Anketa

Lidem se zkušeností nezaměstnanosti jsme položili dvě otázky:

1. Co bylo pro mě nejtěžší v době nezaměstnanosti?

2. Jak jsem si našel/našla práci?


Karel, 41 let

1. Poprvé, když jsem zůstal bez práce, tak nejhorší byla prázdnota, ztráta smyslu života. Podruhé jsem už věděl, o co jde, takže mi bylo Bohem dáno se okamžitě a ještě v ten den přeorientovat na jiný smysl. Tím jsem získal okamžitý nadhled nad danou situací.

2. Poprvé jsem onu situaci vyřešil postavením se na vlastní nohy a začal jsem s podnikatelskou činností, která mi vydržela 10 let. Podruhé jsem o 20 let starší, tudíž opatrnější. Člověk mnohdy musí přijmout i to, co by v mládí nepřijal. Přijme práci méně záživnou a posléze zjistí, že ho myšlenkově posunula na vyšší level (do jiné myšlenkové roviny).

Dagmar, 52 let

 1. Nedostatek financí.

2. Díky známým.


Jana, 56 let

1. Nejtěžší v nezaměstnanosti bylo pro mě docházení na ÚP, strach z toho, kam mě pošlou. Strach, že budu muset přijmout práci, která bude pro mne znamenat jen zdroj obživy, ale nebude mne uspokojovat vnitřně. Nikdy jsem nevnímala nadřazenost jakékoliv činnosti nad jinou, ale bytostně toužím po takové práci, pro kterou se cítím určitým způsobem vybavena a přijímám ji jako poslání. V mém případě je to pomáhající profese. Hledala jsem práci v nemocnici, ale několikrát jsem byla odmítnuta – zřejmým důvodem byl můj věk.

2. Práci jsem našla prostřednictvím kamarádky, která pracovala v Charitě a věděla, že shánějí brigádníky. Na ÚP jsem nabídku k práci v Charitě nemohla přijmout, nesplňovala jsem požadavek aktivního řidičského průkazu. Z této brigády jsem se už na ÚP vrátit nemusela, formu dohody jsem časem změnila na trvalý pracovní poměr a jsem Bohu vděčná a přesvědčená o tom, že mě dovedl tam, kde mě chtěl mít.


Bea, 28 let

1. Díky první otázce jsem si uvědomila, že na nezaměstnanosti pro mě byl nejtěžší pocit, že teď hned už musím pracovat! Vím, že to zní vtipně, ale po letech strávených s dětmi na rodičovské jsem na to nebyla připravená. Nedovedla jsem si představit, jak bychom to zvládali organizačně, psychicky, v době častých nemocí dětí… A zvlášť, když jsem zjistila, že sehnat práci – jakoukoliv na poloviční úvazek a nejlépe v dopoledních hodinách – je téměř utopie.

2. Svou práci jsem si našla díky paní na úřadu práce. Uklidnila mě, že maminek v mé situaci je spousta, a pokud to finanční situace rodiny dovolí, často se rozhodnou tak jako já. Úředním jazykem řečeno jsem osoba pečující o děti do 15 let, tím neúředním spokojená žena v domácnosti. Uvědomuju si, jaké mám štěstí, že si můžu dovolit ještě nějakou dobu nepracovat, tedy ve smyslu nechodit do zaměstnání:)


Birgit, 30 let

1. Nejistota. Finanční i taková celková, životní. A to, abych navzdory této nejistotě nepřestala žít v přítomnosti, abych se netočila v myšlenkách jenom kolem toho, co bude a jak bude, z čeho budu žít příští měsíc… 

2. Asi pět let jsem pracovala na různé dohody (a dělala všelicos), až jedna z těch dohod přerostla v poloviční úvazek. A pokud můžu dodat k tomu mému období nezaměstnanosti i něco pozitivního – myslím, že mě to naučilo rozlišovat, co opravdu potřebuju a co mít nemusím. A taky si myslím, že díky tomu, že jsem byla nucená té nejistotě a strachu z budoucnosti znovu a znovu čelit, že jsem si na ně zvykla, že mě přestaly děsit. 


Jiří, nyní 64, v době nezaměstnanosti 41 let

Možná by v novém vydání Rodinného života mohl mít smysl i můj příběh. Nejprve však odpověď na anketní otázky:

1. Smířit se s tím, že jsem byl vyhozen ze zaměstnání, což jsem vzhledem k předchozímu průběhu zaměstnání nesl dosti těžce.

2. Začal jsem podnikat.

Ten můj příběh začíná v červenci 1990, kdy jsem byl vyhozen ze zaměstnání, protože můj někdejší šéf chtěl privatizovat a já spolu s dvěma kolegy jsme mu moc viděli pod prsty. Tehdy jsem měl tři nezaopatřené děti (žáky a studentku), osamostatnit se mne lákalo, ale neměl jsem odvahu. Podali jsme tedy s někdejšími kolegy žalobu o neplatnost výpovědi a začal jsem podnikat nejprve jako vedlejší a od jara 1991 – poté, co jsme spor vyhráli – naplno. Začínal jsem v garáži rodinného domku, bez potřebného vybavení, s dluhem na ne zcela dokončeném domku. Vše potřebné jsem si musel postupně pořizovat, nic jsem „nezprivatizoval“. Dík masívní Boží pomoci, velikému vlastnímu úsilí i podpoře rodiny se naše (stále ještě rodinná) firma rozrostla a zaměstnává cca 115 lidí.

Proč toto píši? Určitě ne proto, abych se vychloubal. Též je mi jasné, že ne všichni mohou podnikat, a též tenkrát byly také i trochu jiné podmínky. Znám totiž lidi, kteří přišli o práci, a než by se sami angažovali, jsou radši „na pracáku“ a nadávají na kapitalismus. Určitě je nezaměstnanost hodně odvislá od oblasti, ale hlavně je odvislá od profese. V současnosti pro firmu těžce sháníme kvalitní pracovníky – okamžitě přijmeme konstruktéra (VŠ strojní), provozního elektrikáře a nástrojaře. Neuplyne den, aby se u nás nezajímal někdo o zaměstnání. Možná by stálo za to udělat si statistiku kvalifikací zájemců – technická povolání se mezi nimi téměř nevyskytují, popřípadě se jím nikdy neživili a ani zpravidla nemají zájem. Zato zájemci o obchodní zástupce apod. bychom mohli přehradit řeku…
To je ve zkratce můj příběh, jak na nezaměstnanost. O publicitu nestojím, ale možná by se v tom časopise měl alespoň objevit apel na rodiče dětí, kteří se rozhodují pro budoucí povolání: Technické obory byly, jsou a budou páteří a budoucností ekonomiky! Motivujte a stimulujte své děti ke studiu technických oborů! Ani potřeba IT specialistů není nekonečná – byť je to nesmírně zajímavý a pro mladé přitažlivý obor.


František, 39 let

1. Těžké bylo nemyslet na to, že mě propustili, ale vidět v tom novou šanci. Těžké bylo stanovit si, co ještě vzít a co už nebrat (ani krátkodobě). Udržovat okolí v náladě, že to dobře dopadne…

2. Práci jsem našel přes známou úplně náhodou, ale v oboru, v Praze.


Jéňa, 63 let

1. Ve věku 60 let jsem byl vyhozen z práce – moje místo bylo zrušeno. Mám kvalifikaci 40 let v IT, vzděláním matfyz. Obeslal jsem kolem 120 výběrových řízení, pozván jsem byl jen ke třem, u dvou jsem uspěl (po 15 měsících). Nejtěžší během nezaměstnanosti je dělat soustavnou smysluplnou činnost (jezdil jsem denně 47 km k 88leté tchyni v domově pro seniory a pečoval o ni duchovně i duševně). Špatné je pomyšlení, že člověk splňující často na 150–200 % požadavky výběrového řízení není vůbec pozván, protože je mu „už“ 60 let (ale i lidé nad 50 let mají podobnou zkušenost). Měl jsem to štěstí, že jsem nebyl v ekonomické nouzi (dostal jsem odstupné a bral po část doby podporu, nemám žádné půjčky a nepotřebuji vybavovat domácnost), ale jinak je otřesem okamžitá ztráta ekonomického standardu bez jistoty, kdy se opět chytnu.

2. Práci jsem si našel na základě výběrového řízení, na něž mne upozornila jedna dobrá známá, shodou okolností pracující v Praze. Tam jsem „dožil důchodu“. Zbabělec je prý původně hrdina, který má manželku, tři děti a hypotéku… Zajímavost: obeslal jsem i pár inzerátů v novinách s nabídkou k práci – jde v naprosté většině o páchání podvodů na netušících obyvatelích (absolvoval jsem „vstupní školení“ firmy Zepter – je to jen dobře právnicky ošetřená a zaštítěná praktika popisovaná ve filmu Šmejdi, zaměřená ovšem na všechny věkové kategorie).


Honza, 47 let

1. Příjem naší rodiny byl 0 Kč (manželka doma s dítětem). Bez práce přes půl roku. Strach o rodinu. Výčitky, že neplním svou odpovědnost a nezabezpečuji rodinu.

2. Ve firmě spoluvěřícího.


Ruda, 62 let

1. Bez práce jsem byl za posledních 23 roků třikrát, tuším, že to bylo v letech 1991–93, to není dnes podstatné. Nikdy to nebyla lehká doba, těžce jsem to snášel, hlavně psychicky. Docházení na úřad práce bylo ponižující, stálé hlášení a tehdy i obcházení zaměstnavatelů a přinášení razítek, že jsem u nich sháněl práci. Myslím, že ještě před těmi lety to přesto bylo lepší než dnes, kdy nezaměstnanost je podstatně větší. Nezávidím vůbec lidem, kteří přišli nějakým způsobem o práci, lidé okolo padesátky a víc těžko shání práci, není o ně zájem. A mladí? Jak mají získat zkušenosti, když jim nikdo neumožní, aby získali praxi…

V roce 1993, kdy tady fungovala Charita, mi ředitel nabídl, zda nechci provozovat second hand, bylo to v mém baráku, krámek jsem připravil z garáže. Díky tomu, že jsem předešlý rok přešel od uhlí k plynu, tak jsem vytvořil z kotelny sklad. Jak se ukázalo, byl malý :) Ještě jsem měl na zahradě altánek, který jsem celý zabral na skladování, to ještě nebylo všechno, i po baráku jsem měl zboží rozložené, hadry, boty…

2. S pomocí pár přátel, hlavně ženy to byly, které mě zasvětily do tajů módy:), hlavně šlo o oceňování ošacení. Když jsem otevřel tento obchůdek, byla to bomba :) :) :) Vůbec jsem netušil, jaký to bude mít ohlas, já jsem tomu úplně propadl:) Stal se ze mě „odborník“ na módu, hlavně ženskou, radil jsem ženám, jestli jim to sluší :)
Pak přišly okolnosti a já musel skončit, nebyl jsem pak už dlouho bez práce, byl jsem přijat do hospice v roce 1998 a tam jsem do této chvíle. Jsem ošetřovatel u nevyléčitelných pacientů, nic lepšího jsem nedělal, ale to je jiná kapitola:)…


Lubomír, 43 let

1. Nebylo to moc těžké, protože jsem věřil, že to nebude na dlouho, a taky nebylo.

2. Myslím, že to bylo dokonce na základě informace od kamaráda v hospodě. Sice to bylo mimo obor – rozvážel jsem zboží, ale aspoň jsem neseděl doma a nelitoval se. Po několika měsících jsem si našel něco podle svých představ.
Dnes podnikám, a když tak nad tím přemýšlím, je to určitě taky dobrý nápad, jak vzít život pevně do rukou.


Tomáš, 42 let 

1. Chvíle odmítnutí u potenciálních zaměstnavatelů; odhánění pocitu, že nejsem k ničemu; držet denní rytmus tak, abych se úplně nedegradoval do povaleče a budižkničemu.

2. De facto mi první kontakt zprostředkoval tchán, který chodí na pivo s otcem jednatele a spolumajitele společnosti, ve které pracuji. A vzhledem k tomuto kontaktu se i mí současní nadřízení (tedy podřízení kontaktu mého tchána) snažili více, než když jsem v té samé firmě byl prvně bez tohoto doporučení.

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu