Komunita Cenacolo – ze tmy do světla

Možná máš někoho velmi blízkého, kdo se nachází v zajetí drog, alkoholu, automatů či internetu. Nebo „jen“ hledá smysl života. Řešením může být komunita Cenacolo. Mnoho závislých lidí, ať už jsou doma nebo na ulici, si neumí pomoci. Jejich i svou těžkou životní situaci ještě prohlubují neinformovaní, lhostejní, unavení nebo stydící se rodiče. Spousta lidí má v rodině nebo kolem sebe někoho závislého, kdo potřebuje a hledá pomoc. Následky pasivity a beznaděje mohou být bolestné: ztráta blízké osoby, rozbitá rodina, utrpení sourozenců.

elvira„Každý závislý je nádhernou perlou, která upadla do bahna. Stačí jenom vzít do ruky a utřít, aby se znovu zatřpytila.“ (sr. Elvíra)

Komunita Cenacolo byla založena v r. 1983 v italském městě Saluzzo řeholní sestrou Elvírou, která zasvětila svůj život službě těm, kdo hledají pomoc v těžké životní situaci. Nabízí jednoduchý způsob života rodinného stylu, který se opírá o tři základní pilíře – modlitbu, práci a přátelství. Nejedná se tedy o léčebnu, ale spíše o školu života. Cenacolo má více než 70 domů po celém světě, nejbližší domy jsou na Slovensku, v Rakousku a Polsku. Máme také misie v různých zemích Jižní Ameriky a Afriky. Pobyt v komunitě je bezplatný, bez jakýchkoliv dotací – vše záleží na Boží prozřetelnosti.

Komunita Cenacolo byla v r. 2009 po 26 letech života potvrzena a požehnána církví (Papežskou radou pro laiky). Byl to nesmírně významný okamžik. To, že jsme byli přijati a objati srdcem církve, bylo pro Elvíru kromě nesmírné radosti také velkou jistotou, že dílo, které se zrodilo z jejího „ano“, není „její“ dílo, ale že je to dílo Božích rukou.

Spolupráce s komunitou a život v komunitě

V České republice zatím dům komunity nemáme. Rodiče a přátelé se scházejí šestým rokem jednou za měsíc v kostele sv. Tomáše v Praze. Na toto setkání může přijít každý, kdo hledá pomoc při řešení závislostí. Za naši komunitu se modlí mnohá řeholní a farní společenství, tuto myšlenku podporuje také řada kněží a spolupracuje s námi.

Život v komunitních domech má svá pravidla. Komunita není pečovatelské místo pro drogově závislé, ale jde o rodinu, která přijímá život. Nezajímají nás problémy, které člověk má, když k nám přichází, ani jakého je vyznání, zda je či není věřící. Zajímá nás žijící člověk, člověk, který trpí a který prosí o pomoc. Pobyt v komunitě je nástrojem ke zrození k novému životu, k vytvoření dialogu, k růstu v pokoře, k objevení a využití vlastních darů, k vychutnání radosti z toho, že lze vytvářet krásné věci, i když při tom přinášíme oběti.

Někteří mladí lidé snili o tom, aby mohli uvnitř komunity uskutečnit své povolání k rodině, aby mohli žít vztah a manželství opravdově a v křesťanském duchu. A tak vyrostla řada komunitních a misijních rodin. Některé páry zůstávají v prvních letech manželství v komunitě, aby si vybudovaly pevné základy, a pak se vracejí do světa. Jiní se stali misionáři v různých zemích světa.

Komunita má také muže a ženy žijící zasvěceným životem. A jejich počet stále roste. Jde o ty, kdo prošli komunitou, stali se kněžími a nadále žijí v komunitě, v duchu nezištné a velkorysé služby, v úplném darování svého života. V r. 2010 církev uznala také „Sestry misionářky Vzkříšení“, které se narodily v srdci komunity Cenacolo se specifickým stylem náboženského a misijního života.

Ve velké rodině komunity Cenacolo bylo již od začátku místo také pro rodiče mladých lidí přijatých do komunity. Účastní se tak cesty nového objevování víry. Kříž, který prožívají, se tak proměňuje v pomoc a naději, která může být nabídnuta dalším rodinám. Smyslem a touhou komunity je uzdravení a obnovení vztahů celé rodiny, tedy vztahu mezi matkou a otcem a všemi sourozenci. Pobyt v komunitě trvá několik let a mladý člověk se zpravidla změní.

Pokud má rodina nebo přátelé mezi sebou někoho závislého či hledajícího a chce mu pomoci, může navštívit rodičovský klub, který se koná každý pátek ve večerních hodinách. Vstup je volný, není třeba se objednávat předem. Nejbližším místem tohoto klubu jsou Piešťany, začíná se v 19 hodin. Zde je možné získat základní informace o komunitě, vyslechnout svědectví rodičů o jejich cestě s komunitou. Tyto rodičovské kluby jsou nezbytné k rozhodnutí, zda jít touto cestou, nebo budou hledat jinou cestu pomoci. Důležitá je ale ochota chtít problém řešit. Pokud se rozhodnete pro cestu komunity, následuje příprava na vstup do ní, tzv. kolokvia. Doba přípravy je individuální podle spolupráce rodičů a dítěte. O termínu nástupu a výběru komunitního domu rozhodne komunita.

„Jen když věříš, že ,Bohu není nic nemožné‘, můžeš uvěřit, že také člověk, v něhož již nikdo jiný nedoufá, se může zrodit k novému životu, že se může zase začít usmívat a milovat život.“

Jak komunita mění náš život

Pocházíme oba z katolických rodin, svých šest dětí jsme se snažili vychovat s pomocí Boží co nejlépe. Normální věřící rodina. Manželka se starala o děti a domácnost, já o zajištění rodiny a své koníčky. „Po sametové revoluci jsem se aktivně zapojil do politické práce na radnici s cílem pomoci lidem a městu. Stálo to hodně času a rodina rostla jakoby beze mne. Chodil jsem domů dost unavený. Žil jsem bohatý společenský život, který byl často spojen i s alkoholem, častými pracovními cestami a řešením problémů občanů i o víkendech,“ říká František. Manželství fungovalo, ale nebyl čas na komunikaci, sdílení. Díky Pánu jsme tuto naši náročnou lidskou etapu přežili.

V r. 2010 jsme se vrátili z dovolené v Itálii a syn František nám ve svých 23 letech oznámil, že má problémy s alkoholem, hledá smysl života a je unavený ze stereotypu života. Vyhledal kontakt s komunitou Cenacolo v Piešťanech a my rodiče jsme pozváni ke spolupráci. Nevěděli jsme, oč jde, ale jeli jsme. Byl to začátek nového života, což jsme si v té době vůbec neuvědomovali. Syn nastoupil do komunity a během necelých pěti let vystřídal několik domů v Evropě. Naučil se italsky, ale hlavně prožil společenství práce, modlitby a přátelství – to vše bez přetvářky a v pravdě.

Komunita nás učí, že je třeba měnit sebe, ne ty druhé. A že sám to nedokážu. Proto i nadále se setkáváme s rodiči a přáteli, kteří měli nebo mají své blízké v komunitě. Cenacolo zachránilo naše manželství a stalo se naší velkou rodinou.

František a Jarka Chvatíkovi

Cenacolo – z italštiny Večeřadlo – je označení pro místo konání poslední večeře Páně, při které Ježíš Kristus pojedl s apoštoly. V přeneseném významu se jako večeřadlo označuje místo, kde se shromažďují křesťané, aby setrvali ve společných modlitbách, nebo samotné toto shromáždění.

Pilíře komunity

Komunita Cenacolo je postavena na třech základních pilířích. Na modlitbě, práci a přátelství. Pobyt v komunitě je velmi náročný. Ne tělesným utrpením, ale dodržováním režimu, což je pro každého závislého problém. Ti, kteří do komunity odcházejí se záměrem skutečně se naučit žít, najít motiv pro normální žití, jsou vždy úspěšní. Jedním z důvodů je to, že léčiteli (jinak zdravých lidí, bez psychických problémů) jsou ti mladí, kteří už část cesty přešli, jsou „v obraze“, umějí pochopit, co mladý člověk prožívá, když pociťuje, že ho nikdo nemá rád, když necítí žádné uznání, když nenachází uši, které by vyslechly jeho starosti, ale i radosti či názory.

Vyrovnání se se závislostí je velmi těžké a je jen nepatrný počet jedinců, kteří to dokážou sami. Počet závislých je velmi velký a při tlaku současné situace ve společnosti jejich počet roste, ať jde o závislost na lécích, drogách, automatech, alkoholu, nikotinu, počítačích nebo jiných. Část závislých, jak se ukazuje, je původně psychicky nemocných, převážná většina jsou však lidé, kteří byli před závislostí zdraví. Možností, jak se zbavit závislosti, není u nás mnoho, ale jsou. Cenacolo je velmi dobrou alternativou.

Více informací na webu www.komunita-cenacolo.cz.

cenacoloPříběh Denise

Svědectví chlapce, který v současné době žije v nedávno otevřeném komunitním domě v Peru.

Jmenuji se Denis, je mně 22 let a jsem ze Slovenska. Jsem rád, že se s vámi mohu podělit o radost nového života, která se nachází ve Společenství. Vyrůstal jsem v rodině, kde nám dětem (spolu s bratrem) věnovali rodiče velkou pozornost; všechno, co jsme potřebovali, jsme měli. Můj otec, profesor, byl s matkou velmi nadšený pro to, aby nám dali dobré vzdělání. Moji rodiče, kteří žili mládí v komunistickém režimu, mi chtěli dát všechny příležitosti a věci, které si oni nemohli vychutnat. Jako dítě jsem mohl sportovat, jet na dovolenou v různých zemích, moji rodiče mě vždy vzali do školy autem…

Měl jsem všechny ty věci, o kterých snili moji kamarádi, ale nemohli je mít. Když moji rodiče přijížděli si mě vzít každý den ze školy a chodili se mnou na každý trénink, dočkal jsem se ve škole mnoha ponížení a ostatní si mne často dobírali. Ale doma jsem nechtěl nic říct ze strachu a hanby. Bál jsem se, že budu sám, bez přátel. A pak jsem začal skrývat pravdu prvními lžemi a prvními špatnými volbami. Na střední škole jsem se rozhodl, že nebudu chtít více trpět ve vztazích s lidmi a budu si dávat stále více a více „masek“. Chtěl jsem být středem pozornosti, a už ne pokořeným, chtěl jsem být silný, a ne slabý. Rychle jsem spadl do tvrdých drog, ničil jsem se a žil hodně ve zmatku. Už jsem neměl touhy a nevěřil jsem, že dobro, spravedlnost a hodnota lásky existují. Když moji rodiče zjistili, co se děje, nemohli tomu uvěřit! Zklamal jsem je a poprvé jsem viděl svého otce, jak plakal a hledal pomoc v modlitbě. Nalezli pomoc pro mne i pro sebe v komunitě Cenacolo.

Při přípravných setkáních s komunitními rodiči důvěřovali jejich radám a s velkým úsilím přijali rozhodná, jasná a „tvrdá“ pravidla, která mě přivedla ke vstupu do komunity. Dnes jsem přesvědčen, že to byl největší dar, který mi dali. V životě jsem měl tolik věcí, ale zjistil jsem, že jsem zmeškal to nejdůležitější: přátelství s Bohem. Moc děkuji klukům, kteří mě přivítali, když jsem přišel k bráně domu. Začal jsem svou cestu s nadšením, cítil jsem, že to, co mi bylo navrhováno, bylo to, co jsem vždycky hledal. Pomalu jsem měnil své představy o životě. Byl jsem fascinován a zvědavý, jak mám poznat Boha: mnozí mi říkali, že je to na kolenou, že člověk musí změnit svůj život, že je to modlitba, která léčí z ran. Když jsem stál před Ježíšem v Eucharistii, naučil jsem se dívat na svou osobu a na to, co žiji, Božími očima. Před Ježíšem jsem nemohl být falešný. Během jednoho léta jsem byl součástí „recitálové“ skupiny a tak jsem byl schopen zažít mnoho významných zkušeností s vírou: v Medžugorji, na WYD v Madridu, v Krakově… Uvědomil jsem si, jak drahý je životní styl, který mi komunita nabízí, protože to je přesně to, co chce církev pro mladé lidi: žít ve společenství v pravdě, být zakořeněn ve víře a mít upřímné přátelství s Ježíšem. Jak krásné je být schopen zažít toto vše v každodenním životě. Mým dnešním přáním je oslovit ostatní, aby cítili, že je Bůh miluje. Stát se dobrým člověkem schopným milovat a věřit těm, kteří mě milují. Děkuji komunitě a matce Elvíře za to, že mě změnila, abych byl opravdovým a dobrým člověkem, a za všechny dary, které jsem obdržel na této cestě. Děkuji Ti, Pane Ježíši, za obrácení mé rodiny, za všechny přátele, které jsem našel, a za radost z toho, být zakořeněn ve víře a mít upřímné přátelství s Ježíšem.

Příběh Františka

Rozhodl jsem se s vámi podělit, jak jsem našel chuť do života, přiblížil se více k Bohu a objevil nové hodnoty života. Chci poděkovat všem, kteří mě podpořili na mé cestě: všem přátelům, kteří mi byli blízko, když jsem se cítil sám. Všem kněžím a všem řádovým sestřičkám, všem, kdo mi pomohli růst ve víře.
Poděkování patří také mým rodičům, kteří neměli strach poznávat nové lidi a dát do života všechno, co komunita předkládá.
A hlavní je poděkovat Bohu, že prostřednictvím Matky Elvíry pomohl a pomáhá i dnes všem, kteří se ztratili v dnešním světě.

Moje cesta začala, když jsem pocítil uvnitř svého srdce, že něco v mém životě nejde správným směrem. Hodně momentů samoty, problémy se vztahy, nesvoboda s blízkými okolo mě. Plno strachu ze stereotypního života. A skutečnost, že mě ovládla závislost na alkoholu. Pamatuji si, když jsem začal chodit na kolokvia (přípravná setkání před vstupem do komunity) spolu s Marcelem, který mě seznámil s možností vyzkoušet tuhle cestu a změnit můj život. I když jsem si nebyl moc jistý, do čeho jdu, rozhodl jsem se svěřit svůj život do rukou komunity. 4. listopadu 2010 jsem vstoupil do komunity. Bylo 19:00, když jsme s mým taťkou a bratrem přijeli do Vrbovce (Chorvatsko). Uviděl jsem před sebou veliký zámek a v něm plno lidí, kteří mluvili různými jazyky. Za chvíli přišel můj anděl strážný (jeden kluk který je v komunitě už delší dobu, který ti vysvětlí, jak funguje denní režim, tlumočí a je s tebou nepřetržitě celý den). První dny jsem se jenom rozkoukával a nebyl jsem příliš aktivní, snad jen když se hrál fotbal. Po dvou týdnech mě přeložili do jiného domu, odešel jsem do Šarengradu, obce blízko Srbska. A tady všechno začalo. Dostal jsem první úkoly a naučil jsem se také chorvatský jazyk. První čtyři měsíce jsem byl spokojený. Potom následovalo moje první setkání s rodiči, sestrou, babičkou. V této etapě přišlo i krizové období. V té době nevidíš víc smysl být v komunitě a všechno ti padá. Děkuji všem přátelům, kteří mne podrželi a pomohli zůstat v komunitě. Po deseti měsících komunita rozhodla, že bude lepší začít znovu v jiném domě, a byl jsem přeložen zpátky do Vrbovce. Tam jsem se začal po večerce učit italsky. Dostal jsem úlohy jako pracovat v lese, péct chleba, tzv. focacciu. A po nějakém čase jsem dostal dar – být pro někoho andělem strážným, kde jsem se setkal se spoustou problémů, které s pomocí Boží byly zvládnuty. Měl jsem i zajímavou zkušenost hrát aktivně v živém betlémě v Záhřebu. Na jaře 2012 jsem byl přeložen, tentokrát do Slovinska, kde jsem se velice dobře cítil a našel jsem tam spoustu bratrů Slováků. Bylo příjemné mluvit více mým rodným jazykem. Naučil jsem se spoustu nových věcí a poznal spoustu nových přátel. Poté jsem dostal další velký dar od komunity – hrát v muzikálu Věřím.

slovinskoNásledovala prověrka toho, nakolik jsem silný odolávat špatnostem světa. Vrátil jsem se domů na jeden týden a pochopil jsem, že jsem ještě velice slabý. Tak jsem se rozhodl vrátit a pokračovat na své cestě v komunitě. Viděl jsem plno pádů, plno zlozvyků, které jsem musel ještě změnit. Vrátil jsem se do komunity a prožíval dalších šest konkrétních měsíců, kdy jsem hledal důvěru ke komunitě. Zažil jsem spoustu vyhrocených situací, momenty, kdy vyšel můj hněv a moje pýcha. Potom přišel další neočekávaný dar, byl jsem přeložen do Itálie (Saluzzo). Do srdce komunity, kde začal celý příběh. První dům, Dům matky. Být blízko kněží, misionářů, řádových sester a Matky Elvíry mi hodně pomohlo věřit víc komunitě a poznat lépe její historii. Tady také odkryli jeden můj talent, když mne vybrali do místního sboru. To mi hodně pomohlo překonat moje hranice. Cítil jsem se připravený začít znovu, žít normálním životem a pomýšlel jsem na návrat domů. Ale komunitní kněží byli jiného názoru a poslali mne do dalšího domu v Borgaro Torinese, kde jsem našel veliký klášter. Ten, ve kterém kdysi byla Matka Elvíra, a právě tady dostala ten nápad zasvětit svůj život potřebným, těm, kteří odbočili ze správné cesty. Tady jsem se otevřel víc pomocí úkolů, které jsem dostal od kněží – zvedat telefony, komunikovat s okolním světem a dělat víc administrativní věci. Přítomnost řádových sester a plno přátel mi pomohly cítit se jako doma. Přišlo i plno příležitostí svědčit o tom, jak komunita změnila můj život. Tak jsem překonal i další můj problém, jímž bylo vystupovat před lidmi, které neznám. Viděl jsem plno momentů, kde jsem zvládl předat světlo druhým. Po skoro čtyřech a půl letech jsem dostal požehnání a 8. dubna 2015 jsem vystoupil z komunity. Den předtím jsem zažil těžké momenty loučení s lidmi, kteří mi dali hodně a zůstanou v mém srdci celý život. Nyní jsem již jeden týden doma a bojuji každý den se zlem, které je vždycky nachystané pokoušet. Naštěstí jsem se v komunitě naučil pokaždé, když spadnu, dokázat se zvednout a jít dopředu. Zároveň jsem dostal mocné zbraně proti zlu. Modlitbu růžence, vzpomenout si na Boha vícekrát denně. Plno věcí svěřit do Božích rukou a snažit se nebýt nikdy sám, komunikovat s lidmi osobně, a ne přes mobil, internet. Jsem si vědom, jak je důležitý osobní kontakt s lidmi v dnešním moderním světě, a doufám, že odolám zlému. Vzpomínka na lidi, kteří mi vrátili život, mi pomáhá nespadnout znova do alkoholu.

Jak probíhá den v komunitě?
V šest hodin je budíček, osobní hygiena, holení.
6:15 modlitba růžence v kapličce před Nejsvětější svátostí.
Následuje sdílení, poslech katecheze, mše svatá.
Pak si oblečeme pracovní věci, jdeme snídat.
Po snídani jdeme na naše pracovní místa.
V 10:00 je svačina, ve 12:00 oběd. Po obědě máme cca 30 minut na sdílení po dvojicích, nebo skládání, praní oblečení.
13:30 se pokračuje s prací.
Po 15. hodině se modlí růženec při práci.
16:00 svačina.
17:30 se hraje fotbal nebo se běhá, případně se cvičí.
18:00 (18:30) chodící růženec, potom sprcha.
19:00 (19:30) večeře, po večeři korunka Božího milosrdenství.
Potom sdílení. 21:30 večerka.

A co jsem našel v komunitě?
-nové přátele
-pravdivé přátelství
-víru
-chuť do života
-vůli
-přesvědčení
-naučit se vážit si toho, co mám.
Mohl bych psát ještě dlouho, ale pokud se komunita nezažije, je těžké ji pochopit, a proto vím, že se setkám s mnoha lidmi, kteří mě nepochopí, ale důležité je, že já vím, jaká je pravda. A chci zůstat nositelem světla, radosti a zvěstovat druhým, jak mne Bůh vytrhl ze spárů zla.

Janino svědectví

Jmenuji se Jana a pocházím z České republiky. Můj trpký život, velmi zraněný od dětství, mne přivedl do Cenacola. Pocházím z křesťanské rodiny. Máma předávala mně a čtyřem bratrům víru, učila nás, abychom nekradli, neříkali lži a neubližovali. Můj otec, který je slepý a byl vždy alkoholik, byl ve vězení po mnoho let a učil nás dělat opak. Viděla jsem víru své matky, ale často jsem ji viděla smutnou a plačící. Jako dítě jsem viděla svého otce, jak se baví a dělá to, co chce. Vzpomínám si, že mezi námi v rodině bylo tolik agrese a rozdělení. Táta nás naučil bránit naši čest útokem na ty, kdo nás provokovali. My děti jsme vyrůstali sami a dělali jsme, co jsme chtěli. Utrpení, které jsme prožívali doma, nás sjednotilo ve zlu i venku. Vyrůstali jsme v barech s mým otcem a jeho nejhoršími přáteli.

Ve škole jsem byla inteligentní, kreativní a velmi vážená mými kamarády, ale doma jsem nikdy nemohla dělat v klidu domácí úkoly, protože ovzduší bylo vždy násilné. Časem jsem se uzavřela a nasadila si „masku“. Všichni mě považovali za statečnou, silnou a svobodnou dívku, která všechny baví a brání každého. Také jsem poznala, co znamenají peníze v tomto světě. Když jsem je měla, byla jsem obklopena mnoha lidmi, když jsem zůstala bez nich, všichni zmizeli a nechali mě osamocenou a zklamanou. Jeden večer mi přítel nabídl drogy. Myslela jsem, že jsem konečně našla „lék“ schopný vyléčit všechna má utrpení, ale brzy jsem ztratila zájem o školu, rodinu, své touhy.

Přestala jsem studovat a začala pracovat, chtěla jsem vydělat peníze. Zjistila jsem, že jsem dospělá. Našla jsem práci u lidí, kteří měli zvláštní styl života. Vydělala jsem si spoustu peněz, které se spolu s drogami staly centrem mého života. Ztratila jsem kontrolu nad vším. Kradla jsem, lhala, nebála se ničeho a nikoho, byla jsem velmi agresivní, neměla jsem žádné limity, neměla jsem v ničem uspokojení. V té době přišli soudní vykonavatelé a zabavili nám všechno. Rodina se rozpadla. Já, můj nejmladší bratr a otec jsme se ocitli na ulici. A v těch dnech jsem si vzpomněla na slova mé matky: „Když už nevíš, co dělat, pak se modli.“ A tak jsme to udělala. Bůh v té době naslouchal mým modlitbám a pomohl tím, že jsem našla práci a domov. Poděkovala jsem Pánu a krátký čas se cítila šťastná. Avšak brzy poté jsem se vrátila k drogám a stala se jejich otrokem.

Už jsem se ani nebála smrti. Vždycky si vzpomínám na noc, kdy jsem volala k Bohu, padla jsem na kolena a otevřela jsem mu své srdce, krvácející a plné bolesti. Ráno jsem zavolala svému staršímu bratrovi, se kterým jsem se dělila o své trable. Zeptal se mě, jestli potřebuji pomoc. Pokořila jsem svou pýchu a odpověděla ano. To „ano“ vydláždilo cestu k mé spáse. Slovenský lékař Ivan se mnou mluvil o komunitě Cenacolo a daroval mi knihu Perly raněných srdcí od pátera Slavka Barbariče. Tato kniha v mém srdci zapálila naději na nový život, který jsem chtěla začít. Vydala jsem se na pouť do Medžugorje, i když jsem netušila, co mě čeká nebo kam jdu. Jednou jsem se dostala na vrchol Podbrda a potkala jsem Marii... konečně! Poznala jsem milosrdenství Boha a cítila jsem, že mi bylo odpuštěno všechno. V tu chvíli přišla moje konverze.

Později jsem se setkala blíže s komunitou Cenacolo, která mi ukázala cestu. Po šesti měsících přípravy a mnoha bojích jsem konečně vstoupila do společenství komunity v Mogliano Veneto v Itálii. Jakmile jsem vstoupila, uvědomila jsem si, jak jsem byla zraněná, rozzlobená, agresivní. Byla jsem zasažena mým „strážným andělem“ Pavlínou, která pro mě žila – modlila se se mnou, bojovala za mne, milovala mne. Díky Eucharistii jsem si uvědomila, že mám odpustit sobě, své rodině a všem, kteří mě zranili. Chtěla jsem skutečnou radost a slíbila jsem si, že zůstanu v komunitě, dokud ji nedostanu. Dnes jsem šťastná, protože jsem naživu a znovu jsem objevila smysl svého života. Milovat, milovat, milovat a sloužit.

Dnes jsem šťastná, když se dávám bez svých představ, předsudků nebo podmínek. Chci se odevzdat zničeným a zoufalým dívkám, které mají problémy podobné těm, které jsem měla já. Zamilovala jsem se do života, v sobě cítím oheň, kterým je Bůh, a já už se nechci vrátit zpět. Děkuji své rodině, zejména své matce, a všem sestrám a bratrům v komunitě, kteří mě přivítali, byli mi příkladem a milovali mě. Děkuji Ti, Pane, za dar komunity a za to, že se dnes cítím jako Tvá dcera.

2019 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu