O dvanáctero bludech

MUDr. Jitka Krausová I zasvěcená panna, bývalá psychiatrička, nyní pastorální terapeutka v Centru pro rodinný život Arcibiskupství olomouckého

O psychiatrii a psychických poruchách panuje mezi lidmi mnoho bludů a omylů, které zapříčiňují zbytečné utrpení. Považuji proto za smysluplnější je probrat, a ne se omezit na pouhý zkratkovitý průlet psychiatrií à la za dvě stránky psychiatrem a psychologem . Tak tedy bludy a omyly:

1) Neurologie se zabývá mozkem, psychiatrie duší a ta nemá s mozkem moc společného. A vůbec duševní porucha nepatří do medicíny. NE: mozek a jeho poruchy, tu hrubší, tu jemnější (v biochemii mozku, neuronových sítích) jsou terénem neurologie i psychiatrie.

2) K psychiatrovi patří jen „blázen“: míněno lidově člověk, který neví, kde je, myslí si, že je císař, vidí skřítky a bílé myši atd. (A to přece on není.) Lidé s takovýmto obrazem „blázna“ tvoří minimum pacientů a vážné psychické nemoci ve vlastním slova smyslu (schizofrenie, maniodepresivní = bipolární nemoc, paranoidní psychóza atd.) jsou oproti jiným poruchám v menšině. Daleko víc je různých neuróz, úzkostných poruch, depresí, demencí a také poruch osobnosti. Nemluvě o závislostech, které jsou jaksi na pomezí oboru. (Viz RŽ 3/2018 Závislosti, nemoci…)

3) Vždy je jasná jedna příčina poruchy psychiky. „Pane doktore, z čeho, z koho se zbláznil?“ Tak to není. Je víc příčin psychických poruch, jakoby ze tří košů: 1) genetika a vrozené dispozice, 2) zevní i vnitřní vlivy (od úrazů hlavy přes otravy, poruchy hormonů po stres) a 3) vlastní postoje, vzorce myšlení a chování. Méně často jde jen o jednu příčinu. Při vzniku i průběhu poruchy a její léčby je obvyklá komplexní souhra více faktorů ze všech tří košů. Jen část faktorů lze ovlivnit. Třeba paní Anna má určitou dispozici, tj. biologicky podmíněnou, v mozku založenou zvýšenou zranitelnost, která se při vysoké intenzitě projeví i ve skleníkovém prostředí, ale jinak až po nějaké zátěži (biologické, vztahové atd.) nebo třeba v klimakteriu a hop! Zdánlivě zničehonic je tu deprese. Na vzniku a léčbě nemoci se také podepíše její životní styl (nedostatek spánku, pohybu, eventuelně drogy, alkohol, přepracování), její postoje (perfekcionismus, nadměrné požadavky na sebe a okolí, postoje méněcennosti vzniklé v dětství či jindy, naučený postoj oběti atd.) a její socioekonomická situace (nezaměstnanost, nouze, péče o postižené dítě, manžel alkoholik atd.). Možná, že její postoj „nejsem přece blázen“ povede k pozdnímu léčení a ke zbytečnému trápení. Bohužel někdy takové neléčení vede i k sebevraždě. Na vzniku poruchy se může podílet i neodpuštění, různé neřesti, nepřijetí Boží vůle a skutečnosti, odmítání kříže nebo prostě jen námahy, obtíží života či stárnutí, pýcha v mnoha podobách jako kult mého Já, přehnaná seberealizace atd.

O bludech web4) Za všechno mohou… rodiče, já jsem jen oběť. Od pádu v ráji ovládáme hříšnou strategii hledání viníka a ukazování prstem. Mění se jen ti, na které ukazujeme. Dnešní společnost podporuje pocit oběti při všem možném a někdy i nemožném. Rodiče jsou jako cíl vždy po ruce, každý je měl – nebo neměl. Platí o nich presumpce viny: ať udělali či neudělali cokoliv, jsou prostě vinni. Často to není vůbec pravda a jen vzácně je to jediná příčina bez dalších faktorů. Můžeme ukazovat také na společnost, manželku, šéfa, faráře, Boha, který po mně chce (co já si myslím, že chce). I některé psychoterapie tomuto nahrávají.

5) Každý víme a určujeme, co je a co není normální (tj. podle nás). „To přece není normální a oni ho odmítli léčit!“ Rodiče a okolí by někdy léčili všechny odchylky názorů a životního stylu od určité společenské vrstvy. Styl stravování a módy, práci dobrovolníka („jako mladej se má bavit“ – z praxe), to, že nechce zůstat na baráku, koho si to bere, pět! dětí, druh sportu, zájmu, politických názorů atd. Co nedělají „ostatní“, zejména v mém sociálním prostředí (dnes oblíbené bublině), není normální. Za nacismu tak bylo normální být antisemitou? Mého otce považovali za nenormálního, když si nebral z práce ze stavby nic domů.

6) U věřících: opravdový věřící nemůže být psychicky nemocný. (Ještě stále to straší.) Může! Nemocní jsou věřící i nevěřící, kněží, sestry, biskupové a papež František chodil na psychoterapii, jak sdělil. Možná, že váš obdivovaný kněz či exercitátor se musí roky léčit, aby mohl dobře sloužit. Pýcha, která odmítá léčbu, předchází i tady pád. V dalším článku si přečtete, že i svatí mohou být psychicky nemocní.

7) Tzv. psychicky nemocný je nejčastěji posedlý zlým duchem a potřebuje exorcismus, ne lékaře. – Tento blud vede k mnoha utrpením. Posedlost existuje, ale mnohem méně často, než si myslíme. Viz i článek P. Bonaventury zde.

8) Věřící nemocný se má léčit jen modlitbami a duchovními prostředky. Ne! Modlitba je důležitá, svátosti jsou důležité atd. Ale je pýchou si určit, že mě vyléčí Bůh jen mimořádnými prostředky a nebudu se léčit řádnou přirozenou cestou. Pýcha je také dělat jakýsi konkurz na toho, kdo je hoden mi pomoci a jak (jen bylinkami, jen psychoterapií, jen modlitbou). Dělal Kristus snad konkurz na Šimona? Tím naším by neprošel.

9) Stejně se nikdo u psychiatra nikdy nevyléčil. Ale ano, jen to jaksi nenosí na čele pro stigma ve společnosti. A chronické nemoci, vyžadující stálou léčbu, jsou i v jiných oblastech medicíny. Přestanete si snad léčit cukrovku, srdce, zánětlivý revmatismus atd., protože se „nevyléčí nikdy úplně“?

10) Psychologa, psychoterapeuta a psychiatra potřebují jen vážně nemocní nebo slaboši. A já nejsem slaboch… „Když jsem slabý, tak jsem silný,“ napsal sv. Pavel. Přiznat si, že potřebuji pomoc, a hledat pravdu vyžaduje pravou odvahu a sílu. Za maskou síly se skrývá často zbabělost. A léčit se pak musí třeba okolí „silného“ místo něj. Bez přijetí slabosti není ani skutečný pokrok v duchovním životě. Je třeba ale psychoterapeuta volit rozvážně, a je-li možný výběr, pak věřícího.

08web11) On za to nemůže, je přece nemocný. Dnes se psychiatrizuje mnoho běžného (i truchlení) a často i neřest, ze které se dělá nemoc. Ne karbaník (gambler), pijan, lenoch, nespolehlivec, ale závislý, prokrastinuje atd. „On přece trpí tím, že je agresivní, není schopen se ovládnout,“ říká matka o synovi, který opakovaně ztýral manželku a děti, ale jinde se ovládal. Poslechněte si někdy Maxe Kašparů či Radkina Honzáka a další.

12) V životě není nic horšího než psychická nemoc. Psychická nemoc znamená často velké utrpení a bolest, ale je to to nejhorší? Horší je být tzv. zdravý normální a skutečný hajzl… Dámy prominou. Nejhorší je se odpodobnit Bohu a odmítnout konečnou milost při setkání s Ním – spásu. Mnozí nemocní mají smysl života, milují – a někteří jsou i svatí.

Co mohu udělat pro své psychické zdraví?
Dodržovat zdravý životní styl: zdravá strava, pohyb!!, dostatek spánku, odpočinek. Pěstovat vztahy a společenství, mít zájmy. Mít na každý den drobný smysl života, cíl a pro celý život velký smysl. Snažit se o zdravý duchovní život a žít v pravdě a důvěře v Boha, ne ve vlastní výkony. Brát denně vitamin O = Odpočívej správně! Obrať se k dobru! Odpusť! Odevzdej! A řídit se návodem pouštních otců: „Nestav na vlastní spravedlnosti, (= duchovní zdraví), nelituj věcí, které nemůžeš změnit (= psychické zdraví), a zachovávej zdrženlivost jazyka a břicha“ (= vztahové a tělesné zdraví).
Tajemství na závěr: Kristus rozhodně nebyl „normální“. Copak to „ostatní normální“ dělají – milovat AŽ TAK – na kříž? Což není Bůh „blázen“, když je „amator hominum“ – milovník lidí? A PŘECE JEN ON JE OPRAVDU NORMÁLNÍ.

Malý výběr literatury pro zájemce:
Bible; spisy Maxe Kašparů, Radkina Honzáka, Cyrila Höschla, psychologa Jaro Křivohlavého
i-vysílání ČT – seriál Záhady duše (C. Höschl), Metuzalém (o stárnutí, stáří s Františkem Koukolíkem), zvláště díly Demence, Moudrost atd.
A. Haug, Malá kniha o duši – Průvodce naší duší a jejími onemocněními, vyd. Paseka 2019 (výborný čtivý přehled psychiatrie pro laika od švýcarského nevěřícího psychiatra)
A. Opatrný a kol., Pastorační péče o psychicky nemocné (kapitola Psychické problémy a psychická nemoc od dr. Bartůškové), vyd. Karmelitánské nakladatelství, 2017
R. M. Bonelli, Perfekcionismus (rakouský věřící psychiatr, psychoterapeut, formou příběhů) vyd. Omega, 2017
A třešinka na dortu pro hloubavější rodiče puberťáků: F. E. Jensen, Mozek teenagera (neurovědecký průvodce od neuroložky a matky), vyd. Omega, 2015

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu