Naděje na konci cesty

Anketa s nemocničními kaplany

„Nemocniční kaplan“ je mezinárodní označení osoby, která vykonává pastorační péči ve zdravotnických, příp. sociálních službách. Působí na základě pověření daného svou církví a smlouvy s nemocnicí.
V červenci 2019 podepsal ministr zdravotnictví trojstrannou dohodu o duchovní péči ve zdravotnictví uzavřenou mezi Ministerstvem zdravotnictví ČR, Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví v ČR.
Touto péčí se rozumí nezdravotní služba všem pacientům, zdravotnickým pracovníkům a návštěvníkům zdravotnických zařízení při řešení jejich osobních, existenciálních, spirituálních, etických a morálních otázek a potřeb. Tuto službu využívají adresáti dobrovolně a na základě svého svobodného rozhodnutí.
Nemocniční kaplan tedy nabízí svou službu jako průvodce v úzkosti, v hledání naděje a odpovědí na otázky po smyslu života, v prožívání víry v době nemoci, umírání a smrti.
Pomocí pastoračního rozhovoru napomáhá nemocnému k přijetí obtíží souvisejících s nemocí a utrpením a ke smíření. Vzbuzením důvěry a prostřednictvím empatického naslouchání ztělesňuje lidskou blízkost.

 

anketa1Několika takovým kaplanům jsme položili dvě otázky:

Jak jste se k této službě dostali (co Vás k ní motivuje, co Vám přináší)?
Můžete se podělit o nějaký příběh, který Vás oslovil?

Na konci roku 2014 mě oslovily nemocniční kaplanky Marta Hošťálková a Tobia Matějková s nabídkou, abych rozšířil tým ve Fakultní nemocnici Olomouc, v němž v té době scházeli muži. Vzal jsem to jako dobrou příležitost, abych propojil teorii, tedy výuku na teologické fakultě, s praxí, tedy službou nemocným.
Když otevírám dveře pokoje, nikdy nevím, co mne čeká – každý pacient je jiný a nachází se v jiné fázi zpracování svého onemocnění. Nezapomenutelným zážitkem byla dvojice pacientek, měla náladu na černý humor a velmi si potřebovala povídat o kremaci a urnách. Nejčastěji ale lidé vypráví o svém životě, chtějí předat svou životní zkušenost dál.

Dominik O.

 

Oslovil mne koordinátor nemocničních kaplanů a já jsem tuto výzvu přijal. Jsem již důchodce a vidím i slyším a setkávám se s různými zdravotními potížemi, s osaměním, a tak rozhovor s tímto potřebným je pro něj povzbuzující.
V nemocnici, kde působím, mne oslovila ošetřující sestra, ať se zastavím za nemocnou pacientkou, která onemocněla rakovinou. Cítila, že se blíží konec života, a chtěla dát do pořádku své osobní rodinné záležitosti. Po rozhovoru a návštěvě příbuzných požádala o svátosti, které jí kněz udělil. Byla spokojená, smířená, že vše dobře dopadlo. Za týden zemřela. Mám z tohoto příběhu dobrý pocit.

Jaroslav S.

 

Celý můj dosavadní život osobní i profesní se nesl ve spojení pomáhajících profesí. Moje první pracovní začátky byly ve zdravotnictví, jsem původní profesí dětská sestra, s praxí také u dospělých pacientů.
Více než deset let jsem se starala o rodiče – tzv. péče o osoby blízké.
Poprvé jsem pocítila, že bych chtěla a mohla doprovázet nemocné na sklonku života, když jsem několik dní doprovázela na JIP svou maminku. Po odchodu rodičů jsem začala dost aktivně hledat práci především v sociální poradenské oblasti a zdravotnictví (studovala jsem po SZŠ psychologii a sociální práci). Cítila jsem ale, že mi tam stále něco schází, viděla jsem zde naplnění s možností přinášet lidem naději v setkávání s Pánem.
Tuto odpověď jsem dostala na jedné cestě na pouti do Fatimy. Nevím, co bude dál, zatím mohu říct jen, že mám tuto službu ráda, i když přicházejí v životě různé situace, krásné, radostné, ale i těžké, kde cítím otazníky v situacích, na které můžu odpovědět jen společným mlčením, držením za ruku nebo chvílemi do ticha povzbudivým slovem, úsměvem. Je to čas, kdy se křehká lidskost setkává s nadějí a láskou toho, kdo nás miluje nejvíce, s láskou Kristovou.
Když jdu k pacientovi, vím, že jdu k člověku, kterému přináším také samu sebe. Služba nemocničního kaplana není jen o dávání naděje „na konci cesty“. Ráda se věnuji v rámci možností jak seniorům při různých aktivitách, jako je čtení, zpěv, reminiscence nebo si jen tak povídáme, tak také pacientům na jiných odděleních, např. na psychiatrii. Je krásné, když můžete pomáhat hledat smysl života i mladým lidem a pomáhat hledat odpovědi na různé otázky.
A na závěr příběh, který nejvíce oslovil? Nevím, každý v sobě neseme nějaký příběh, kus života. Některé momenty se nás dotýkají více, některé méně. Snad jedno z nejkrásnějších chvil je, když se člověka dotýká Boží milost a zatouží po svátosti smíření a já mohu zavolat k nemocnému kněze někdy i po dvaceti, třiceti, padesáti letech, když mohu přinášet nemocnému posilu ve svatém přijímání, pomáhat doprovázet. Vybavila se mi jedna prosba za všechny od jednoho mladého muže: „Rád bych našel cestu k Bohu, pomůžete mi?“

Marta M.

 

anketa2Při volbě povolání nemocničního kaplana sehrála významnou roli nemoc mého bratra, který je již 25 let sledován v nemocnici se vzácným nádorovým onemocněním. Při jeho pobytu na onkologické klinice jsem se setkala s lidským utrpením. Nezapomenu na pacienta, který hlasitě naříkal, trpěl bolestí a osamělostí. Udělala jsem zkušenost, že pacienti jsou vděčni za přítomnost u lůžka, blízkost v podání ruky a opětování pohledu. Návštěvy kněze a jáhna, jejich slova útěchy a naděje, přinášení Eucharistie a modlitby blahodárně působily na bratra i ostatní pacienty.
Má první pacientka, které jsem se jako nemocniční kaplanka věnovala, byla hospitalizována na onkologické klinice, na které před lety týdny pobýval můj bratr. Při její návštěvě jsem měla prožitek, že náhody nejsou a vracím se zpět na „místo činu“. Kromě rozhovoru s touto pacientkou jsem ještě týž večer poskytovala intervenci zdravotní sestře, kterou zasáhla smrt tří pacientů během služby.
Rozhovory s pacienty a zdravotníky pokládám za dar důvěry a je mi ctí být jim nablízku. Setkání s pacienty v paliativní péči považuji za Objetí trpících v nevyléčitelném stavu a provázení na jejich posledním úseku života se smířením se s blízkými a děkováním za často nezasloužené dary, kterých se jim dostalo. Bohu díky!

Marta H.

 

Pociťovala jsem, že potřebuji změnit zaměstnání. Nemohla jsem najít jinou vhodnou práci a to mě vedlo k tomu, abych se modlila novénu odevzdanosti. Krátce po jejím dokončení mi známá nabídla práci nemocniční kaplanky. Nejdříve jsem váhala, měla jsem obavy, že to je nad moje síly, ale teď jsem velmi vděčná, že moje práce může být zároveň službou Pánu a lidem. Prožívám sice svoji slabost a ubohost, ale zároveň hluboké naplnění a radost z toho, že si mě Pán používá. Zpětně vidím, že si mě Pán k této službě skrze různé události mého života dlouhodobě připravoval.
Za krátkou dobu (4 měsíce), co tuto službu vykonávám, jsem prožila mnoho velmi zajímavých a hlubokých setkání, v nichž mi lidé otvírali svá srdce. Je to veliký dar. Zmíním zde jeden příběh:
Dlouhodoběji jsem navštěvovala mladou paní, která se pokusila o sebevraždu. Dohnaly ji k tomu velké deprese a úzkosti, se kterými se léčila na psychiatrii. Přežila, ale musela absolvovat několik operací. Její úzkosti trvaly a k nim se přidaly veliké výčitky svědomí za to, že se pokusila o sebevraždu, a trápení, že dlouho nebude moci vidět svoje děti. Její víra byla poněkud dětinská, naposledy ji k víře vedla v dětství babička. Ale když je člověku těžko, vrací se i k tak chabé dětské víře. Vedly jsme spolu velmi hluboké rozhovory, které vyústily v touhu té paní nechat se pokřtít. Postupně se uklidnila a získala naději, odvahu a touhu po životě. Velkou oporou jí byl naštěstí také její manžel a širší rodina. Nakonec se její stav zlepšil natolik, že byla propuštěna do domácího léčení. A tak se za ni modlím, aby nezapomněla a pokračovala po cestě, kterou ji vede náš Pán.

Alena R.

foto: Filip Fojtík

 

2020 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu