, a tak jako každý hledáme před Bohem cestu pro sebe, tak muž, otec, jako duchovní autorita v rodině, hledá cestu pro tu svoji, za kterou nese před Pánem Bohem zodpovědnost.

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu