Svatba ve světle lidové tradice

PaedDr. Jarmila Pospíšilová – rodinná terapeutka z Veselí nad Moravou

Svatební den musí být opředen mnoha zvyky, tradicemi a rituály, které nám pomáhají pochopit, vyjádřit a prožít zásadní změny, které se dějí v uspořádání vztahů v rodinách. O důležitosti dobrého prožití a přebudování rodinných vztahů promluvila na kongresu Láska a Pevné objetí v Praze terapeutka Jarmila Pospíšilová, jejíž přednášku vám ve zkrácené podobě nabízíme.

Image

Zvolila jsem toto téma jako dcera jižní Moravy, kraje, kde se stále ještě vyšívají kroje, hrají muziky, staví kapličky a vyřezávají Boží muka. Naši opilci cestou z hospody zpívají čistý folklór.

V dětství jsem v humně mojí babičky lezla na meruňku přes smírčí kámen, který byl postaven v roce 1777 jako součást trestu na místě, kde byl o pouti a hodech zastřelen pavlovskými občany Jan Vykydal z Kobylí. Patřilo to k našemu životu tak samozřejmě jako svatby, křtiny, pohřby, poutě, ale taky draní peří, zabijačky, vinobraní, hody.

Jak tedy vypadaly sňatky „po našem“? Není pravda, že se dříve uzavíraly jako formalita a především kvůli majetku. Ne častěji než dnes. Srdce dětí a jejich volba byly většinou respektovány. Potíž nastala, když byli mladí lidé jiného vyznání nebo z jiného společenského okruhu. Naši předkové věděli, že každá oblast lidského života, která nebude u manželů ve shodě či rovnováze, zmenší naději svazku na šťastnou budoucnost.

Svatby se pořádaly po žních a vinobraní, kdy bylo všeho dostatek, úroda byla sklizená, domácí zvířectvo vykrmené, víno vykvašené, pálenka vypálená, nikdy ne v adventu a v půstu (také květen nebyl vhodný sňatečný měsíc), tedy ve shodě s řádem přírodním i církevním. Vždy předcházely ohlášky – tři neděle po sobě oznamoval farář při mši svaté jména snoubenců, jména jejich rodičů, příjmení matky za svobodna, jejich bydliště a majetkové poměry (láník, pololáník, chalupník), případně zaměstnání. Kromě prostého informování veřejnosti nepochybně sloužila tato praxe jako prevence skrytě příbuzenských sňatků.

Snoubenci žili do posledního dne ve svých původních rodinách. Nebylo slýcháno, aby dovoleně a s vědomím jedněch nebo druhých rodičů strávili noc v domě jednoho z nich, ani s rodinou svého nastávajícího nestolovali. Pod okénky byly vystáté důlky a mamičky měly tenké spaní.

Na svatbu muselo být pozváno veškeré příbuzenstvo, kmotři a kmotřenky, a také nejbližší sousedé, kteří se započítávali jako příbuzní.

Den před svatbou se mladí každý zvlášť loučili spolu s přáteli a rodinou se svobodou na „svíci“. Do společenství svobodných vrstevníků již více patřit nebudou. Změna životního stylu po svatbě byla podstatná. Mladý ženáč již nemohl obrážet tancovačky v okolí s partou kamarádů, a pokud ano, vědělo se, že nedělá dobře. (Rozhodně se nepřemítalo o tom, co jeho žena dělá špatně, že se jí muž nedrží doma.)

Ráno v den svatby ženy nastrojily nevěstu do svatebního kroje. Ženich před odchodem z domu poklekl před svými rodiči a za přítomnosti družby je požádal: V tento, pro mňa tak významný deň vám děkuju, mamičko a tatíčku, za vaše vychování, za lásku, probdělé noci při mém vychovávaňú a prosím vás, abyste ně odpustili, jestli sem vám někdy v životě ublížil, a dali ně své rodičovské požehnání.“ Rodiče jej přežehnali křížem na čelo a průvod s muzikou se vydal do domu nevěsty. Také ona žádala svoje rodiče o odpuštění a požehnání. Před odchodem do kostela podával družba výklad o stvoření Evy a ustanovení manželství dle Písma svatého a pak už se s muzikou a průvodem šlo pěšky k oltáři před zraky celé obce za přísného dohledu kostelových bab, které kontrolovaly, jestli se nevěstě sukně vpředu náhodou nezkracuje.

Po příchodu z obřadu domů představoval družba novomanžele rodičům nevěsty slovy: „Drazí naši přátelé, u svatého Matouše čteme o člověku, který vycházeje na cesty rozdělil mění svým služebníkom, aby s ním podle schopností hopodárili. Tak aj já sem z vašich rukú prijal jednu hrivnu, ale vracám sa k vám se dvěma hrivnama. Ráno ste ně svěřili céru a včil vám priváďám z chrámu Páně aj syna s posvěcením stavu manželského. Proto prijmitě tohoto manžela vašej céry jako svého syna. Ty, ženichu, cti rodinu manželky svéj, jak to prikazuje štvrté Boží prikázání.“ V domě ženicha byla nevěsta přijata za dceru a musela podojit krávu. No a pak už jídlo, pití, zpěv, hry, tance až do rána, někdy i po více dnů. Svatební noc byla pochopitelně první společnou nocí novomanželů, což celému svatebnímu dni dodávalo mimořádné napětí.

Jakmile si nejstarší syn přivedl domů nevěstu, stali se mladí manželé majiteli domu i pole. Převzali veškerou zodpovědnost za chod hospodářství a rodiny. Staří rodiče se přestěhovali na výminek ve dvoře. Mohli přispívat svými životními zkušenostmi, vykonávat drobné práce podle svých možností, ale hlavně se za celou rodinu modlili a poskytovali jí tak duchovní zaštítění. Chovali děti a vyprávěli jim pohádky, předávajíce jim kromě dějin rodu a obce také archetypy o boji dobra se zlem, o lásce, životě a smrti.

Povšimněme si, že při odchodu dětí z rodiny do manželství se omlouvaly děti rodičům, nikoli naopak. Rodiče si byli vědomi své důstojnosti, ale i své lidské omylnosti, a nemuseli tápat ve výchovných stylech při čtení příruček o výchově, aby s trýznivými pocity viny hledali, co všechno udělali špatně.

Přeloženo do terapeutické, symbolické řeči: děti byly malé, rodiče byli velcí. Poklek dětí před rodiči v den sňatku vyjadřoval jak tuto velikost, tak také úctu a vděčnost za dar života a vychování. Rodiče s požehnáním (bene-dictio) propouštějí dítě ze své péče do jeho života, zříkají se výsadního postavení v jeho srdci, předávají je jeho životnímu partnerovi s respektem k jeho rodině. Dítě zaujímá postoj nezávislého dospělého, zcela vědomě opouští svou původní rodinu a zakládá novou. Už od oltáře jdou novomanželé bok po boku, se svými rodiči a rodinami za zády. Berou si jeden druhého v celistvosti, i s jeho kořeny. Jejich pohled míří dopředu, do budoucna a jejich srdce nemusejí bolestně a zbytečně zrcadlit nedořešenou minulost předků.

Člověk jako bytost bio-psycho-socio-spirituální do manželství vstupoval ve všech těchto svých složkách včetně majetkově-právní, v jednotě osobního a veřejného. Manželství a rodina byly pevně ukotveny jak horizontálně – ve společenství a v přítomnosti – tak i vertikálně – v kontinuitě minulosti a budoucnosti, v úctě k předkům a odevzdanosti a otevřenosti k Bohu.

V dnešní nevazebné době se sňatek často nekoná vůbec. Stručný přehled běžných patologií:

Dospělé dítě si do domácnosti svých rodičů přivede partnera, který se jako poslední přišedší do systému zařadí na místo nejmladšího dítěte (a tak se i chová).

Bydlení bývá často z praktických důvodů vyřešeno rekonstrukcí podkroví v domě, který je majetkem rodičů jednoho z partnerů. Mladý pár se zatíží na desítky let hypotékou až ve výši několika milionů. Původní a současná rodina nejsou dobře odděleny citově ani ekonomicky. Ten, který zůstal doma, neopustil své rodiče, aby přilnul ke své ženě. Odchod z původní rodiny doprovází – a má doprovázet – bolest v srdci rodičů i dětí. Vyhnout se jí znamená založit systém, ve kterém nikdo nemá své správné místo. Dobrá vůle ani komunikační dovednosti nestačí, je-li chaos v základech.

S potěšením lze konstatovat, že tradice, které jsem popsala, nikdy zcela nezemřely a po pádu totalitního režimu se znovu oživují. Dobře prožité klíčové události lidského života – narození, sňatek a smrt – doprovází odpuštění, smíření a odevzdání jako poklad pro budoucnost rodu i celého lidského společenství. Manželský slib má stále ještě toto znění: Já, …, odevzdávám se Tobě, …, a přijímám Tě za manžela. Slibuji, že Ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že Tě nikdy neopustím a že s Tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu mi dopomáhej Bůh.“

Rodinný život 1/2011

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu