Láskosloví

Magdaléna Strejčková – vystudovala dramatickou výchovu na DAMU, učila na ZŠ. Nyní je na mateřské dovolené. Je vdaná, má 2 syny.

foto: Pavel Langer

Nedávno jsem se ocitla ve škole. V rámci jedné z prožitkových lekcí, do kterých jsem se v občanském sdružení dramaťáckých učitelů částečně zapojila, jsem vkročila do první třídy. Nebylo mi to cizí, léta před katedrou mě naučila, roky s vlastními dětmi doma ještě víc. Vlastně to bylo prima – prožitková dvouhodinovka o klíčích skutečných i těch k životním hodnotám probíhala, jak má. Tihle prvňáčci byli tvořiví, spolupracující, vděční a živí.

Zvláště mě zaujal – a nemusel o to ani nikterak intenzivně usilovat – jeden klučina, který se snažil jakoukoliv volnou chvíli někoho chytit za triko, za nohy, za pas, v horším případě i za vlasy a udělat rozruch. Nejdřív jsem si myslela, že je to zcela nevinné, ale tenhle hoch byl, jak jsem poznávala, skutečný bojovník a rozčeřoval hladinu jinak poklidné třídní atmosféry. V praxi jsem se setkala už s ledasjakými „výlupky“ podobného ražení a kalibru, tak mě to ani příliš nepřekvapilo. I jala jsem se korigovat tu vznikající melu, protože je jasné, že ostatní mladí pánové si to jen tak nechtěli nechat líbit. Situace to ale byla rozhodně zvladatelná a rychle ustala.

Co mě však přitom zarazilo a s čím jsem se dlouho nesetkala a co ve mně vyvolalo úsměv i údiv, rozpaky a vzpomínky, bylo gesto toho chlapce, který si bezprostředně po této „dobyvatelské akci“ přitáhl hmatem válečníka poblíž stojící holčinu a dal jí nefalšovanou pusu. Děvče se ani příliš nebránilo, bylo nejspíš zvyklé. A chlapec očividně spokojen. V klidu jsme dokončili prožitkové aktivity, dali třídu do pořádku, pochválili třídní učitelce to její „živé stříbro“ a rozloučili jsme se. S kolegou jsme se k tomu pak ještě dlouho vraceli s úžasem nad tou „dnešní mládeží“.

Ten klučina mi připadal nejen vizáží trochu jako Tomáš Holý ze všech těch báječných filmů o velrybě a její bolavé stoličce, o tatínkovi skoro v polepšovně a dalších. Byla to výborná ukázka životního elánu, humoru, bezprostřednosti a mně to přineslo vlnu vzpomínek na má dětská školní léta. Kolik já takových „Tomášů“ v životě potkala?

Nejraději vzpomínám na jednoho. Bydlel vedle ve vchodu, chodili jsme spolu do školky, pak i do školy. Navštěvoval mě, radil mi při písemkách. Kolotočovali jsme se spolu v parčíku, zval mě na zmrzlinu nebo jen vyvenčit morče. Bylo to krásně dětské, bezprostřední a čisté. Skládal mi neuvěřitelné komplimenty, že mu nejde o krásu, ale o rozum – nebo to bylo naopak? Brepta jeden! Byli z nás prima kamarádi dětských let. A ta rychle ubíhala. Vyšli jsme spolu školu, chodili na stejný gympl, bydleli stále v jednom domě, ale už to bylo úplně jiné. Bezprostřednost se vytratila. Kamarádství sice zůstalo, ale jeho život i povaha se staly komplikovanější. Po maturitě se po něm slehla zem a už jsem ho neviděla a neslyšela o něm. Tuším, že hledal sám sebe a svůj životní směr. Taky určitě někoho, kdo by s ním po té jeho cestě šel. Přála bych mu to. Snad našel. Nevím…

Pak byl ještě jeden „nápadník“, který kvůli mně chtěl skočit v oddíle pionýra z okna. Připadala jsem si jak v tom nejromantičtějším filmu. (Nebyla jsem jediná, jak jsem zjistila, a to okno bylo stejně ve zvýšeném přízemí.) To se ví, že neskočil, a dostali jsme oba pořádně vynadáno od naší vedoucí, kterou byla shodou okolností má o dost starší sestra. Dodnes na to i ona s úsměvem vzpomíná. Vytratil se pak tuším na ne moc dobré životní křižovatce. Kde je mu dnes konec? Nevím…

A pak byl další – veselá kopa. Neustále žertoval, dloubal mě pod žebra a jednou mi dal žábu do boty. Dlouho ho drželo to takhle si mě dobírat. Nedávno jsem ho potkala. Byl opět vtipný, dal mi firemní propisku a slíbil, že se pokusí sehnat nám čerpadlo do studny. Nepodařilo se. Nebylo čerpadlo nebo snaha. Nevím…

Pusu mi, tak jako ten hoch v oné první třídě před zraky všech, nedal žádný z nich, a tak jsem nepolíbená čekala dál a dětské střevíčky mi začínaly být malé. Zapojovala jsem se do různých aktivit, mládežnických setkání, kostelních zpěvů a bylo mi dobře. Sem tam jsem se poohlídla po někom, kdo se mi líbil, a povzdechla si, co kdyby. Ale to bylo tak vše a víc jsem neřešila. Připadala jsem si mladá, nezkušená a natolik zaměstnaná jinými věcmi…

Pak jsem se dozvěděla, že se prý komusi líbím a snad i on by se líbil mně, a tak jsem se začínala modlit za svého budoucího partnera. Výsledek se dostavil nečekaně jinak, rychle, překvapivě a dobrodružně v podobě mého muže, který mě dlouhé týdny stopoval a sledoval při každonedělní mši svaté, až mě jednou oslovil. Mně se podlomila kolena, zrychlil se dech a dodneška se nezastavil. Nezval mě venčit morče, neskákal kvůli mně z okna, ani mi nedával žábu do boty. Vzal to z gruntu a vážně, a tak jsme jedno z prvních setkání uskutečnili – na hřbitově.

Jsem vděčná za to, že moje první láska byla i mou životní. Na ty drobné perličky z dětských let si už skoro nevzpomínám, jen ty obrazy potáhlé patinou času se mi znovu odhalily při návštěvě té osudné první třídy při pohledu na to živelné klučičí stvoření a červenající se tváře toho děvčátka. A Pán Bůh zaplať za ty ruměnce. Bojím se, že dnes jich razantně ubývá…

Cítím, že se každým dnem probouzím do světa, v němž se pravidelně „deletuje“ jedno z vyjmenovaných slov dobrých partnerských a vůbec lidských vztahů – čistota, úcta, důvěra, upřímnost, věrnost… Naši kluci si zatím jen drnčí auty po obýváku a jiným touhám jsou zatím na hony vzdálení, ale aby pro ně něco v tom slovníku zbylo, až dorostou! Doba je sice jaká je, ale poddávat se ve výchově diktátu dneška by bylo slabošství. I když – s čistým svědomím se můžeme snažit – to je pravda, nutnost, povinnost – ale stejně je to víc v rukách Božích než našich.

Nejsme až tak staří, ale když se dívám na dnešní děti a mladé, přijde mi, že mám přece jen už nějaké ty vrásky. Naštěstí z té pravé lásky. A tu nemusím hrabat z hromady zaprášených vzpomínek, ale nacházím ji tady a teď, šťastná, po svém boku, blízko svého srdce…

Když to shrnu, o budoucnost svých synů se vlastně vůbec bát nemusím. Jsou přece v Jeho péči. A pokud si je můj skvělý manžel a jejich báječný táta ještě k tomu vezme, každého za ruku, třeba o příštích Dušičkách cestou na hřbitov, nechám je jít chvíli napřed. Tuším, že vím, o čem by jim mohl vyprávět…

Rodinný život 2/2009

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu