Manželé a svatost – jak se to rýmuje?

Vladimír Koronthály – Kdysi muzikant, muzikolog a politik, dnes úředník v církevní správě, otec tří dospělých dětí (všechny s toutéž manželkou, s kterou kdysi jednou provždy spojil svou cestu životem), dědeček zatím šesti vnoučat, ale především jeden z nesčetného množství lidí, které tak Bůh miloval, že dal svého jednorozeného Syna…

Již mnoho let (vlastně téměř od narození) chodím do kostela. Pravda, zpočátku jsem k tomu používal nohy svých rodičů, ale to mám jen z doslechu; dnes už jsem dospělý, samostatný a ženatý.

V kostelích je mnoho zajímavých věcí. Již jako malý kluk jsem se zájmem pozoroval nejrůznější obrazy a sochy. Záhy jsem zjistil, že některé sochy jsou stále stejné a nepříliš zajímavé (socha Panny Marie v lurdské jeskyni může napomoci k modlitbě, ale fantazii malého kluka neroznítí), ale některé stály za to: mučedníci, vyznavači, ten s lilií, ta s kostelem, další probodán šípy, nějaké to trhání zubů nebo alespoň výslech před císařem – oči jsem na tom mohl nechat.

manzele a svatost1Když už jsem rozum bral, ptal jsem se, proč tam jsou – inu, protože jsou svatí, dozvídal jsem se. A co je to ta svatost? No, to je, když se budeš hodně modlit a budeš hezky poslouchat maminku a tatínka… Takových a podobných odpovědí jsem vydedukoval ze spasitelných ponaučení ve svátosti smíření celé přehršle. Pak jsem se ještě dozvěděl, že odměnou za umučení je právo po celou věčnost prozpěvovat Hospodinu žalmy… A pak jsem dospěl a posléze jsem se i oženil. Přišly děti, o hodně později vnoučata… A já znovu stojím před otázkou: co je to ta svatost? A jak ji má docílit někdo, kdo nemá (pro samé lítání kolem dětí, kuchyně, uklízení, žehlení, shánění obživy, vydělávání na nájemné…) čas na dlouhé modlitby vkleče a nestihl období pronásledování křesťanů s navazující mučednickou smrtí?

Pročítaje se dlouhými seznamy svatých zjišťuji, že k docílení svatosti v dobách nemučednických bylo vhodné stát se papežem, zakladatelem řádu, řeholnicí…, prostě příslušníkem/příslušnicí duchovního stavu. Ale našel jsem i několik laiků – zpravidla to byly vdovy, které svůj majetek rozdaly církvi a chudým způsobem života napodobily řeholní stav, nebo naopak panny, které sice nestihly vstoupit do řádu, ale odolaly lákadlům světského života. A ovšem panovníci či panovnice, zvláště pokud se jim povedlo nechat pokřtít celý národ… A našly se i matky, které si dokázaly vymodlit milost obrácení pro své nezdárné potomky nebo založily klášter či nemocnici nebo alespoň prokazovaly skutky milosrdenství, ač jim to jejich hrubiánští manželé často měli za zlé. To všechno je úžasné a chvályhodné a právem patří na oltáře našich i zahraničních kostelů a kaplí. Ale kde jsou chlapi (myslím ti svatí, ne ti neotesanci, kteří bezděčně posílali do nebe své manželky) – a co teprve manželské páry?

Teprve v posledních letech se mi zdá, že se karta poněkud obrací. Snad je to jen tím, že více čtu a dávám pozor, ale nemohu se ubránit dojmu, že poslední dobou do seznamu svatých přibývají postavy, které bychom v minulosti jen obtížně dohledávali: císař, který se upřímně snažil ukončit světovou válku, rodiče, kteří přes různá protivenství života vychovali větší počet dětí, z nichž se většina dala na duchovní dráhu… Ano, svatí manželé!

Ale stejně jsem asi bez šance. Mé děti vesměs založily rodiny (a jakožto římští katolíci si tím zavřely dveře k duchovnímu stavu) a monarchii jsme u nás zrušili již před téměř sto lety…
Leda že by… leda že by ta svatost tkvěla v něčem jiném…

Když se prohrabuji v životopisech svatých (a filtruji různé nedoložené legendární historky), začíná se mi zdát, že všechna ta mučednická úmrtí, mystická vytržení, přijatá svěcení, všechny strázně misijní či charitativní aktivity, nesnášenliví a hrubí manželé (rozuměj: muži), nezvedené děti (rozuměj: sv. Augustin před obrácením) a co ještě všechno vedlo příslušné autority k tomu, aby ten či onen, ta či ona byli prohlášeni svatými, mají jakési společné znaky, snad dokonce společné jmenovatele. Všude tam lze vidět vydanost do Hospodinovy vůle, otevřené oči pro dění kolem sebe, otevřená srdce pro toho, kdo přichází, ochotu svěřovat Bohu věci všedního života v těch několika málo chvilkách, které si lze za celý pracovní den vyšetřit, ochotu vzít vážně evangelní rady (zvláště pak ono velkolepé přikázání lásky, na němž, jak pravil Ježíš, stojí celý Zákon i proroci), důvěru v Hospodina…

manzele a svatost2Ne, do nebeského království (v němž se, jak doufám, nebude jen stát, hrát na harfy a zpívat žalmy) se neprobojuji. Do nebeského království mohu být pouze pozván. A bude to jako s onou svatební hostinou: možná dostanu pozvánku se zlatou ořízkou a možná mne seženou někde na nároží. To podstatné bude šat. Běloskvoucí, krásné svatební roucho.

A tady je řešení pro nás, manžele. Ten náš společný jmenovatel, který nám může udělit právo setrvat na svatební hostině (pokud tedy dostaneme pozvánku alespoň na tom nároží), ten náš společný svatební šat je naše vzájemná láska. Neboť pokud se dva opravdu stanou jedním tělem a jednou duší, pak mají i jeden společný svatební šat pro nebeské království. A to se dělá tak, že ti dva se prostě mají rádi – natolik rádi, že spolu nesou celým životem nejen svatební cestu, auto, výroční farní ples a exotickou dovolenou, ale také přebalování kojenců, vstávání k dítěti s horečkou, mytí nádobí, dělání úkolů s dětmi, opravy kapajících kohoutků, přidělávání poliček a co ještě všechno musí rodiče stihnout, aby rodina alespoň trochu fungovala, a také všechny ty věci kolem sebe, bez kterých by naše farní, vesnická, paneláková, myslivecká a jaká ještě společenství zašla na úbytě.

Ne, nemusíme se obávat, že svatební roucha jsou již vyprodána a další zásilka nedojde. Svatební roucho (alespoň v době, k níž se váže ono podobenství) je součástí pozvánky a posílá je sám hostitel. Vložíme-li tedy svou naději na Hospodina, věřím, že nebudeme zklamáni.
A kanonizační proces? Co na tom záleží…! Budeme-li se jednou držet za ruce na výsluní Hospodinovy milosti a společně patřit na jeho tvář (a třeba i s našimi dětmi a jejich dětmi…), co sejde na nějaké soše či oltářním obrazu? A nebudeme-li v nebeském království, žádné obrazy, byť je maloval Rubens či Dürer, žádné sochy, byť z ryzího zlata a poseté démanty, nám nebudou nic platné, i kdyby stály ve všech katedrálách světa. Protože nebeské království není obrazárna ani lapidárium, ale společenství lásky s tím, jenž sám je Láskou – a nic jiného nemá smysl.

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu