Jindřich Štreit: O smrti

Jindřich Štreit (foto Michal Kubíček)
Jindřich Štreit

Milí čtenáři, jsme rádi, že v roce 2008 v prvním čísle časopisu Rodinný život vám můžeme přinést malý dárek. Časopis vychází nyní nejen s obsahem, jak jste na něj zvyklí, ale i s pozvánkou na malou výstavu fotografií známého fotografa Jindřicha Štreita. Pan Štreit, kterého téma smrti oslovuje, nám dovolil, aby jeho fotografie doprovázely celé toto číslo. Přejeme vám, abyste dobře prožili procházku časopisem i výstavou fotografií pana Jindřicha Štreita, kterému za jeho velkorysost děkujeme. Aby prožitek z výstavy byl co nejautentičtější, přinášíme vám zde i úvodní slovo, kterým byla jeho výstava fotografií o smrti zahájena.

Úvodní slovo k výstavě
PhDr. Pavla Pěšinková

"V našem ději je smrt. Nevymyšlená, románově nevykombinovaná, životně nežádoucí, avšak jistota jistotnější než cokoliv jiného ostatního, co považujeme za bezpečné. Tu, děj se co děj, i kdyby se sebeméně líbilo, nemůžeme ze svého děje vynechat. (...)

Nebudu tu o ní, o pomíjivosti života, mluvit nadbytečně; ale nadarmo bychom se tvářili, jako by pro nás, pro jednoho každého z nás, neexistovala. Ani ji snad nebudu pomlouvat a přijde-li na ni řeč, budu o ní mluviti pěkně. Vždyť opravdu myšlenka na smrt otevírá cestu života v celé její hloubce a šíři," rozvažuje Kulhavý poutník Josefa Čapka na začátku svojí cesty. Také Štreitovy fotografie dokážou o smrti "mluviti pěkně".

Smrt v umění prošla inflací a stalo se z ní mediálně vděčné téma. Zatímco v běžném životě se jí vyhýbáme, v románech a filmech je téměř nezbytnou dekorací, thrillery a akční snímky ji cynicky proměňují v banální episodu. Ale to jsou jen kulisy, které mají zastřít výhled na to, co vidět se bojíme, nechceme, neumíme.

Štreitův cyklus se s tímto tématem vyrovnává jinak. Není to soubor záměrně komponovaný, ale lety nasbíraný. Na těchto "foténkách", jak jim sám říká, se objevují setkání se smrtí, tak jak je život přináší. Štreit dokáže být tiše, nenápadně přítomen v mezních situacích, umí je uvidět i ukázat vážně, civilně a citlivě, a navíc dokumentární záznamy proměňuje v závažné sdělení. Jeho momentky vyslovují víc, než jen to, co se na nich odehrává: hřbitovy, které nejsou chmurné, ale všedně samozřejmé, máry, které nejsou morbidní, zdevastované kříže, které kdysi na každém kroku člověku připomínaly, že smrt znamená nový život, děti, které si hrají na popravu, a dospělé, kteří si hrají na ukřižování. Prolínání života a smrti je tu přítomné jako přirozený fakt, jako součást naší existence.

Rodinný život 1/2008

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu