Je to cesta připravená Bohem

Anketa s rodiči kněží

foto: Pavel Langer

Umíte si představit, že by váš syn jednou přišel domů a oznámil, že se chce stát knězem? Jaké by byly vaše pocity? Myslíte si, že z vaší rodiny může vzejít kněz? Můžete tuto volbu jako rodiče nějak ovlivnit? Nabízíme vám v závěru roku kněží setkání s několik rodiči, kteří toto zažili a zažívají. Všem odpovídajícím jsme přislíbili zachovat anonymitu, protože zde nejde o vyzdvihování či chválení, ale o prostá lidská svědectví jejich mnohdy nelehkých životů a o tom, jak Bůh často v našich životech dělá „nečekané zatáčky“.

Paní Marie 64, dva synové, jižní Morava, syn je knězem 14 let

Jak jste prožívali chvíli, kdy přišel váš syn domů a řekl, že chce být knězem?

Byli jsme z toho moc překvapení. Napřed se to dozvěděli kmotři, teprve až pak my. Chtěli jsme ho mít doma, ale když to tak řekl, tak jsme s tím pak souhlasili. A taky už měl roky, měl po vojně, byl dospělý, už jsme mu nemohli do života mluvit. Věděl, do čeho jde, co chce.

Proč se vám to ze začátku nelíbilo?

Chtěli jsme ho mít doma. Byla to taková rána.

Jak se na to díváte dnes? Jste sama, manžel vám už zemřel…

Já mám druhého syna doma, on bydlí dole a já nahoře. A když syn sloužil ve Šternberku, vždycky jsem za ním odjela, pár dní zůstala, pak se zase vrátila domů. Byla jsem moc ráda. Když jezdil s mládeží, tak jsem jim vařívala, ještě i s kamarádkou jsme s nimi jezdily. Bylo to s děckama moc pěkné společenství.

Přispěli jste nějak k jeho volbě kněžství?

Ne. Myslím, že ne.

Co pro vás znamená mít kněze v rodině?

Teď je v Morkovicích, tak je víc doma nebo já jedu za ním, tak si tak navzájem pomáháme.

Co byste svému synu jako knězi přála?

On je někdy výbušný, tak aby se trochu uklidnil. Aby byl dobrým knězem a měl z toho všeho radost.

Paní Anežka, 59, 4 děti, Valašsko, syn je knězem jeden rok

Jak jste prožívala chvíli, kdy vám řekl o své volbě?

Já jsem s tím počítala, protože když jsem měla padesát let, dostala jsem od dětí dárek, že jsme jeli do Medjugorie. On tam psal Panně Marii dopis a já věděla, že už prosí a bojuje, který život si vybrat, jestli manželský nebo kněžský. Když přišel, nebyla jsem překvapená. Ptal se: „Jak jsi to mohla vědět?“ Ale my maminky asi často víme…

Lekla jste se?

Ne, mám dvě sestry, které jsou řeholnice, on se pohyboval v tomto prostředí, takže mi to přišlo normální.

Jak to vidíte dnes, když ho vidíte třeba utahaného?

Děkuju Pánu Bohu, že si kněžství vybral, protože kněze potřebujeme. Nikdo kolem si to neuvědomuje, ale až přijde naše poslední chvíle, kdo nám podá Krista? Jedině kněz. Kdo nám bude žehnat jako Kristus? Jedině kněz.

Váš manžel v té době ještě žil?

Ne. On na mě útočil, abych syna zavraždila. A tak tady je ta Boží milost. To si matky málo uvědomují, že by neměly vraždit. Pak chtěli zavraždit i druhého syna, tak jsem vzala nohy na ramena.

Takže vy jste pak byla osamělá maminka a vychovala svoje děti.

Děkuju Bohu a Panně Marii, že mi dali sílu, že jsem je dokázala zachránit oba dva. Protože pro každou maminku je to požehnání, aniž si to uvědomuje. Je třeba, aby maminky měly děti. Dnes se vidí peníze, peníze. Ale pak přijde stáří a pláčou, proč jsme neměly děti.

Ovlivnila jste nějak to, že si vybral kněžství?

Synové chodili od pěti let ministrovat, byli u nás úžasní mladí kněží, kteří je dokázali povzbudit a táhnout dál.

Neprosila jste za jeho kněžské povolání?

Tak to je jasné, že jsem se modlila za to, aby byli kněží.

Co to pro vás znamená, mít v rodině kněze?

To víte, že jsou vždycky nějaké narážky, to je všude, ať je kněz, nebo není. Člověk to přijímá, zase to může za někoho obětovat. Musíme se s tím naučit žít. To kdybych měla rozebírat, to by bylo nadlouho. Co jsem trpěla, ještě než byl knězem, to bych ani nechtěla vyslovovat, ta slova, která na mne padala. A když šel do semináře, tak to ještě víc ztuhlo větší nenávistí a zlobou. Takže bych chtěla vzkázat všem těm, kdo to dělají, aby to nedělali, že se jim to všechno vrátí zpátky do rodiny. Když dělám zlo, zlo se mi vrátí. Radši bych použila Zdrávas, a budu mít klid v sobě a kolem sebe.

foto: Pavel Langer

Paní Jana, 57 let, tři děti, Valašsko, syn byl vysvěcen loni

Jaké to bylo, když přišel váš syn domů a poprvé vám o kněžství řekl?

Určitý dar to byl, řekl to o Vánocích. Na druhé straně starost, úzkost, jestli to všechno zvládne. Uvědomovala jsem si, že to není samo sebou.

Čekala jste to?

Já ne, manžel spíš ano. Já si myslela, že všechno, co dělal, dělal pro svůj růst, nenapadlo mě, že by byl knězem. Necítila jsem, že by naše rodina pro to byla nějak zralá, že bychom se pro to hodili, mít v rodině kněze. Nebyli jsme nijak „přeaktivní“. Pán Bůh si vybírá…

Jak teď vnímáte synovo kněžství?

Pro rodinu je to vyznamenání, ale i závazek. Člověk by se za něho měl modlit, to všechno není jenom samo sebou, kolem je i zlo, které by ho od toho mohlo odvést. Aby dokázal lidem zprostředkovat slova evangelia a vést je k dobru, lásce, k tomu potřebuje hodně síly a Božího požehnání a o to musí člověk pořád prosit. Uvědomuju si, že se jako matka musím za své děti modlit a obzvlášť za takové dítě.

Ovlivnili jste s manželem synovu volbu?

Myslím, že ne. Že je to cesta připravená Bohem. Nevím ani, kdo ho ovlivnil, nepřišlo mi nikdy, že by k tomu nějak směřoval. Pak ale přišel sled různých událostí… Myslím, že i farnost člověka ovlivní. U nás byli vždy dobří kněží, kteří ji vedli dobře, lidé se za povolání modlí, možná si ho vyprosili.

Co byste svému synovi přála?

Hodně Božího požehnání a milostí, aby vytrval na cestě, kterou pro něho Bůh připravil, aby byl šťastný. Protože pokud je šťastný, tak to z něho lidé cítí, štěstí z víry, z Boží lásky. Ale to musí být v něm.

Manželé Zdeněk 53 a Marie 47, 4 děti, Moravské Slovácko, syn je druhý rok knězem

Jak jste prožívali chvíli, když vám syn řekl, že chce být knězem?

Marie: Řekl nám to v době, kdy za námi přišla jeho mladší sestra s tím, že půjde na vojenskou školu. Na to jsme se dívali tak podivně a potom přijel Roman ze školy, tehdy studoval ČVUT, elektrofakultu, s tím, že by chtěl změnit fakultu. Mně to bylo v té chvíli okamžitě jasné, aniž by vyslovil, jakou fakultu. Rozrušilo mě to, trošku jsem se toho lekla, protože nedávno předtím jsme si s manželem říkali, jak je v pohodě, šel studovat matematiku a fyziku, byl takový klidný, spokojený, měl dobré známky, vyrovnaný. Mysleli jsme si, že si nejstarší našel své místečko a už půjde dál životem, takže jsme řešili problém mladší sestry, který byl takový nicotný. No a pak u nás byl na praxi mladší kněz a nechal tam mobil našeho děkana. Nevěděli jsme, čí je, tak jsme se do něho dívali a já zjistila, že měl hovor s naším Romanem. A já mu řekla: „Romi, co ty si voláš s otcem Františkem?“ A tehdy nám řekl, na jakou fakultu chce jít. Abych pravdu řekla, tak jsem mu rovnou řekla, ať si to dobře promyslí, a pokud se tak rozhodne, tak za ním budeme vždycky stát a budeme mu pomáhat, ať se nebojí, že by zjistil, že to není to pravé, ať se nebojí, že vždycky se dá couvnout a že za ním budeme vždycky stát a budeme mu pomáhat.

A co tatínek?

Zdeněk: Já jsem byl rád, že si to vybral. A stejně jako při svěcení jsem mu říkal, aby byl svému povolání věrný, když už si to vybral, aby tomu zůstal věrný až do smrti.

Jak to vidíte teď? Často ho vidíte utahaného?

Marie: Zatím utahaný není, když je ještě kaplanem. A je blízko, takže je doma skoro každý týden. Zatím nám to ani nepřijde, je rád, je šťastný.

Myslíte, že jste jako rodina nějak ovlivnili, že si vybral toto povolání?

Marie: Nikdy jsme se o tom nebavili. Vlastně… dlouho ministrovali, to byla taková parta kluků, on pak šel na vysokou školu a neměl tolik času a otec se ho zeptal, kdy bude zase ministrovat, a on řekl „od oltářa do seminářa“. Když jsem se ho na to pak ptala, tak si to pamatoval, i když to tehdy asi nemyslel vážně, řekl to jenom tak.

Myslíte si, že rodiče můžou nějak ovlivnit to, aby z jejich rodiny vyšel kněz?

Marie: Mám kamarádku, která se modlila za své děti, aby byli kněží. Že bych tohle já dělala, to nemůžu říct.

Zdeněk: Já si myslím, že to ovlivnit můžou. V době, kdy ministroval, jsem jezdil do Hradiště na takové přednášky, on byl myslím ještě na gymnáziu, tehdy jsme spolu bývali u oltáře. Na druhou stranu je u nás kaplan a jeho rodiče jsou nevěřící. Když ho jeho taťka vezl na vlak na setkání mládeže, tak mu říkal: „Dobře, choď si do toho kostela, ale jenom to prosím tě nedělej profesionálně.“

Máte pocit, že jste syna ztratili?

Marie: Ne. Máme krásné vztahy.

Zdeněk: Ne. Spíš ho to bude táhnout domů, nemá svoji rodinu, manželku, děti… Takže spíš naopak, myslím, že mu budeme vzácnější.

A co to pro vás znamená, mít v rodině kněze? Jak se na vás lidé dívají?

Marie: Lidé si toho váží, že máme v rodině kněze. Já jsem na to taky pyšná, protože je šikovný, je šťastný, děti mají k sobě krásný vztah, i ty, které mají rodiny, pomáhají si tam, kde můžou. Naše nejmladší dcera na něm dost lpí, protože spolu vyrůstali na internátech, ta se v něm vyloženě vidí, je jejím vzorem. Myslím, že v rodině je to pro dobro, že nás tak spojuje, že si ho vážíme, je taková povaha – že si ho prostě vážíme.

Žijete nějak jinak?

Zdeněk: Rodina si toho váží, i ta širší. Je to vlastně další kněz asi po padesáti, šedesáti letech, někdy po válce u nás byl poslední. V rodině z mé strany byl knězem dědův bratr, jezuita, představený, asi měsíc před válkou zemřel na zápal plic, zavřený na Pankráci, vlastně ho umučili.

Co byste přáli svému synovi?

Zdeněk: Hlavně aby mu to vydrželo, o to jde. Dnes, kdy hodně kněží končí…

Marie: Ať je šťastný v tom, co si vybral. Je to krásné, my víme všichni, těžké a náročné povolání, ale pokud je v tom člověk šťastný a dělá to s láskou, je to velké štěstí pro něho i pro okolí. Protože když vidíme, že je šťastný a že se mu daří a že bude opravdu svatým knězem, tak je to nádherné. Někdo má rodinu a někdo si vybere toto povolání.

S rodiči kněží si povídala Marcela Řezníčková
Rodinný život 3/2010

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu