Sendvičová generace

sendvicPhDr. Alena Poláčková pracuje v Poradně ProStory a Pastoračním centru Biskupství českobudějovického.

Je zajímavé, že z generace na generaci jsou děti stále horší a rodiče stále lepší. Navíc ze stále horších dětí vyrůstají stále lepší rodiče. (Wieslaw Brudzinski)

Na začátku článku citát tak trochu jako hlavolam. Ale i úsměvný a dost pravdivý, co říkáte? A co prarodiče? Ti už komentář polského spisovatele a satirika nepotřebují?


Je to tak, rodina je složitý, vzájemně se ovlivňující vztahový a komunikační systém, který prochází často bouřlivým vývojem. Samozřejmě, že je to dáno proměnlivými potřebami jednotlivců v rodině i potřebami rodiny jako takové.

A tak zažíváme v rodině řadu důležitých mezníků, od narození přes vstup do školy, nástup puberty, nástup do zaměstnání, svatbu, porody, bohužel i rozvod…dnes v různém věku i v různém pořadí.

Některé vývojové etapy lidského života jsou pokládány za klidnější, v nich nabíráme sil, jiné etapy jsou obdobím bouřlivých proměn. Vývojoví psychologové tato období a předěly nazývají vývojovými krizemi. Je to stav, kdy už není možné zůstat takovým jak dosud, a přitom cesta kupředu není otevřena nebo je velmi nesnadná. Z toho ale vzniká nová kvalita a zároveň se ztrácí něco starého. Přerod znamená ztrátu kontinuity, prostě toho, co nás jako osobnosti drží pěkně pohromadě, což v jedinci může vyvolat úzkost. Tolik hledisko vývojové psychologie…

Ale čtenáři dnes jistě dobře vědí, že takovou krizi je nutno uvítat, neboť znamená šanci na proměnu a růst všech zúčastněných. Že jste si teď pod tíhou tohoto úkolu povzdechli? No, ano, jednoduché to tedy není. Když se tvoří nová rodina, je to změna prvního řádu, protože má-li i původní rodina a vlastně celá široká rodina dále fungovat, jedná se o změny v rolích, očekáváních, v hierarchizaci moci v rodině, ve volnočasových činnostech a v přerozdělení kompetencí a i v mnoha praktických otázkách.

sendvic2Čteme to pravidelně už na začátku Bible v knize Geneze o onom opuštění otce a matky, oddělení se od rodičů a rodičovské rodiny. Mladý člověk by se měl postupně dostávat z pozice závislého jedince na rodičích k přijetí zodpovědnosti za své činy před sebou samým i před svým okolím. Přestává k svému životu potřebovat souhlas rodičů. Jenže musíme číst v Bibli i mezi řádky: I u rodičů by měl probíhat proces odpoutávání od jejich dospívajících, resp. dospělých dětí. Co si budeme říkat, najednou můžeme mít pocit, jako by nás nepotřebovali. „Co budete chtít od nás při přípravě svatby?“, ptají se rodiče. Odpověď mladých: „Nic, my to nachystáme a chceme, abyste si to užili.“ Naplní tenhle pokyn rodiče radostí? Asi jak které.

A jsme u toho, každý člověk je jiný, každý pár je jiný, každá rodina vytváří svoji kulturu života. Najednou je před vámi z vašeho dítěte „hotový“ člověk s vlastními postoji a hodnotami, které si vytvořil na základě reflexe vlastní zkušenosti. A tomuto oddělení od postojů a hodnot původní rodiny (nemusí být nakonec od rodičovských tak odlišné) je už blízká dimenze vyrovnání a odpuštění a usmíření. Takže sláva - konec pubertálních scén, konec svárů a domácích slovních potyček (rozuměno: násilí - to v žádném případě!!!). Na počátku dospělosti by měly děti odpustit rodičům a vyrovnat se s jejich výchovnými chybami a případnými křivdami. Pozor, nastává tu mezi generacemi nové partnerství, nyní je nám ve svém statusu dítě se svým partnerem/partnerkou rovnocenné. Proto čeká rodiče stejný úkol odpuštění dětských a pubertálních peripetií, sebestřednosti a dalších negativních projevů. Tohle je v křesťanské dimenzi života proces známý každému z nás. Vede k vzájemné úctě a respektu a vyrovnání se svou osobní historií.

Tak ideální začátek bychom tu měli, chystá se svatba – obřad a hostina jako symbol souhlasu, resp. potvrzení s novým svazkem pro všechny zúčastněné a přijetí do širší rodiny. Kolik je v tomto obřadu rituálů a symbolů. Matka jde s ženichem v čele průvodu, čeká s ním vepředu na chvíli, až k nim dojde špalírem svatebních hostů otec se svou dcerou jako poslední a své děti symbolicky odevzdají. Rodiče usedají do lavic, ženich a nevěsta jsou v popředí, rovněž role syna a dcery ustupují do pozadí a důležitými se zde stávají role novomanžela a novomanželky.

Nevěsta se ale nepřivdala do rodiny ženicha a ženich se nepřiženil do rodiny nevěsty, aby se přizpůsobili. A i když si to vaše dítko odnáší pomyslně do svého samostatného života na zádech batůžek a v něm mámu i tátu, co mu pokukují přes rameno a sem tam našeptávají svá moudra, mají spolu mladí vytvořit nový celek, odlišný od původních rodin. A tak mladí mění vztahy s původní rodinou a dalšími příbuznými. Možná víte, že Starý zákon uvádí pravidlo, že celý rok po svatbě izraelský muž nebyl povolán do boje. Je to jasné, mladí manželé potřebují čas, prostor a soukromí.

Ustavičně usilujeme v životě o dobré věci, tady s mladými manžely vytváříme hned na začátku vhodné podmínky pro všechny strany, a to se vyplatí. Jenže jak to jen udělat, jak jim pomoci, aby to spolu zvládli? A vlastně, najednou o svém potomku nevíte nic, jak se váš stravuje, jestli se doma nehádají, jestli odolají všem pokušením dnešního světa, ať už je to workoholismus, kterému propadne ve snaze zabezpečit ekonomicky novou rodinu, nebo milostné nabídky šéfa v zaměstnání. Prostě zdánlivě (nebo opravdu?) konec! Pocit, že se vám vaše dítě vzdaluje, už není vaše. To je fakt, není. Anebo je to jinak. Záleží na úhlu pohledu.

Najednou můžete mít děti dvě (jen je tak prosím raději neoslovujte). Máte svoje dítě doprovázené od prvních vteřin jeho bytí, které dospělo a dozrálo a je schopné žít ve vztahu (to se stane milostí Boží a také vaší zásluhou) a pak můžete do rodiny získat dalšího člověka, který přináší úplně nové obohacení vašich dosavadních zkušeností a prožitků. Když zůstanete tímto směrem otevřeni, to nové rozčeří stojaté vody vašeho života, které by bez nového člena rodiny byly chudé, bez radosti, bez dalšího vývoje.

A když půjdeme ještě dál – partner vašeho dítěte je potenciální rodič další generace ve vaší rodině. Jak se píše v moudrých knihách, smysl rodičovství dochází k naplnění až po příchodu vnoučat. Teprve tehdy je ověřen osobní experiment vašeho rodičovství - prostě příchodem vnoučete se ukáže, že to vaše rodičovství funguje. Prostě opět klasické z Písma: Nebojte se! Dělali jste přece, co jste mohli, dali jste svému potomku do života to nejlepší, co bylo ve vašich silách a možnostech.

Vyplatí se ale pohlédnout i jiným směrem a nesoustředit se jen na ty dva začátečníky. Kontaktů je nyní méně, pravda, ale děje se to ve prospěch potřeb nové rodiny. A pokud se těšíte na vnoučata, a ona nepřicházejí, vězte, že jejich příchod neuspíšíte dotazy na to „kdy už konečně“ nebo poukazováním na páry v okolí, které miminko čekají. Učme se moudrosti u podivuhodného díla stvoření - i zvířata potřebují klid k tomu, aby mohla počít nová mláďata a přivést je dobře na svět. Natož pak aby ho nepotřeboval člověk, který je bytostí mnohem složitější. Přece jen i pro něj přírodní zákony platí.

Když se vám uvolní ruce od práce a mysl od starání, nezaslouží si trochu klidu a pokoje i váš letitý partnerský vztah? Ten nyní dostává trefný příměr prázdného hnízda. Je to čas spočinutí po dobře naplněném úkolu a zároveň další plus k tomu věnovat se konečně svému partnerovi, prožít resuscitaci vzájemného vztahu. Tato šance netrvá dlouho, bylo by škoda ji promarnit. Nebylo by zrovna dobré, aby se nám vztah rozpadl, a že se to zhusta stává. Péče o děti je pro nás klíčová, hodně nás spojuje, a když odejdou, cože nás bude spojovat dál? Takové krizové momenty si žádají mít po boku někoho, kdo mi je oporou a pomůže najít další směr na té křižovatce, kde nás tak trochu ty naše děti nechaly. Je to docela složitá cesta k vnitřní vyrovnanosti, zvlášť když se hlásí o slovo naše tělesná schránka, snížení fyzického výkonu a jistě mnoho dalšího. Vlastně nejvyšší čas pracovat na změně životného stylu a vůbec na schopnosti být otevření vůči změnám. V budoucnu jako když to najdeme.

A ještě jedna věc: toto období přináší trénink naslouchání svému partnerovi a pak i mladým. Pokud jste si ho už osvojili, přinese další varianty – je spojen s důsledným dodržením bobříka mlčení na dobu neurčitou. S jedinou výjimkou: Nešetřete podporou a opravdovým oceněním. Hlavně žádné rady, žádné hodnocení, to jen tehdy, pokud je rada vyžádána. I tak jde o sdělení vlastního názoru s tím, že mladí si musí sami rozhodnout, jak to udělají. Oni prostě nepotřebují přímé výchovné vedení, stále byste ovšem pro ně mohli být příkladem.

NaKridlech1cmykNebudete se v nové etapě života rozhodně nudit, stáváte se hlavním fanklubem nového páru, sledujete jeho život zpovzdálí, modlíte se, odevzdáváte své starosti o ně, a jste připraveni k pomoci, pokud mladí budou potřebovat. Pro koho to zní nelákavě, ten ať pamatuje na to, že nyní jste jako manželské páry rovnocenní (vy pochopitelně neskonale moudřejší). Buďte si prosím vědomi, že i vy rodiče se učíte nastavovat vůči mladým své hranice. Kdo by se chtěl dostat do situace, kterou líčí stripe Zen žen v jednom z posledních čísel časopisu Respekt?
- Někdy mám pocit, že jsem ti dobrá jenom, když potřebuješ pohlídat malou..
- Ale tak to není! ... Dneska bych taky potřebovala půjčit auto.
Není zapotřebí všechno včas vykomunikovat? Samozřejmě za přítomnosti obou párů, i kdyby se snad měl někdo tendenci pasovat do role mluvčího – vyjednavače. Že je třeba vést rozhovor laskavě, s pochopením, a třeba i volit rozhovory na pokračování k danému tématu, je snad čtenáři jasné. Časem na rozmyšlenou, když jste zaskočeni názory, nároky druhé strany je vzájemným darem účastníků vyjednávání k proměně. A právě proto, že jsou rodiče zralejší a zkušenější očekává se, že budou postupně přehodnocovat poměry a vztahy v rodině k dobru všech.

Je toho poměrně dost, co se děje mezi generacemi v rodině. Nemáte také pocit, že tu v přípravě na manželství pro snoubence chybí ještě péče o jejich rodiče, tedy příprava na to stát se dobrou tchýní, dobrým tchánem? Tedy především ženy to nemají při vrůstání do této role vůbec lehké, i když zmínky o moudrých a hodných tchýních se objevily nejen v dějinách. To muži obvykle zvládají roli tchána s nadhledem, je ovšem otázka zda ke spokojenosti všech stran.

Když jsme se tady věnovali svatbě a změnám v rodině poté, nelze ponechat stranou nesezdaná partnerství, dříve život na hromádce nebo na psí knížku. I ve věřících rodinách se setkáváme s tím, že mladí volí tento druh soužití s heslem, že si to chtějí zkusit. Starší generace vědí své, ale vzory ve společnosti a nezralost vedou mladého člověka tímto směrem. Ve volném soužití lze dosahovat dostatečné uspokojování sexuálních a emocionálních potřeb, je ale těžší dosáhnout tak hluboké intimity jako v manželství, protože to zahrnuje mnohem více sdílených oblastí.

Mladí tak řeší volbou nesezdaného partnerství motivační konflikt potřeby trvalejšího a naplněného partnerství a neochoty odkládat její uspokojení na pozdější dobu a také se tak vyhýbají definitivnímu rozhodnutí pro partnera. Tento svazek se považuje za určitou formu přechodu na manželské soužití, zároveň je v něm zachována možnost volby do manželství nevstoupit. Rodiče vnímají nesezdané soužití jako méně stabilní a bojí se do něj více investovat. Třeba pak logicky dojde k tomu, že sourozenec je upřednostňován, protože ten žije v manželství podle představ rodičů. I kdyby mladí měli jen pocit, že jsou v očích rodičů na druhé koleji, ovlivní to např. frekvenci styku s rodiči a sourozenci. Logicky s tím pak také souvisí přístup prarodičů k vnoučatům, jsou-li v nesezdaném soužití děti. Několik desetiletí používaný termín „zavržený rodič“ nezní pro prarodiče zrovna přitažlivě.

Je nutné v oblasti preferování zmínit ten fakt, že obecně upřednostňování některého z potomků, a v oblasti dědictví zvláště, může ovlivnit postoj ostatních dětí k závazkům a péči o rodiče. Je zde nasnadě argumentace, že starat by se měli ti, kterým se dostalo více podpory. Takový přístup v rodině mnoho pokoje nepřidá a vztahy se tak rozhodně neutužují.

Ale ještě k začátku nesezdaného partnerství. Obvykle vás mladí postaví před hotovu věc. Jsou-li plnoletí, ekonomicky soběstační, zůstanou věřícím rodičům doslova oči pro pláč, protože jejich potomek žije v hříchu. Z širšího pohledu je nutné konstatovat, že hříšní jsme všichni, že marnotratný syn se na své cestě také poučil, ale hlavně že zůstává naděje, že tohle ještě není konec a proměna je možná. Koneckonců existují i mnohem horší varianty života vašeho dítěte. Tak jen uvažujte o tom, jaké byly nejen činy otce z podobenství, ale také o tom, co všechno muselo předcházet tomuto milosrdnému konání v jeho mysli. Jinými slovy, jak to udělat, abychom jako rodiče nestáli svému dítěti při oné proměně v cestě.

A jak vidí svou novou situaci mladí, jaké mají starosti a potíže?
Možná to ani tak nevnímají, ale jsou pod obrovským tlakem, aby obstáli – v oblasti výkonu, v oblasti sociální mezi vrstevníky, v oblasti orientace v tom, co si pro život vybrat jako nosné a podstatné. Ověřování pravdivé reality života je nesmírně náročné. Jen si představte, kolik má novopečená maminka možností, jak pečovat o své dítě… dělí se to pochopitelně na to, jak uspávat, jak kojit, jestli vůbec kojit, jak oblékat, jaké značky, aby materiál neškodil miminku a ještě byl fair trade a bio, jaké mastičky na zadeček, jak polohovat, jestli kočárek nebo nošení v šátku… také už máte dost? Nepřeberné množství informací na internetu, výběr zcela protichůdných názorů i mezi pediatry a do toho přístup vlastní matky a ještě tchýně. Úkolem mladé ženy je vybrat správně, protože se očekává, že bude supermatka.
Jak v takové situaci najít sebejistotu a klid tolik potřebný pro dítě?

A nemyslete si, že mladí muži jsou na tom lépe. Dnes pečují o dítě mnohem více, než jejich otcové, takže se v tom mají vyznat rovněž, i když to mají jistě při svém racionálním přístupu jednodušší. Komplikovanější to mají ovšem díky krizi mužství, o které se nejen mluví, ale která v realitě komplikuje vztahy. Kdy být oporou pro svou ženu a kdy ji v obdivu sledovat, jak jde do samostatné akce a to v jakékoli oblasti? Rozlišování je víc než obtížné…

Přes všechna nedorozumění, mezigenerační nepochopení klobouk dolů před mladými. Nejstarší generace na nich mnohé obdivuje, ve své moudrosti umí vidět především jejich pozitiva a na negativa pohlížet se shovívavostí. I tomu se dá učit.

Další kapitolou mezigeneračního soužití jsou proto prarodiče. Vlastně se jimi stávají ti, o kterých je pojednáno na začátku.
Pravda příchod vnoučat trochu vztahy mezi mladým párem a rodiči z obou stran rozvolní. Ovšem jsou tu zase ta „ale“. Do rodiny přijde nový človíček, zcela bezbranný, novopečení rodiče bez zkušeností a je tu především babička, která by za vnoučátko dýchala, udělala by pro něj všechno na světě.
A už je tu další malér… platí vše, co bylo popsáno výše o hranicích a vrůstání do nových rolí.
Prarodiče by měli zvláště v oblasti výchovy vnuků ustoupit s respektem do pozadí. Nemůžeme předpokládat, že nová generace bude ve víru změn současné společnosti vychovávat stejně jako generace předchozí. Jiná věc je ovšem vlastní teritorium prarodičů. Vnoučata poznávají jejich svět a hodnoty, nastavená odlišná pravidla jsou schopna dodržet a pohyb v jiném prostředí pro ně znamená velký přínos. Když tedy rodičovská strana respektuje recipročně území a pravidla prarodičů, přispěje to k soudržnosti a hladké mezigenerační výměně toho, co je pro život důležité.
A tak pokud vybruslíme ze všech kolizí – mladí i staří, pak se začíná na dlouhá léta utvářet to pravé - doslova mezigenerační koalice prarodičů a vnuků. Jedni s druhými jsou šťastní, když mohou spolu trávit čas, rozumí si už jen proto, že jak vnuci, tak prarodiče jsou do jisté míry závislí na rodičích a mají mezi sebou velmi blízkou citovou vazbu. Vzájemně si jsou oporou proti případnému manipulativnímu tlaku mocnějších a silnějších dospělých. Spojenectví v tomto smyslu ztrácí později s dospíváním vnoučat na síle, protože ta se z rodiny osamostatňují, ale výlučná vazba k prarodičům může trvat dál v případě, že o ni s moudrostí pečujeme. Dnes je tato vazba posilována i tím, že se vnoučata stávají průvodci svých prarodičů ve virtuálním světě, neboť současná společnost vyžaduje počítačovou gramotnost bez pardonu od každého. Naopak prarodiče mohou vnukům posloužit jako průvodci ve vztazích v rodině, jsou pamětníky rodu a přispívají tak mladým k nalezení sebe sama, vlastní sebehodnoty a to je v době, kdy mladí zažívají extrémní nejistotu a těžce hledají svou identitu, hodně zapotřebí.


I mezi prarodiči a vnuky může docházet ke konfliktům jako v mezigeneračních vztazích vůbec, často vznikají právě kvůli překročení hranic, nerespektování vývojových změn u jednotlivých členů rodiny, nárokování si služeb, času, financí apod. Rozhodně ani v širší rodině nelze dlouhodobě akceptovat nevyváženost toho, co investuji ve vztazích a co od nich dostávám. Mít z tohoto pohledu ve vztazích jasno se rozhodně vyplatí, i když to není pochopitelně účtování „má dáti – dal“. Zvláště v prostředí věřících rodin se může častěji projevovat sklon k tzv. obětování se jako k nejvyššímu projevu lásky vůči členům rodiny. Ve skutečnosti se může jednat o patologický jev, který celý rodinný systém naruší. Přikázání lásky, které nám Ježíš předkládá jako nejvyšší, zní: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“

A zbývá nám zmínit poslední, ne však co do významu - vztahy rodičů a prarodičů. Ne nadarmo se dnešní rodiče s dospívajícími dětmi označují jako sendvičová generace. Jejich pole působnosti opravdu směřuje nahoru i dolů. Děje se tak jednak k dětem, které buď potřebují servis a speciální čas naslouchání ve chvílích svého náhlého otevření obvykle v tu nejnemožnější dobu. Další variantou v tomto směru je volání o pomoc jejich dospělých dětí, které už založily rodinu a těžko zvládají neúprosné nároky skloubení zaměstnání a péče o malé děti. V opačném směru jsou na rodiče kladeny nároky narůstající péče o staré rodiče, kteří už leccos potřebují a někdy ztrácejí svou soběstačnost. Jedná se o velké nasazení pečovatelů, které není syceno tzv. odměnou, jako když se staráte o malé děti. Vlastně se tady oblouk života uzavírá, vztah se přetavuje do láskyplné služby se zachováním úcty, respektu a uznání přínosu starého člověka v rodině. Speciální kapitolou v tomto mezigeneračním vztahu může být pak hledání rovnováhy mezi nabízenou službou a zachováním aktivity a schopností starého člověka. Stáří, které přináší nemoc a bolesti se může už dokonce týkat obou generací, s tím je spojené obtížné vylaďování na sebe navzájem. Dominance a submise se v těchto dvou generacích vyměňují, autoritou se čím dál tím víc stává pečující. To je pak ze strany seniora v konečné fázi více či méně přijímáno, neboť jeho dítě se pro něj stává zdrojem jistoty a bezpečí. V některých případech ale rodiče nezvládají péči z důvodu vlastních zdravotních obtíží. Přijetí tohoto faktu není nikdy jednoduché, protože dle průzkumů je přáním každého člověka dožít život mezi svými nejbližšími. Tak už to ale bývá, že ne vše jde v našem životě podle přání a rozhodně ne vždy, i kdyby se na přání shodly mnohé strany. Tak snad se netrápit zbytečně tím, co není možné. Není všechno v našich rukou.
Možná se mnohým v této souvislosti vybaví známá modlitba připisovaná Friedrichu Öttingerovi: Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu, a dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.

Na konci článku musím s povzdechem uznat, že pojednat mezigenerační vztahy je přece jen úkol zabírající obrovskou šíři. Vždyť jde vlastně o celý život. A ten žijeme postupně den za dnem v reflektování změn, stanovení si nových začátků a úkolů. Snad tedy závěrem vybrat si z titulů, které k tomuto tématu nabízí toto číslo Rodinného života, aby čtenář případně mohl v tématu zevrubněji pokračovat.
A možné je nejen číst a přemýšlet, centra pro rodinu v jednotlivých diecézích pořádají řadu skvělých akcí, odkud si pro dobré mezigenerační soužití odnesete mnoho tipů ale hlavně zážitky i poznání, jak dál.

PhDr. Alena Poláčková
Poradna ProStory
Pastorační centrum Biskupství českobudějovického

sendvic3

 

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu