Žena a manželství ve středověku

Magda Solárová – vysokoškolská učitelka a koordinátorka aktivit Centra pro rodinný život v Olomouci

foto: Pavel Langer

Emancipační proces postavení ženy v rodině a společnosti má dlouhou historii a zdaleka není výsledkem vývoje doby moderní. Středověk, dodnes pro mnohé „temné období dějin“, v mnoha ohledech až překvapivě zvýraznil podíl ženy na životě rodiny a společnosti a upevnil mnohá její práva.

Postavení ženy v rodině

Význam mužského prvorozenectví v této době je nesporný. Ženy – jako i mladší synové – byly v nevýhodném postavení, ale prosazování životně důležitého dědického práva v přímé linii s vyloučením nepřímých příbuzných, mohlo pozici ženy všeobecně jen posílit. Ve vrcholném i pozdním středověku byla práva ženských potomků bráněna proti nárokům mužských příbuzných vedlejší linie. Žena se stává běžně způsobilá k dědictví, takže dokonce i u bezdětného manželství nakonec panuje radost nad skutečností, že se jim nakonec narodil potomek – dcera.

Žena jakožto dcera uplatňovala svá dědická práva, jakožto matka bránila práva svých dětí proti příbuzným z otcovy strany. Oprávněným dědicem se už nestával bratr, nýbrž dítě, a nejlepší zárukou práv dítěte byla jeho matka. Žena jako sestra měla zásadní význam při vytváření spojeneckých feudálních svazků.

Od začátku středověku se začíná oceňovat rodokmen, ve kterém se volbě manželek přikládal velký význam. Ve společnosti, jež začíná uznávat rodokmen, tak narůstá význam ženy jako manželky (více než sestry). Šlechta vyhledává partnerky z význačných rodů, což jí napomáhá k nárokům vysokých úřadů, ženy sdílí společně s mužem jeho titul (hraběnka) a později si šlechtic dokonce neváhá vybrat rodový erb ze strany matky, pokud zastiňoval význam rodu otce.

Žena hrála klíčovou roli ve významu sňatku a vytváření spojenectví, kdy si ovšem nepřestávala zachovávat vědomí své identity (svědčí o tom např. její pečetní prsten, výšivky a ozdoby připomínající rodový erb). Ve vzájemných rodinných vazbách a vztazích dochází k poměrně zásadní změně: narůstá příklon v loajalitě k manželovi, žena se stává více manželkou než sestrou, je více oddána muži než vlastním příbuzným, vzájemná láska je dominantní a vlastně triumfuje.

Misogynie

Středověk je znám svojí misogynií (nepřátelstvím vůči ženě). Misogynní literatura ovšem prošla ve středověku zásadní změnou. Od raného období, kdy byla ženě přisuzována veškerá špatnost, k pozitivnějšímu chápání její role v rodinném i společenském životě. Velká část misogynní literatury se staví proti mocenským aspiracím ženy, jež usiluje o nadvládu nad svým mužem. Žena je různými alegorickými způsoby kritizována za přemíru své moci a toto téma se objevuje v žánrech středověké literatury v celé šíři své fantazie o ženské moci (srov. Legenda o papežce Janě z 13. stol.). Zdá se, že tato tendence je spíše jakousi nepřiměřenou reakcí na příliš silnou mocenskou pozici ženy. Misogynní literatura nevyvrací předchozí posilněný obraz postavení ženy v manželství a rodině v skutečném i psychologickém slova smyslu, naopak středověké literární žánry ho spíše potvrzují. Lze se oprávněně domnívat, že tam, kde existovala tak vyhroceně protiženská literatura, byla moc ženy vnímána jako ohrožení postavení mužů ve společnosti. Vedle nepřátelsky laděné literatury však existovala díla, jež ženám přála a byla nakloněna. Konec středověku produkuje dokonce literaturu velebící ženu a pějící chválu na její schopnost vládnout.

„A dej nám, nebes králi,
manžely mírné, mladé, čerstvé v loži,
a přežití je dejž nám přízeň boží!
A také prosím, ať Bůh život zkrátí
tomu, kdo nechce ženu poslouchati.“
(Geoffrey Chaucer: Canterburské povídky, přel. František Vrba, Naše vojsko, 1956.)

kresba: Šárka Chlupová

Manželství a láska: pozitivní hodnoty

Do 12. století církev vypracovala a zformulovala soustavu manželského práva a definovala, čím je manželství založeno. Církev došla k závěru, že jedinou platnou formou uzavření manželství je vzájemný svobodný souhlas muže a ženy.

Manželství tak, alespoň teoreticky, zádviselo na osobním souhlasu partnerů (kontrahentů). Různé tradice způsobu výběru partnera a uzavírání manželství (římská a germánská) vedly i k únikům z takových vazeb formou uzavírání tajných sňatků. Církev se snažila zamezovat uzavírání tajných sňatků zavedením a ustanovením ohlášek a svatebního obřadu. Tajné sňatky byly však považované za platné, církev jejich platnost nepopírala. Světská společnost tento vývoj již nedokázala zvrátit.

Kanonickou definici vzniku manželství důsledně uplatňovaly církevní soudy všech zemí. Řešily především problémy prostých lidí, byla to nejpočetnější skupina, která žádala o potvrzení tajného sňatku. Církevní soud ověřil, zda manželství odpovídalo zásadě svobodného souhlasu, sňatek potvrdil nebo i zrušil, pokud bylo prokázáno jeho uzavření pod nátlakem.

Křesťanské pojetí manželství se vyznačovalo univerzálností, každý křesťan – kromě duchovenstva – svobodný, nesvobodný či polosvobodný, se směl oženit. V římském a germánském právu to byla toliko výsada svobodných. Církví uznávané právo nevolníků uzavírat manželství bylo tedy v příkrém rozporu s římskou a germánskou tradicí. Takové sňatky ovšem podléhaly souhlasu majitele. Papež Hadrián IV. vydal bulu (Dignum est), v níž stálo prohlášení navazující již na starší tradici, aby páni nezakazovali manželství mezi nevolníky. T. Akvinský toto autoritativní tvrzení podpořil právní argumentací založenou na odůvodnění, že přirozené právo na manželství má přednost před pouze lidskými zákony (nevolnictví). Proto ke konci středověku – v důsledku zásady svobodného souhlasu – zásahy vrchnosti do manželských záležitostí vyvolávaly ostrou kritiku.

Nicméně vrchnost vybírala poplatky za uzavření manželství svých poddaných. V této souvislosti je vhodné poznamenat, že výběr těchto poplatků se stal základem legendy, že feudální pán měl právo „první noci“, právo, z něhož bylo možno se vyplatit! Poplatek se odváděl, legenda se však nezakládala na pravdě.

Křesťanské monogamní manželství

Křesťanské manželství založené na trvalé monogamii přinášelo i ideál vzájemné věrnosti. Cizoložství muže už nebylo mravně zdaleka „neutrální“, na druhé straně případná nevěra ženy už nemohla být důvodem jejího jednostranného zapuzení. Svobodný souhlas partnerů – jako jediný základ manželství – byl zásadní změnou povahy jeho vzniku, a tudíž zdůraznil hodnotu manželství jako trvalého citového vztahu. Pozdní středověká literatura je toho důkazem: spojuje manželství a lásku, manželství je vyjádřením lásky. Literatura i poezie velebí manželský život, oceňuje moudrou paní domu a označuje manželství dokonce za dokonalé přátelství. Manželství je oslavováno a literární tvorba potvrzuje slučitelnost hluboké vzájemné lásky a manželství.

Láska, manželská náklonnost a přátelství vymezovaly rovněž církevní představy o hodnotách manželství v průběhu a ke konci středověku. Tomáš Akvinský, nad jiné významná autorita, kvalifikoval manželství jakožto nejvyšší přátelství. Podobně celá řada teologů zdůrazňovala aspekt lásky a přátelství v manželství (teologicky odvozováno z obrazu stvoření člověka: Eva byla vytvořena z Adamova žebra, nejblíže srdci, odtud jejich vzájemná rovnost, láska a přátelství).

Žena v „moderním“ středověkém manželství

Nedá se samozřejmě tvrdit, že manželství ve středověku a na sklonku středověku bylo vždy harmonickým a víceméně hlubokým vztahem. Manželovi se stále přiznávalo právo svoji ženu „napravovat“ (tzn. bít), ovšem uvažme stejně tak realisticky na počátku 21. století domácí násilí, bohužel, fenomén ne tak zřídkavý. Je nutno si uvědomit, že středověká společnost se projevovala mimořádně násilně: sousedské časté pěstní šarvátky, ženy bývaly často obviňovány, že své muže bijí. Ve středověku samozřejmě existovalo silné břímě rodových závazků, byla zde nešťastná manželství, mnoho manželů bilo své ženy (a naopak) a protimanželské výpady přetrvávaly i do pozdního středověku.

Objevilo se však nové pojetí manželství, klíčovou úlohu měl svobodný souhlas, vzájemnost a láska, a objevil se kulturní ideál, jímž byl manželský vztah dvou odpovědných dospělých lidí. V křesťanském manželství se pak ukazuje a zhodnocuje i důstojnost jednotlivce – důstojnost ženy, jež má právo souhlasit s vlastním manželstvím, důstojnost nevolníků i otroků, a to právě na základě svobodného souhlasu. Láska a manželství, spravedlnost a mír byly v pozdním středověku klíčovými slovy k dokonalejší společnosti.

Postavení ženy v pozdním středověku přispělo překvapivě k celkovému modernímu chápání manželství a postavení ženy v rodině. Středověké manželství tudíž díky tomu obsahuje nepopíratelně „moderní“ aspekty.

Literatura:

Otis-Cour, L.: Rozkoš a láska. Dějiny partnerských vztahů ve středověku, Praha: Vyšehrad 2002.

Rodinný život 1/2010

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu