Chvála otcovství

Magdaléna Strejčková - vystudovala dramatickou výchovu na DAMU, učila na ZŠ. Nyní je na mateřské dovolené. Je vdaná, má 2 syny.

Foto: Kali Švecová

Jarní teplé dopoledne. Vařím oběd a z okna sleduji dění na dvoře. Děti si hrají, manžel pracuje, chvílemi je to naopak, ale pak už všichni dělají jednu věc. Baví se, jak to jen páni kluci umí. Zamyšleně se na ně dívám, usmívám se a snažím se jako žena proniknout do toho jejich světa.

Manžel jezdí s kolečky - sem hlína, tam Honzík, sem hlína, tam Jakub. A pak zas jezdí Honzík - sem hlína, tam Jakub? Jejda! Raději ne! To už manžel takticky zasahuje a odvádí pozornost jinam. Ááá, vytahuje se "tatrovka". Bude změna. A tak se zas nabírá a vysypává tu hlína, tu děti. Dělá se na dvoře místo. Bude se tam budovat hrací areál pro naše dva neposedy - houpačka, klouzačka, pískoviště. Manžel to má vymyšlené, těší se on i kluci. A já taky.

Je radost pohledět na to, jak jim to klape. Jak si ty děti manžel užívá. Jsem přesvědčená o tom, že by to stejně dobře uměl i s dcerami a jejich kočárky a panenkami. Můj muž se snad rodičem už narodil. Vážím si toho, jak svou rodinu miluje, kolik sil a času do nás investuje.

Bůh to stejně dobře vymyslel. Muži k nám patří. Kolikrát na ně brbleme, dohadujeme se o malichernostech a zraňujeme nedorozuměními. Ale jak by nám bylo bez nich? Kdo by nás miloval a opečovával? Komu bychom brečely na rameni? A kdo by nás pak hladil, těšil a hýčkal? Kdo by pro nás v potu tváře dobýval chléb? A budoval domov, kterému bychom pak my dodaly teplo a kouzlo? A koho bychom doma vítaly a na koho se těšily? A kdo by děti učil poznávat ten mužský svět? Jsme každý jiný, ale patříme k sobě. A naše děti patří k nám. Tvoříme takové rodinné puzzle.

A jéje! Oběd málem připálen. Konec filozofování. Manžel vysypal poslední hromádku hlíny a na ni děti. Otřel pot z čela. Kluci výskají. Slyším Honzíka: "Tatííí, ještěěěě! Prosíííím!" Můj muž se dívá směrem k oknu a usmívá se na mě. Překypuji štěstím a vděčností, že nás Pán stvořil jednoho pro druhého. Rozlévá se ve mně blažený pocit, že můžu být ženou tohoto člověka a že právě on je tátou mým dětem. Mám ho ráda. Mám je ráda. A on má rád nás.

A On má rád nás. Díky, Tati.

Z knihy Drobotiny.
Rodinný život 1/2009

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu