Protože chci

Každý má s poutěmi jiné zkušenosti, někdo putuje a nemá vytčený konkrétní cíl, úmysl, pro jiného je pouť poslední nevyčerpaná možnost, jak se ještě pokusit něco vyprosit. Zde jsou vaše odpovědi na prostou otázku:

 Co jste si vyprosili na pouti?

Já jsem si vyprosila mnohé milosti: své povolání, zdraví, vytrvalost ve víře, moje maminka si v Blatnici pod svatým Antonínkem vymodlila svého manžela, se kterým žila přes padesát let v manželství.

Ludmila, 53 let

 

Po návratu z pouti v Medžugorii, kde jsem tehdy potkala rozesmáté řeholnice, jsem našla odpověď na hledání Boží vůle – vstoupila jsem do kláštera (v roce 1986). 

Magdalena, OSU, skoro 62 let stará

 

Na pouti jsem prosila o zdraví pro naše miminko. Bylo by troufalé tvrdit, že už ho nepotká žádná nemoc, ale problém, o který šlo, byl vyřešen.

Klára, 27 let

 

Jezdíme jako každý jiný křesťan na poutě: třeba do Křtin, na Hostýn. Jezdívali jsme tam již od dětství a je nám to velmi blízké. Ale bohužel se tato místa nedotýkají naší víry, našich srdcí. Je to spíš o jisté úctě a tradici. I když kolikrát je krásná mše a noblesní liturgie, nezasahuje to náš život do hloubky. Bohužel. Poznali jsme, že na pouti je dobré být aspoň čtyři dny i více, a nejen čtyři hodiny, jak jsme zvyklí. Během tohoto času dokážeme lépe odložit své každodenní starosti a povinnosti, lépe se ztišit a více se soustředit na modlitbu. V takovéto usebranosti se Bůh dává poznat.

Již po několikáté jsme byli v Medžugorii a chystáme se i letos a můžeme říct, že tam se nás opravdu Panna Maria a Bůh dotýká. Dotýká se našich srdcí a posiluje naši víru. Je to promodlené místo. I když jsme Pannu Marii při zjeveních osobně neviděli, je zde cítit její velké působení. Záleží jistě na každém člověku, s čím na toto poutní místo přichází a co ve svém životě chce změnit, co odevzdat, aby to Bůh proměnil.

Co my jsme si osobně vyprosili na pouti? Hlavně a především jsme se upevnili ve víře a odevzdání Bohu. Pochopili jsme, jak moc potřebujeme Boží pomoc a požehnání, že máme být více vděčni a více se modlit a s důvěrou prosit. Dostali jsme pokoj do srdce a také poznání, že všechno v našem životě má svůj význam.

manželé Loníčkovi, 35 a 37 let

 

Zrovna jsem byla na hromniční pouti matek ve Šternberku a odtud jsem si dovezla krásné zážitky, které nejsou moc sdělitelné. Shrnula bych to do jednoho – opětovné odevzdání svého života do Boží vůle.

Marie, 47 let

 

Den po smrti mé maminky jsme jeli s rodinou na Svatý Hostýn prosit za její spásu. Po mši svaté jsme získala pocit jistoty její spásy a byla jsme zasažena Božím pokojem. 

Markéta, 36 let

 

Nevzpomínám si na konkrétní plod ze žádné pouti, ale na každé pouti jsem
obdržel sílu a požehnání, které mi pomáhalo v problémech a starostech, a vždy se
každá situace pak nějak vyřešila.

Bořek, 42 let

 

Milý časopise!
Při očekávání našeho druhého dítěte jsem se velmi obávala dalšího porodu. Proto jsme s rodinkou podnikli pouť na Svatý Hostýn. A plod této poutě se opravdu povedl. Porod byl mimořádně šťastný a narodila se krásná zdravá holčička!

Marie, 29 let

 

Byla jsem na pouti pořádané bratry obláty do Polska na poutní místo Licheň k Panně Marii Sedmibolestné a do Krakova. Povzbuzena příběhem jedné 17leté dívky, která byla na pouti do Krakova u oltáře s obrazem Božího milosrdenství a ostatky s. Faustyny uzdravena z kožní nemoci, jsem tam i já chtěla prosit za své uzdravení při doléčování těžké nemoci, ale když jsem tam došla, vychrlila jsem všechny své prosby za manžela, děti, kamarády dětí i za sebe a rozsvítila tam všechny svíčky. Na zpáteční cestě, v místě, kde jsme byli ubytovaní, jsem v noci šla temnou chodbou na WC. Představila jsem si, kdyby se mi tady v té tmě zjevil Ježíš jako Boží Milosrdenství, co bych dělala? Co bych mu řekla? Nad ránem, když ještě všichni spali, se mi zjevila Boží Láska, byla jsem jakoby uvnitř, uprostřed ní a ona mne hýčkala. Celé to trvalo asi 15 minut. Tak jsem se uzdravila

Helena, 57 let

 

Životní povolání.

Marcel, 36 let

 

Poutě k Panně Marii mi přinesly (vybudovaly) důvěrný vztah k Marii jako matce, do jejíž náruče ráda spěchám se smutkem i radostí. Mariino objetí těší, povzbuzuje, dává naději a sjednocuje naši rodinu i všechny ty, kteří jí ctí. Ve velmi těžké situaci jsem na poutním místě našla rovnováhu, klid a sílu k odpuštění.

Marta, 52 let

 

Jednou jsem se zúčastnila poutě do Santiaga de Compostela. Dodnes si vybavuji situaci, kdy jsme putovali po kamenité vyprahlé cestě mezi lány polí, pražilo na nás slunce, kolem dokola nebylo, co by upoutalo náš zrak, jen vyprahlá rovina. Měla jsem pocit, že v tom okamžiku sem tam jen já sama před Bohem. Jen já, Bůh a kamenitá cesta přede mnou směřující daleko za horizont. Byla to alegorie mé osobní cesty k Němu. Těžko se tento zážitek formuluje do slov, ale vnímala jsem jasněji Boží přítomnost. Já a Bůh, který má v rukou moji cestu k Němu.

Terezie, 31 let

 

Nikdy jsem žádnou pouť splněných přání, alespoň prozatím splněných, nezažila. Snad je to i tím, že jsem na svá přání hodně náročná. Sám Bůh nás podporuje v tom, ať se nebojíme přimlouvat se u něj za veliké věci. Během putování, když je horko, žízeň, kilometry neubíhají, jen se tak šourají a souputníka už to taky nebaví, vzpomenu si na úmysl poutě. A čím je větší,
tím se jde rázem lépe! Když v takových situacích prosím o obyčejné, ale v té chvíli zásadní věci jako vodu, nocleh, správnou cestu..., prosby jsou vyslyšeny. Myslím, že lidé přijímají poutníky rádi. Už i zájem a vlídnost jsou krásné zázraky, se kterými se na pouti jde setkat častěji než v běžném běhu života.

Monika, 27 let

 

Jednou jsem se vydala na pouť, protože jsem si strašně moc chtěla na Pánu Bohu jednu věc vyprosit, a protože předtím nic jiného nefungovalo, řekla jsem si, už docela zoufalá, že jediné, co mi zbývá, je pouť. Šla jsem sama, bylo to v horách, spala jsem pod širákem a vařila si v kotlíku a to, že jsem byla sama, že kolem mě byly hory, byl asi největší dar té pouti. Ta cesta mě zklidnila a začalo mi docházet, že Bůh není ten, koho mám udolat útrapami cesty a množstvím modliteb, ale že je se mnou i v té mé bolesti z té nesplněné touhy. Po té pouti mě čekalo dost těžké životní období, ale to vědomí Boží přítomnosti v tom všem tak nějak hodně hodně hluboko zůstávalo.

Anička, 29 let

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu