O notách a křížcích

Jiří moravský Brabec – textař, kulturní publicista, moderátor, redaktor hudebního časopisu Folk&Country. Žije v Kuřimi, kde je referentem pro kulturu městského kulturního zařízení. Spolupracuje s místní základní uměleckou školou. Vlastní děti nemá, ale snaží se být dobrým strýčkem.

Uvažujeme-li o hudbě v rodině, uvažujeme zpravidla buď o výchově k hudebnosti nebo o spoluprožívání zážitků z hudby v rodině. Hranice v tom není nijak striktní, ale přece jen je logické, že abychom něco vnímali, prožívali, musíme k tomu být nějak vedeni.

Začněme rodinnou hudební výchovou, tedy výchovou k vnímání i provozování hudby, protože zejména malé dítě v tom nevidí rozdíl a vedeno k hudbě začne ji samo produkovat, ať už zpěvem, nebo imitací hry na nějaký hudební nástroj (strýček, který daruje mrněti bubínek, odsoudí tím rodiče alespoň na nějaký čas k poslechu neuvěřitelných parytmů).

Otázkou je, má-li výchova k hudebnosti nějaký hlubší smysl než jen triviální fakt, že dítě má trošku vyzkoušet všechno, a mají-li se do ní pouštět i rodiče, kteří sebekriticky vědí, že sami moc hudebnosti nepobrali (a dítě se s výchovou stejně setká ve školce i škole). Obě odpovědi jsou kladné.

Rodinná výchova

Hudba má na naši psychiku účinky mnohostranné a značně neprobádané. Víme, že dítě poslouchá hudbu už před narozením, a pustí-li mu rodiče to, co slyšelo v mamince, reaguje kladně. Někde to v mozku obtištěno je. Víme, že děti školního věku, které začaly častěji poslouchat klasickou hudbu (Mozarta, Bacha) se zlepšily v logickém úsudku a matematice. A zejména víme, že hudba rozvíjí naši emocionalitu. Navíc poznamenejme, že dítě se zpravidla neseznamuje s hudbou izolovaně, ale že už v předškolním věku to bývá spojeno buď s pohybem (tanečky, hry), tedy rozvojem motoriky, nebo s textem (písničky), tedy rozvojem citu pro jazyk a jeho přirozenou melodiku a temporytmus řeči.

Co se týče vloh rodičů, můj dědeček, otec mého otce, rozhodně nebyl hudební talent. Zpíval si ovšem rád a často. Snad ani ne falešně. Prostě si vytvořil několik málo triviálních melodií, na které dokázal napasovat kdejaký text. Otec se přesto naučil hrát na trubku, housle i akordeon, hrál v amatérských kapelách a poslechem neintonujícího rodiče o nic z hudebního talentu zřejmě nepřišel. Naopak s námi otec moc hudbu neprovozoval, protože neměl trpělivost, a když sestra ani po roce na LŠU nedokázala na klavír doprovodit jeho housle, tak nás hudebně odepsal.

Pevně věřím, že zpíváním ukolébavek či jiných písní malému dítěti vzniká mezi ním a rodičem emocionální pouto a že rodiče by měli při hudebním provozu v domácnosti přihlédnout k specifice vnímání dítěte. Tedy zejména nemít věčně puštěnu hudební kulisu (i ticho je výchova k hudbě), vybírat a správně dávkovat dítěti hudbu, která jej zaujme a není přitom úplně pitomá, snažit se o postupné zvyšování laťky v této hudbě a najít si čas i na nenásilné učení dítěte písničkám (ať už tím, že mu sami budou zpívat nějakou, v níž našlo zalíbení, nebo že ji s ním budou zpívat a poslouchat s CD či videem).

Nemá-li vaše dítě hudební talent, moc to nevadí. Prostě bude pokračovat pomaleji, ale zazpívat přijatelně jednoduchou písničku se při dostatečném tréninku naučí prakticky každý.

My dospělí si možná ani neuvědomujeme, kolik hudby denně musíme slyšet, ať chceme nebo ne. Od hudebních předělů v rozhlase či televizi, přes hudbu v supermarketech či v autě, až po znělku Family frost.

Foto: Ota Nepilý

Obřady hudby

Víme, že hudba v nás vzbuzuje či posiluje emoce. Proto je součástí kdejakého obřadu, od svatby a pohřbu (jaký by to byl funus bez muziky?), přes hokejové utkání, až po decentní (v lepším případě) muziku v restauraci k obědu. Měli bychom učit děti, že každá muzika má svůj účel, svou funkci, a že funkce „jinak by tu bylo trapné ticho“ nebo „jinak bychom příliš vnímali ostatní lidi“ nejsou ty nejlepší. Pokud jsem se dosud vyhýbal tomu, jestli je to v křesťanských rodinách (nebo by mělo být) jinak, tak zde je asi vhodné místo ukázat na jejich výhodu. Doufám, že většina z vás připustí, že taková mše s muzikou je nejen nějak parádnější, ale že při ní máme mnohem častěji i silnější náboženský zážitek. A vím, že to působí i na děti, že je to příklad (mnohem častější než svatby a pohřby), kdy se setkáváme s významem hudby při obřadu. Ještě o stupeň silnější z hlediska hudební výchovy je, když s dítětem nastudujeme vánoční koledu. Dítě tím pochopí rozdíl mezi nastudováním díla a jeho slavnostním provedením (na Štědrý večer premiéra, na Tři krále derniéra), a to už nemluvím o tom, že i toto se někde v mozku obtiskne, jako skrytý posilovač víry, až k němu dítě doroste.

Spoluprožívání

Čímž se dostávám k společnému prožívání hudby v rodině. Při průzkumu po známých jsem zjistil, že je poměrně dost rodin, kde si matka s dcerou (či otec se synem) zpívají při společné práci (ať už jde o mytí nádobí tam, kam ještě nedorazily myčky, obracení sena, natírání plotu…) Moc dobrá věc, právě proto, že rytmus a motorika si navzájem pomáhají. Hezké a funkční je také zpívat si na výletě při nudných pasážích. O koledách jsem již psal.

Za tuze milé považuji i mít pravidelné chvíle k poslechu reprodukované hudby. Například po svátečním obědě. A možná ještě účinnější to je po večeři, jako takový stupeň zklidnění, harmonizace na konci dne.

Velmi se přimlouvám za společné návštěvy hudebních vystoupení. A mám zde tři velké prosby. Tou první je vychovávat dítě k soustředěnému poslechu. Hrajou, tak poslouchej a nemluv. Když se ti to nelíbí, tak počkej, až dohrajou písničku, pak se zvedneme a půjdeme pryč. Jako pracovník v kultuře zažívám občas trauma, když matka s kojencem či batoletem přijde na koncert vážné hudby, protože nesehnala hlídání, a uspořádá tak koncert pro housle, klavír a řev. Nenakládejte na své maličké víc, než unesou, a když, tak přiznejte porážku a netrapte je.

Druhá souvisí s tím, co zažívám na koncertech žáků ZUŠ. Plný sál, učitelé seřadili hudební čísla od začátečníků po absolventy. Odehraje první holčička, sál zatleská, zvednou se v něm dva lidé a zmizí. Rodiče. A tak dále. Na konec ti nejlepší hrají pro pár lidí. Naučte své potomky, že je dobré vážit si každého muzicírování, které je děláno se zápalem pro věc a poctivě.

A konečně: ať už jde o koncert amatérů nebo profíků: je-li co chválit, chvalte, není-li, raději mlčte nebo formulujte velmi opatrně (no, víš, nějak mi to asi dneska nesedlo…)

Když se dítě hudebně vymkne

Čímž se dostávám k závěrečnému z problémů, které chci naťuknout. Dítko zdárně roste, vyhledává si vlastní zdroje muziky (a že jich současný svět poskytuje), a vy najednou zjistíte, že poslouchá něco otřesného, co vám rve uši (a v horším případě máte pocit, že ho to nabádá k drogám, sexu, násilí či rasové nesnášenlivosti). To se může stát každému. V pubertě se potomci rádi staví do opozice k rodičům, některé to bez bolesti přejde, jiní se stanou příznivci Dělnické strany.

Upřímně řečeno, nevím, co proti tomu funguje na sto procent, ale vím, co nefunguje. Argument, že nájemné platíte vy, a proto rozhodujete, co se bude doma hrát. Tím se jen pasujete do role vykopávky, která nemá o moderní hudbě potuchy, a zakážete-li mu reproduktory, sluchátka jsou jeho, takže vo co gou? Ani metoda: tak mi vysvětli, co se ti na tom líbí, není nic moc, protože odpovědí bude: to bys stejně nepochopil, a co se tobě líbí na Gottovi?

Dobré, alespoň částečné řešení je v tom, panuje-li v rodině dohoda, že doma se nahlas pouští jen to, s čím souhlasí všichni přítomní (i když si možná užijete pár let ticha), že poslech do sluchátek je časově omezen (právě proto, že každá hudba má svou funkci, a když jí je moc, ztrácí na síle).

A křesťané mají pro takového dorůstajícího milovníka hudby ještě jeden prubířský kámen. Naučme své děti (ale i sami sebe) položit si otázku: Myslíš, že z takové muziky má Bůh (Ježíš) radost? A jestli ne, co je pro tebe důležitější – Bůh, nebo kapela Wyblees?

Rodinný život 5/2009

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu