Rituály v duchovním životě rodiny

Ludmila Novotná – psychoterapeutka, matka tří dětí, provozuje domácí školu

Rituál (z latinského ritualis = obřadný) je způsob chování založený na tradičních pravidlech. Jedná se o ceremonii, která probíhá podle přesně stanoveného schématu, pravidel. Například mše, křest, svatba, ale také světské rituály, jako je udělování významných cen, maturita, promoce…

Rituálům je společné, že probíhají podle určitých pravidel, která zůstávají dlouhá časová období stejná. Časem mohou rituály ztrácet svůj smysl, pokud se jejich obsah neupraví na základě změn v životě jednotlivce, komunity, rodiny či celé společnosti.

Jsou rituály, které jsou dané, ale pak jsou rituály, které si můžeme sami vymýšlet a vytvářet.

Rituál má pro člověka význam především tím, že jasně hovoří o výjimečnosti a důležitosti události, a tím, že má jasný průběh. Člověk přesně ví, co ho čeká, jak to bude probíhat, co bude jeho obsahem. To je mnohdy pro člověka velikou pomocí. Například rituály v souvislosti s úmrtím a pohřbem plní mimo jiné také podpůrnou funkci. Člověk zažívající bolestivou ztrátu nemusí vymýšlet, co a jak zařídit. Vše podstatné je dané a člověk pouze plní věci, které jsou potřeba. Rituály tak mohou být pomocí v krizových situacích v životě. Struktura rituálu poskytuje člověku bezpečí a oporu.

Foto: Pavel Langer

Jak můžeme začlenit rituály do duchovního života rodiny?

Předávání víry v rodině je jeden z hlavních úkolů nás rodičů. Vidím dvě hlavní cesty, jak předávat víru svým dětem. Jedna cesta je prostřednictvím rodinných rituálů. Druhý způsob, jak předáváme dětem víru, je náš praktický život, který je svědectvím o naší víře.

Struktura rituálů v rodině by měla mít prostor na pružnost. Děti rostou, jejich potřeby se mění a tím i život celé rodiny. Na základě těchto změn je potřeba rituály upravovat, některé opouštět a nové vytvářet. Příkladem může být způsob ukládání dětí. Jinak ukládáme ke spánku novorozence, jinak tříleté dítě a zase jinak třináctiletého puberťáka. Nicméně rituál večerního loučení může přetrvávat celé roky, pouze jeho podoba se mění. Obsahem může zůstávat celé roky modlitba, písnička a pusa na dobrou noc, jenom v jiných podobách.

Zrovna tento večerní rituál je ideální pro zapojení křesťanských prvků. Je to dobrý prostor na společné obecenství, modlitbu, četbu z Písma a sdílení zážitků prožitého dne. Krom toho, že se pro dítě stane modlitba přirozenou součástí každého večera, posílí se i rodinné sdílení a blízkost. Večery mnohdy bývají jediným časem, kdy se rodiny sejdou celé.

Já sama zažívám takový malý rituál při odchodu našeho syna do školy. Vždy, byť třeba mezi dveřmi, se za něho krátce pomodlím a dám mu požehnání. Nedovedu si již představit, já ani on, že by odešel bez tohoto malého obřadu. S dcerami si zase u snídaně čteme biblické či křesťanské příběhy.

Pro naše děti je velmi přirozené, že se večer zavolá „modlitba“, všichni se zvednou a přijdou za námi do ložnice. Společně nalezeme na manželskou postel, nejdříve si povídáme, potom se čte příběh a následuje modlitba. Tento rituál dodržujeme v průběhu školního roku každý den. Výjimkou jsou dny, kdy se vracíme odněkud příliš pozdě a naším jediným cílem je co nejrychleji do postele. Pak se odehrává pouze “rychlo modlitba“. Většinou se nám tento rituál úplně rozpadne v době prázdnin. Museli jsme pochopit, že to je období, kdy náš rituál nedokážeme pravidelně žít. S koncem prázdnin se k němu ale velmi rádi vracíme.

Myslím si, že každá rodina by měla mít své vlastní rituály. Jestli to bude večerní nebo ranní společenství, nebo úplně něco jiného, je jedno. Důležité je, aby bylo v životě rodiny něco, co se bude opakovat, bude to mít jasný význam a smysl pro všechny členy rodiny. Důležité je také to, aby se na těchto křesťanských rituálech podíleli oba rodiče, aby zde probíhala vzájemná shoda a podpora.

Dnes hovoříme o předávání víry, ale potřeba rituálů je významná pro zdravý vývoj dítěte i rodiny. K tématu rituálů v životě dítěte bych doporučila knihu Děti potřebují rituály od Gertrud Kaufmannové-Huberové.

Předávání víry dětem může být poněkud problematičtější v rodině, kde nejsou oba rodiče věřící. Tento úkol zůstává na jednom z rodičů a podmínky pro předávání víry mohou být různé. Je-li nevěřící partner tolerantní k víře partnera a nemá námitky, aby svoji víru předával jejich dětem, je to ta lepší varianta. Jiné je to pouze v tom, že tento úkol věřící rodič musí plnit sám, bez podpory svého partnera. Problematičtější je situace ve chvíli, kdy si to nevěřící partner nepřeje. Zde musí věřící rodič velmi opatrně a citlivě hledat cesty, jak předávat víru svému dítěti. Dost těžko zde bude zavádět nějaké rodinné rituály. Největší váhu zde bude mít modlitba a svědectví životem. Druhý způsob, jak předáváme dětem svoji víru, může být zavedení malých rituálů např. při loučení, ukládání ke spánku… Tito rodiče také potřebují daleko více podpory ze strany církve a křesťanského společenství.

Rituál poskytuje stabilitu, jistotu a řád. My můžeme na půdě své rodiny ovlivnit, jaký tento řád bude. My sami vytváříme obsahy rituálů podle našich potřeb a představ. Buďme tedy kreativní a zároveň stabilní a pevní v předávání víry svým dětem.

Rodinný život 5/2011

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu