Rodině oporou

Anketa s tatínky

Jak to vidí samotní otcové rodin? Všem jsme kladli stejnou otázku: „Kdy se cítíte jako hlava rodiny?“ a poprosili je, aby k odpovědi uvedli své křestní jméno a počet dětí.

Jako hlava rodiny se cítím tehdy, když mám pocit, že mohu být pro rodinu oporou, že mám rodině co nabídnout.

(Zbyněk, jedno dítě)

Jako hlava rodiny se cítím pořád. Je to jako součást, která patří do mého denního života a je i tak vnímaná všemi členy rodiny. Proč to říkám. Protože vnímám, že to tak vnímají i ostatní členové v rodině. S manželkou jsme jednotní ve výchově, v zásadních věcech i v důslednosti. To se nutně odráží i v kompetencích, které jako rodiče máme, a podle toho se i děti orientují a řídí. Samozřejmě to neznamená, že jako hlava rodiny mám vždycky pravdu, poslední slovo nebo právo veta. Není to ani o nadřazenosti. Všechno je to hlavně o komunikaci, určité míře tolerance, často i o pochopení toho druhého apod. Je to ale hlavně také umění naslouchat a najít si čas na druhé. „Ne v tom, že jsme milováni, ale v tom, že milujeme, je naše štěstí.“ (H. Casson)

(Roman, 49 let, 5 dětí)

Jako hlava rodiny se cítím, když vedu modlitbu, když vítáme návštěvu, když přispíváme na dobročinný účel, když něco opravuji, když děláme plány do budoucna.

(Jan, 1 dítě)

Jako hlava rodiny se cítím při běžném rozhodování, které se týká chodu naší domácnosti. Jinak, protože s námi bydlí naše tři dospělé děti, se jako hlava rodiny necítím, jelikož většinou vyčkávám, jaký postoj k dané problematice zaujmou ony, jestli ovšem nějaký postoj zaujmout chtějí a někdy je nutné čekat trpělivě. Stále se to učím a dost často s tím bojuji.

(Václav, 3 děti)

Foto: Pavel Langer

Tehdy, pokud se mi podaří získat rodinu pro akci, do které se ostatním třeba moc nechtělo, ale ze které mají nakonec všichni radost. Nebo když se mi podaří pro rodinu či domov cokoliv dobře zařídit.

(Roman, 3 děti)

Když nalévám nedělní polévku.

(Milan, 3 děti)

Když se mi podaří v rodině něco prosadit bez křiku a emocí.

(František, 2 děti)

Když manželka odjede.

(Jan, 9 dětí)

Když má manželka patřičnou náladu.

(Miloslav, 3 děti)

Já se necítím hlavou rodiny a ani jsem o to nikdy neusiloval. Mně vyhovuje, když jsem respektován jako rovnocenný manželský partner, o záležitostech rodiny rozhodujeme po vzájemném konsensu. Ve výchově jsme my rodiče samozřejmě vůči dětem v asymetrické poloze, jsme ti, kdo dávají pravidla a rozhodnutí za rodinu a nesou za ně zodpovědnost, ale to neznamená, že nebereme v úvahu také názory dětí. Co se týká patriarchálního modelu rodiny, který byl na počátku našeho letopočtu samozřejmostí, nepokládám za šťastné ho prosazovat v křesťanských kruzích jako jediný křesťansky správný. Výroky apoštola Pavla o ženách a manželství jsou samozřejmě poplatné tehdejší době s tehdejším sociologickým uspořádáním společnosti, kde byla žena víceméně nesvéprávná a v manželství majetkem manžela. Je třeba tedy v jeho listech citlivě sledovat jeho skutečný záměr a neulpívat na dobovém a situačním obalu. Např. v Kol 3, 12–21 není záměrem apoštola Pavla rozhodně obhajoba patriarchálního modelu rodiny. Smyslem jeho napomínání je, abychom se chovali skutečně křesťansky, bez ohledu na to, v jakém modelu rodiny žijeme, abychom si svým chováním a jednáním projevovali navzájem úctu a lásku, a to nejen v manželství, ale i v ostatních vztazích. Tuto výzvu pak konkretizuje na tehdejší sociologický model společnosti, ale my si ji dnes musíme konkretizovat na současné postavení ženy ve společnosti. Abychom si rozuměli, nemám v úmyslu zavrhovat patriarchální model rodiny. Ten model manželství, kde je žena podřízena muži, sám o sobě není špatný, ale může být funkční jedině za splnění dvou podmínek. Jednak se na něm partneři zcela dobrovolně dohodnou a jednak muž nebude svého vůdčího postavení nikdy zneužívat, to znamená, že bude ženě i dětem prokazovat plnou lidskou důstojnost.

(Laďa, 4 děti)

Hlava rodiny? Tou se opravdu necítím. Spíš katalyzátorem některých reakcí, dějů, přeměn. U nás máme funkce rozdělené jinak, než se asi běžně očekává, ale z úcty k ženě bych je příliš nekomentoval. Zase bych z toho vyšel jako ten lepší J (Katalyzátor – z řeckého katalytis – je látka vstupující do chemické reakce, urychluje ji nebo zpomaluje, a přitom z ní vystupuje nezměněná – o to se bohužel jen marně pokouším.)

(Pepa Ještěr, 2 děti)

Tož já se cítím jako hlava rodiny: – když si dospívající děcka chodí ke mně pro radu nebo chtějí slyšet můj názor na věc – když si plní své povinnosti bez několikerého připomínání a dohadování – když se dotazují, jaký mám plán na víkend, a pak dohodneme teprve, co bude

(5 dětí – 19, 16, 14, 2x10)

Když je třeba řešit zásadní věc, manželka i dospělí synové se na mne obrátí.

(Keňa, dva synové – 21 a 22 let)

S narozením dcery se jako hlava rodiny cítím častěji: když nosím naši malou dceru v šátku nebo vozím v kočárku a žena zatím může věnovat nějaký čas sobě; nebo když při bohoslužbě jdu s malou pro požehnání od kněze; také ráno, když vstávám do práce, zatímco žena a dcera ještě spí – uvědomím si někdy zodpovědnost živitele rodiny; anebo když vezu rodinu v autě, snažím se ji chránit bezpečnou jízdou.

(Honza, který má tříměsíční dceru)

Jako hlava rodiny se cítím pořád a nejvíc asi v období, kdy něco buduji, stavím a vůbec pracuji kolem domu.

(Jan, 47 let)

Ako hlava rodiny sa cítim najviac pri spoločnej rodinnej modlitbe.

(Martin, deti: Samuel 13, Dávid 11, Alžbetka 6)

Když odjíždíme společně na dovolenou, když začínáme nedělní modlitbu u oběda a večer.

(Jirka, 2 děti)

Za odpovědi děkuje Marcela Řezníčková
Rodinný život 2/2011

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu