Z mého životního archívu pravdy trochu

Magdaléna Strejčková

Za hodně minulé éry mi rodiče říkali, že jsem člověk své doby. Správný socialista. Umím všechno trochu, nic pořádně. A bylo to tak. S jedničkami jsem prošla celou základkou, někdy byly sice pořádně ušmudlané, ale obstála jsem. Absolvovala jsem kdejakou sportovní i recitační soutěž, byla předsedkyní třídy i pionýra, jezdila na tábory a tam sbírala bobříky v mnoha směrech. Docela hezky jsem zpívala, obstojně malovala, tancovala...

Osobně jsem vždy raději upřednostňovala humanitní směry a matice neholdovala, ale nějak jsem se s ní vždy poprat musela a přežila to. Zkrátka, uměla jsem všechno a nic. A čas šel dál a vleklo se to se mnou. Teda až na to, že nechuť k matice, fyzice a podobným - pro mě zcela neatraktivním "pavědám" - rostla, jedniček v této oblasti na kreditu ubývalo a začalo přibývat dramatických, recitačních a literárních úspěchů. To asi jak se i doba měnila a něco ve mně mi říkalo, že se holt budu muset vyhranit, protože člověk "všeuměl nicneuměl" neobstojí.

A tak jsem se hranila a bavilo mě to. Rostla jsem a se mnou i ty školy. Nebo spíš naopak. Základní, střední - pro jistotu gympl, protože to se fakt ještě nevědělo, kterým směrem se to se mnou zvrtne a pak teda ta vysoká! Vztah k dětem jsem z doby pionýra a později skautu měla ověřený, vedení a velení z třídního předsednictví taky, zodpovědnost mi byla vrozena a tak bylo rozhodnuto. Budu kantorka! A co jiného bych já mohla učit, než to, kde je všeho trochu. Vždyť všechno vlastně umím! (Trochu.)

A tak se stalo. A byla jsem ráda, že jsem, kde jsem - u těch nejmenších na základní škole. A i k té matice jsem si nakonec cestu našla. Ale tím to neskončilo. Chtěla jsem dotáhnout někam to, co mě opravdu bavilo - a tak jsem zas o kousíček povyrostla na další vysoké škole, tentokrát zcela dle mého gusta. Na té pražské, divadelní. A čas utíkal a bylo mi dobře. A pak ještě krásněji a ještě líp... A pak, pak to přišlo. Udělala jsem naprosto vyhraněné životní rozhodnutí. Rozhodnutí mající smysl a jasný směr. Vdala jsem se. A stala se naplno manželkou. To byla teprve škola!

Image

A pak jsme s manželem spravovali dům a upravovali zahradu. Trochu. A hodně jsme se měli rádi a plánovali a těšili se... A tak jsem postoupila v životním studiu zas o stupínek výš. Stala jsem se maminkou. Do mé školy života přibyl úžasný, jedinečný a originální předmět. Studuji a dělám co můžu, ráda bych jednou obdržela to nejlepší vysvědčení! Ale někdy bojuji s tím, že jsem na té trošce vyrostla. Protože máme doma vždy navařeno a naklizeno a nakoupeno a navoněno. Ale jen trochu a někdy by to sneslo víc. Vím, že bych se měla hranit v dokonalejší hospodyni a pečovatelku a obdivuji lidi, kteří to mají v krvi. Já umím všecko. Trošku. Snad jen ty dramatické aktivity mi zachutnaly jako ten můj šálek kávy o trochu víc, a proto tu taky teď o polední siestě dětí sedím a tvořím, zatímco vedle mě zoufale volá zvětšující se hromada nesloženého prádla. Však já si na ni zas někdy trošku času najdu...

Je čas představ a čas reality. Je čas hranění a čas hrany oblit. Je čas rozhodování a čas vykročit tím správným směrem...

Vím, pro co a pro koho jsem se v životě rozhodla. Vím, čemu důležitému se v životě chci věnovat, kam a ke komu patřím. Vím, v čem mám smysl a cíl života. A to je podstatné. A na to ostatní... na to stačí trocha.

Z časopisu Rodinný život 4/2007

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu