Trabantem za Anežkou

Jana Kočendová | nyní aktivní důchodkyně, dříve laborantka, učitelka na ZŠ, SŠ i VŠ; manžel Jiří Kočenda je trvalý jáhen a vedoucí oddělení pro trvalé jáhny Arcibiskupství olomouckého; mají čtyři děti a pět vnoučat

Vzpomínky na listopad 1989

Měla jsem rozešitou zimní bundu pro manžela. Ten večer jsem pekla medvědí tlapky s dostatečným předstihem, aby se o Vánocích rozplývaly na jazyku. Nemohu si vzpomenout, co dělaly naše tři děti – šestiletý prvňáček, pětiletý a dvouapůlletá… Manžel byl na utajené schůzce s Václavem Malým v Šumperku, který už tehdy řekl, že to brzo praskne. Jak to mohl vědět? Ten nejmenší očekávaný člen rodiny se mi jemně vrtěl v břiše. Bude to holka, nebo kluk?

kocendoviPřebíhala jsem mezi televizí a pečící troubou. Nestíhala jsem hltat záběry z Albertova a posléze z Národní třídy a zároveň zachytit ten rozhodující okamžik, kdy se medvědí pracky nafouknou a pak splasknou, a to je ten správný moment, kdy se mají vytáhnout z trouby, protože jsou hotové. Mezitím vykoupat děti, dát jim večeři a šup do postýlek. Tak daleko od Prahy na vesnici s třemi sty obyvateli, být vzdáleni převratným událostem, ve které jsme ani nedoufali. Nevěřila jsem vlastním očím, plný Václavák a rozpačitý komentář ještě rozpačitějšího komentátora.

O týden později jsme se rozhodli jet autem do Olomouce a požádat rodiče, aby nám děti pár dní pohlídali (nebo jim tam děti prostě nechat), vždyť my u toho přece nemůžeme chybět! Manžel jediný se v autě připoutal bezpečnostním pásem. Mně se na „sedadle smrti“ zdálo zbytečné se poutat, vždyť za chvíli budeme vystupovat a pozdravíme přátele v Zábřehu. Děti se vzadu pošťuchovaly bez dětských autosedaček (považovali jsme to za přepych?, nepovažovali jsme to za nutné?, nebo autosedačky ještě neexistovaly?), ani nás nenapadlo připoutat je alespoň bezpečnostními pásy pro dospělé. Navíc byla špatně zatlačená opěrná sedadla u zadních sedadel, za kterými čekal železný hever pro případ výměny píchlého kola.

Ujeli jsme pár metrů, projeli jsme jen sousední vesnicí po zledovatělém povrchu se zakouslým štěrkem. Pak přišla esovitá zatáčka, kterou manžel projel příliš rychle. A jako by se film zpomalil, auto si z rozmaru ujíždělo jinam, než vedla vozovka, a stačilo pár zlomků vteřiny, kdy jsme pochopili, že je to špatně a my už s tím nemůžeme nic dělat. Auto smykem opouštělo vozovku a začalo se kutálet po zmrzlém zasněženém poli. Tvrdé hroudy hlíny se zakusovaly do naší zánovní stodvacítky, pohrávaly si s ní (přihraj, hoď ji sem…) a nakonec jako smačkanou papírovou krabičku ji nechaly ležet na boku. Přivázaný manžel trčel ve vzduchu jako na pouťové atrakci, já stočená do klubíčka a plačící děti přesýpané jako písek v míchačce na maltu spolu s železným heverem.

Návrat do vsi nebyl triumfální. My namačkaní v trabantu náhodných kolemjedoucích a vrak našeho auta tažený traktorem. Přesto jsme se otřepali a šli na autobus. Představa, že bychom zůstali doma a nedorazili na svatořečení Anežky České, princezny, nepřipadala v úvahu. Nejmladší dcerka s pláčem odmítala nastoupit i do autobusu, už nevěřila žádnému dopravnímu prostředku.

Do Prahy jsme dojeli včas. Tleskali jsme panu kardinálu Tomáškovi, nemohli jsme z něho spustit oči. A pak na Letné, to moře lidí, vedle nás zvonila klíči zpěvačka Zuzana Michnová s dětským kočárkem. Tehdy jsme se rozhodli, že narodí-li se nám dcera, dáme jí jméno Anežka a odevzdáme ji do ochrany svaté Anežky České, princezny. Bude-li to chlapec, bude se jmenovat Vojtěch a budeme denně prosit svatého Vojtěcha, aby ho chránil a staral se o něj.

Tou osudnou zatáčkou jezdíme dosud s velkým respektem, i když je léto a povrch vozovky suchý. Teprve později jsme si všimli, že tam v poli přesně v tom místě našich kotrmelců stojí Boží muka, obyčejný kříž v poli, nikdy předtím jsme si ho nevšimli. V pátek 24. 11. 1989 jsme ho těsně minuli.

Když čekám na tramvaj, anebo už v ní jedu, modlím se k andělům strážným svých drahých a také vzývám svaté, jejichž jména nosí můj muž a naše děti. Každého světce zvlášť volám a burcuju, aby nezapomněl, aby nás sledoval aspoň očkem, vzal za ruku, zabránil našemu hloupému nápadu, nebo naopak nás popostrčil, když váháme udělat něco dobrého.

Tu manželovu bundu jsem už nikdy nedošila a medvědí tlapky byly spálené, vyhodila jsem je.

Po několika měsících přišla na svět naše dcera Anežka a po několika letech i ona se stala maminkou. Zní to skoro jako z pohádky o princezně…

kocendovi2

 

2019 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu