O náklonnosti k témuž pohlaví

Slavoj Brichcín | český sexuolog a psychiatr, soudní znalec v těchto oborech, po roce 1986 se stal primářem Psychiatrické léčebny v Bohnicích, byl jmenován členem Centrální etické komise Ministerstva zdravotnictví ČR, vede psychoterapeutickou sekci České křesťanské akademie

Většina lidí v populaci se cítí přitahována a vzrušována dospělými osobami opačného pohlaví. Prožívají schopnost se s nimi sbližovat, zamilovat se a těšit se ze vzájemného erotického vyladění. Jejich celoživotní sexuální motivaci nazýváme heterosexuální orientací (HT). Naopak svobodně nezvolené a svým nositelem nezapříčiněné trvalé zaměření na jedince stejného pohlaví známe jako homosexualitu (HS). Převážná nebo výlučná homosexuální preference se týkala části mužů i žen v různých kulturách a společnostech odedávna. Lesby a gayové byli v různých dobách podrobeni nespravedlivé diskriminaci, jejich vztahy byly kriminalizovány a medicinalizovány. Jen některá společenství přijímala své homosexuální bližní kladně, jiná tolerantně, další jim v určitých epochách hrozila smrtí. Ve středověku pohlavní styk mezi muži nazývali sodomií. Pohlavní styky mužů s chlapci bývaly pojmenovány pederastie.

rukaTermín homosexualita byl použit teprve roku 1869 maďarským publicistou Karlem Mariou Benkertem. Ostatně pojem heterosexualita se objevil až ve 20. letech minulého století. Pro HS orientaci se užívalo i názvů homoerotismus, homofilie, kontrární sexualita nebo inverze. Homosexuální identitou je míněno sebeoznačení člověka za odlišného od heterosexuálních osob pro vlastní touhu po životě ve stejnopohlavním páru. Bisexuální identita se objevuje spíše u žen než u mužů, většina lesbických žen bývá někdy sexuálně aktivní i s opačným pohlavím.
Především je třeba odlišovat homosexuální chování jako epizodickou sexuální zkušenost s osobou téhož pohlaví od celoživotní erotické preference. Ukájení s osobou kteréhokoli pohlaví není ale pro rozlišování sexuální orientace rozhodující. Sexuální orientace HT ani HS se nezmění pevným rozhodnutím k celoživotní zdrženlivosti od pohlavních aktivit. Také u sexuálně abstinujících přetrvávají erotické sny nebo i platonické vazby k osobám preferovaného pohlaví. Člověk bývá ovšem schopen v mimořádných podmínkách sexuálně reagovat i na jím nepreferovaný objekt. Při chybění nebo nedostupnosti heterosexuálního partnera (věznění, armádní základny) dochází u některých příslušníků sexuální většiny nejen k sebeukájení, ale i k dočasným homosexuálním aktivitám.
Pro rozpoznání trvalé citové a erotické náklonnosti člověka je třeba znát obsah jeho snění, fantazií, touhy po sblížení, dvoření a zamilování do stejnopohlavních bližních. Podle Johna Moneyho je kritériem sexuální orientace právě to, do kterého z obou pohlaví se člověk zamiluje. Laboratorně je možno využít k diagnostice i sledování genitálního prokrvení nebo také rozšířených zornic u zkoumané osoby v reakci na expozici obrázků mužů a žen. Proces rozpoznání vlastní erotické preference, sebepřijetí a sebeprojevení, známý jako „coming out,“ je nezbytné v zájmu uchování duševního zdraví vždy dokončit. Ani z vážných nábožensko-morálních pohnutek není správné si svoje HS založení popírat, ale je naopak žádoucí si stále v náročném duchovním zápase uvědomovat sílu sexuální motivace.
Podle hojné prezentace HS v médiích by se mohlo zdát, že podíl lidí s menšinovou orientací v celkovém souhrnu osob na našem území stoupá. Není tomu tak. Zvýšenou pozornost věnovanou tomuto tématu si lze vysvětlit otevřeným vystupováním celebrit z řad gayů a lesbických žen na veřejnosti a tolerantnějšími postoji většinové společnosti. K publicitě přispívá zajisté i současné úsilí o legislativní zrovnoprávnění partnerství homosexuálního s manželstvím heterosexuálním a „genderoví“ aktivisté.
Proslulá čtyři procenta homosexuálních mužů a žen v celé populaci ze známého amerického Kinseyova výzkumu v polovině 20. století nebyla dalšími reprezentativními studiemi potvrzena. V českém sledování sexuálního chování obyvatel v pětiletých intervalech od roku 1999 takový podíl nebyl potvrzen. V posledním ze čtyř dotazování v ČR roku 2013 sebe za homosexuální považovalo 1,4 % mužů a 0,6 % žen. Opakovanou homosexuální zkušenost uvedlo též 1,7 % mužů a stejné procento žen. (Svou orientací si nebyli jisti muži ve 2,3 % a ženy ve 2 %). Podobné statistické údaje se objevují i u velkých souborů ve Francii, v USA nebo ve Spojeném království. Početnější bývá výskyt osob považujících sebe za bisexuální: v českém prostředí to bylo 10,7 % mužů a 14,4 % žen.
Postoje veřejnosti k homosexualitě významně ovlivnilo její vyřazení nejprve z amerického Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch v 70. letech a posléze i z Mezinárodní klasifikace nemocí v roce 1992. V mezinárodní klasifikaci zůstala jen takzvaná egodystonická homosexuální orientace: jedinec sice o své pohlavní preferenci nepochybuje, ale přeje si, aby byla jinou – většinovou. U mužů i žen odmítajících svou HS preferenci mohou vyrůst z vnitřních konfliktů potíže neurotické, depresivní, ale i sebevraždy. V krizích nesouměrného partnerství bývá obvyklým únikem nevěra s gayem či lesbou. Pod tlakem nevraživého okolí může už před pubertou HS jedinec přijmout negativní postoje k sexualitě za své vlastní. Odsuzující přístup k vlastnímu zaměření se u dospívajícího sváří s potřebou přiznat si pravdu. Vždy nesnadná cesta k osobnímu sebepřijetí bude pak o to klopotnější.
sochyHomofobií rozumíme předsudečné obavy části veřejnosti z homosexuálních spoluobčanů. Mohou souviset s nedostatečnou informovaností, se strachem z jinakosti, s obavami ze svedení vlastního potomka, případně i s obranou před osobní nejistou sexuální identitou. I když v naší společnosti přibývá k této minoritě přístupů tolerantních či neutrálních, stále se její příslušníci setkávají se sexistickou předpojatostí a s různou podobou společenské stigmatizace. Mnozí svou sexuální identitu raději nesdělují ani zdravotníkům.
Mezi vědci probíhají spory, do jaké míry je homosexuální cítění vrozené a do jaké míry je spíš závislé na minulých zkušenostech jedince. Většina autorů je přesvědčena o biologickém původu sexuální orientace. Přesvědčily je o tom studie genetické (shoda orientace u jednovaječných dvojčat, „gen homosexuality“ na X chromozomu u HS mužů, častější výskyt dalších homosexuálů u matek HS mužů), výzkumy vlivu léků na hormonální hladiny u matek lesbických žen, jemné rozdíly ve struktuře střední části mozku mezi muži s HS a HT orientací. Dodnes však jednoznačné vysvětlení vzniku obojí sexuální orientace chybí. Mnoho mužů, kteří jako dospívající cítili přitažlivost k stejnému pohlaví, se v dospělosti již považuje za heterosexuály. O absolutně neměnném sexuálním zaměření tedy mluvit nemůžeme.
Pokusy o korekci erotického zaměření uskutečnili psychoanalyticky erudovaní terapeuti a uspěli jen zcela výjimečně. Zdravotníci vědí, že změna sexuální orientace je lékařskými metodami neproveditelná. Varují proto egodystonní osoby před pokusy o adaptaci na soužití s člověkem opačného pohlaví. Informují je, že svému manželskému slibu pravděpodobně nedostojí a že nerovný vztah velmi snadno ztroskotá. Lékaři je vedou k tomu, aby ono osudové erotické zaměření přijali jako zkoušku své lidské odpovědnosti. Křesťané si mohou uvědomit své historické zadlužení vůči nim a začít empaticky vnímat „osten v těle“ homosexuálních bližních.

 

2019 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu