Laskavé chvíle – 18 bodů stačí aneb Střípky ze školních lavic

Marcela Řezníčková – máma dvou dětí, spoluorganizátorka pobytů a aktivit pro osamělé matky s dětmi.

Foto: Šárka Chlupová
Marcela Řezníčková

Znáte laskavé chvíle? Něco kolem vás i ve vás se zatetelí a vy vzpomínáte na chvíle, které odstup času už zbavil nepříjemných ostnů a vychutnáváte už jen to milé, veselé, krásné. Máte-li pocit, že ručičky hodinek zpomalují, přisedněte…

Studenti bývají různí. Největší část studentského národa tvoří mladí lidé. Začátkem podzimu mne těší vidět jejich přibývání v městě, kde bydlím. Vidím, jak čerství studenti pozorně pročítají jízdní řády tramvají, vlečou velké tašky na vysokoškolské koleje, trošku bezradně bloudí samoobsluhou v centru města a spekulují, čím zasytit studentský žaludek a nezruinovat chatrný rozpočet. Každý rok je to milý závan nových tváří, které se rozhlíží, hledají ulice a případně si nahlas vyprávějí, kde co objevily. Ráda je pozoruji, dívám se užasle jejich očima na město, které znám už tolik let a vnímám tajemnou vůni začátků. Před nimi je spousta setkání, událostí, zážitků…

A pak existuje početně menší skupina studentů, mezi které jsem se zařadila před pár lety i já. Tito studenti si řekli, že jim zbývá ještě nějaký čas do úplné ztráty paměti a že se rádi ještě něčemu přiučí. Přihlásí se na některou z vysokých škol, která nabízí kombinované studium, a začnou trápit své mozkové závity, své okolí doma a kolegy v práci tím, jak se snaží do své hlavy vtlouci a hlavně udržet v ní nějaký alespoň nepatrný zlomek požadovaných vědomostí.

Před třemi lety jsem se dozvěděla, že fakulta, která je 10 minut od mého bydliště, nabízí dálkové studium v oboru Teologie a spiritualita zasvěceného života nejen řeholnicím a řeholníkům, ale také lidem, kteří jsou tzv. terciáři – tj. patří do společenství laických příznivců některého řeholního řádu, jako např. františkánů, dominikánů, karmelitánů apod. Na internetu jsem zjistila, že zde vypsané předměty mne zajímají, a řekla si: „pětkrát do roka strávit čtvrtek, pátek a sobotu ve škole by neměl být zas takový velký problém, tak proč to nezkusit…“ Situace mi přála – ústní forma přijímacích zkoušek mi jde o něco lépe než zkoušení písemné. Po pár týdnech čekání jsem dostala oznámení o svém přijetí a informaci, který den se mám přijít zapsat a stát se tak poprvé ve svém životě vysokoškolským studentem. Čtrnáctého září před třemi roky jsem se přidružila k vlně nových studentů, kteří zjišťovali v budově fakulty, kde je studijní oddělení, knihovna, kde se dá koupit káva a kde je třída a lavice, do které patří.

Začátek mých studií měl drobný háček: první triádu dnů, kterou jsem měla strávit ve vytoužené vysokoškolské lavici, přetínal sobotní termín dceřiny svatby. Ve čtvrtek jsem společně se svými novými spolužačkami a spolužáky, z nichž drtivou většinu tvořily řeholnice, zahájila svou školní docházku, abych se hned v pátek před polednem na zbytek vyučování omlouvala: „…protože vdávám dceru…“ Úžas v očích některých sester byl nelíčený a ještě při závěru našeho společného studia mi některé svěřovaly, jak na mne zíraly a přemýšlely, co jsem zač, když odcházím na svatbu dcery! Pro vysvětlení nutno dodat, že jsme se v té době ještě moc neznaly, některé zasvěcené osoby hábity nenosí vůbec, některé jen na modlitbu do choru apod., tzv. terciářky jsme nakonec byly dvě a byl první rok, co jsme mohly takto studovat. Léta před tím studovaly tento obor jen řeholní sestry a bratři, o tzv. laika byste nezavadili. Má omluva tedy způsobila velké podivení, co že jsem to za podivnou řeholnici, která má dítě, jakouže to asi má za sebou bouřlivou minulost! V dalším měsíci jsem již z řady studentů a studentek nevybočovala žádnou nezvyklou omluvou a společně se svými novými spolužáky jsem se snažila zapisovat si, co všechno se mám naučit, vyhledat, vypsat, zpracovat. Začalo mi docházet, že jsem ve svých úvahách udělala jednu zásadní chybu: počítala jsem sice s pěti bloky školy do roka, ale nedošlo mi, že mimo tento čas v lavici budu potřebovat ještě spoustu času na učení a přípravu doma. Když jsem uviděla počet zkoušek a zápočtů, které mám dosáhnout za první rok, měla jsem pocit, že se přede mnou v oblacích tyčí nedostupný Mount Everest a jen dosažení základního tábora se zdálo nedostižné. Kdysi jsem jedné studentce, kterou zavalovala podobná školní lavina, radila, aby sama ze školy neutíkala, ať tam zůstane, dokud ji nevyhodí, ona ať dobrovolně neodchází. Usoudila jsem, že když to radím druhým, měla bych se tím řídit taky, a držela jsem se ve škole zuby-nehty.

Už při prvním kolokviu jsem poznala jednu záludnost naší třídy. Jsou zde sice prima spolužačky, ale zkoušení s nimi moc velká legrace nebude. Vyučující byl na nás milosrdný a dopředu nám prozradil, že nám bude pokládat různé otázky z látky a kdo bude chtít, se přihlásí a otázku zodpoví. Jako studentík hledající úlevu ve zkouškové smršti jsem si napilovala zvláště dobře tři otázky a číhala na svou chvíli, kdy se přihlásit. Nemilým překvapením pro mne bylo, když ke každé otázce, kterou vyučující položil, se zvedl pohotový les rukou sestřiček, které uměly perfektně otázky všechny. Začala jsem tušit, že to nebude tak snadné, jak se na začátku zdálo. Nakonec se mi podařilo přece jen k zodpovězení otázky probojovat, i když to nebyla ani jedna ze tří mých kýžených. O něco hůř dopadl jeden z mých spolužáků, který postupoval podobnou metodou, ale byl v přípravě ještě trochu úspornější. Připravil si otázku jednu a stále čekal, až bude položena. Ona však během celého zkoušení ani jednou nezazněla. Nakonec se i jemu podařilo přes jinou otázku překodrcat ke kýženému zápočtu.

To, že člověk studuje ve starším věku, má některé nevýhody: už si méně pamatuje, je dřív unavený, bere věci někdy až moc vážně a není připravený tak moc riskovat. Má to ale také své výhody. Jednu velikánskou výhodu bych doporučovala zažít všem, kdo jen mohou. Touto výhodou jsou už velké děti, které s vámi vaše študácké úsilí prožívají, a tak dostáváte nedočkavé SMSky od dětí s dotazy: „Jak dopadla zkouška? Co písemka, dobrý? Jakou měl kantor náladu?“ Je to nové pole pro soužití. Přiznávám se, že jsem si teprve teď více uvědomila, co to znamená zkouškové období a ranní nevolnost před zkouškou a čím procházejí – či procházely – moje děti. Přibylo nám v rodině další nekonečné téma ke společným rozhovorům.

Kresba: Šárka Chlupová

Dodnes mne hřeje solidarita, kterou mi děti projevovaly při mých neúspěších. Například, když jsem se tvrdě učila na jeden test, který byl pro mne těžký spíše způsobem zpracování a způsobem uvažování, které jsme, k mé smůle, já i vyučující měli diametrálně rozdílné. Pro splnění testu bylo potřeba dosáhnout 20 bodů. To se mi napoprvé nepodařilo, chyběly mi dva body. Můj syn se tehdy chystal jít napsat křídou na budovu školy plamenný projev své synovské podpory vtisknutý do slov: „18 bodů stačí!“ Nakonec se mi podařilo ho od jeho úmyslu odvrátit, ale u srdce mne jeho odhodlání hřeje doteď, vždyť která žena netouží po zastání?

Ještě jednu výhodu studenta pokročilého věku jsem poznala při zkoušce v druhém ročníku. Tento ročník obsahoval pro mne jednu náročnou zkoušku, která znamenala zapamatovat si poměrně hodně skutečností najednou. Při takových příležitostech se mi stává, že se mi všechny nabyté vědomosti trémou „spekou“ v jeden nevzhledný a nepřehledný slepenec všech dat a je těžké něco z tohoto propletence vytáhnout. Po úvodní písemce, kdy jsem se snažila k otázkám napsat aspoň něco, a když jsem si nemohla vzpomenout na to podstatné, „oblažovala“ jsem papír a vyučujícího spíše podřadným povědomím o dotazované skutečnosti a věcmi, které jsme si říkali k tématu jen tak pro dokreslení skutečnosti a pro zajímavost. Tyto „kuriozitky“ spíše k pobavení mají bohužel ten efekt, že se v hlavě drží zásadně lépe, než důležitá fakta. I když si přesně vzpomínáte, že vyučující v hodině říkal, že toto ho při zkoušení opravdu zajímat nebude, použijete to, abyste alespoň něčím zaplnily papír nebo přeťali trapné ticho při zkoušení. Ve chvíli, kdy jsem měla potvrdit své vědomosti ještě následným ústním zkoušením, má nervozita dosáhla vrcholu, stoupl mi tlak a v obličeji jsem byla rudá jako rak. Rozhodně jsem působila jako všechno jiné, jen ne jako inteligentní studentka. Dokonce mám podezření, že za to, že mi byla zkouška uznána, může spíše obava zkoušejícího, který při pohledu do mé rudé tváře usoudil, že této starší paní se může i něco stát a on by ji musel křísit, a tak ji raději obdaroval známkou a rychle propustil z místnosti.

I když se na začátku konec zdál nedosažitelný, tři roky se překulily a naší třídě se podařilo studia ukončit. Na konci studií se mi nejen povedlo zaplnit všechny požadované kolonky v indexu, ale také rozeznat od sebe jednotlivé sestry, co se mnou chodily do třídy, i jejich řehole. Už jsme toho o sobě věděly navzájem víc, a tak mé spolužačky nevyděsilo ani to, když jsem jim sdělila sladké tajemství, že budu brzy babičkou a proto potřebuji stihnout první termín pro odevzdání a obhájení bakalářské práce a složení státních zkoušek. Zdálo se to časově nereálné, ale vědomí blížícího se příchodu vnoučete mi dodávalo energii a odhodlání se s tím poprat a opravdu se to mně i většině třídy v prvním termínu podařilo a mohli jsme na sebe mávat dokonce červenými diplomy. Inu, jak říkám, má to svá pozitiva studovat jako starší. Teď se právě chystám složit zkoušky na vyšší školu babičkovskou, tak mi držte palce.

Rodinný život 4/2009

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu