Muž a žena v Božím plánu stvoření

P. Jan Balík

Katolický pohled na člověka vychází z víry, která se opírá o biblické poselství, a z toho nejlepšího, co dala lidstvu filosofie bytí, tedy aristotelsko-tomistické tradice. Jedná se o vyzrálý a vyvážený plod života církve s přesahem do mnoha navazujících vědeckých disciplín. Přesné formulace byly utvářeny postupně a první kroky souvisely se snahou vyjádřit tajemství Kristovy osoby.

Katolická antropologie se vyznačuje tím, že vnímá člověka v jeho celistvosti. Zajímá se o jeho podstatu (jednotu duše a těla), jeho společenský rozměr, závislost na Stvořiteli a povolání k věčnosti.

balikBiblická zvěst konstatuje: „Bůh stvořil člověka k svému obrazu, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,27). Záhy ale dědičný hřích – lidské NE Bohu – vykonal své rozkladné dílo. Odvádí člověka od Stvořitele, zatemňuje mu rozum, oslabuje vůli a vnáší do jeho života zmatek a zlou žádostivost (srov. Gn 3). Člověk po hříchu podlehl mnohonásobnému „rozvodu“: mezi rozumem, citem a vůlí, mezi tělem a duší, mezi člověkem a jiným člověkem, mezi člověkem a přírodou a také mezi mužem a ženou. Avšak člověk není naprosto ztracen. Bůh ho stále hledá a v Ježíši Kristu svou milostí pozvedá.

Bůh-Trojice je dialogické společenství tří osob. Být Božím obrazem neznamená jen to, že člověk je obdařen rozumem, vůlí a svobodou, ale především to, že je vztahovou bytostí. Je povolán k osobnímu společenství, jež se par excellence projevuje jednotou mezi mužem a ženou. Boží život je neustálým sebedarováním božských osob. K tomuto stylu života lásky, při zachování všech jeho barvitých odstínů, jsou zváni všichni lidé.

V této perspektivě je možné přikročit k úvaze o muži a ženě, jak je vidí Boží plán. Bůh tvoří člověka, a ten prožívá pocit samoty, protože nemá svůj protějšek – sobě rovného. Proto mu Bůh přivádí pomocnici jemu rovnou. Muž a žena jsou od počátku dílem Božím, stvořeni jeden pro druhého. Jejich manželské spojení je pak určeno nejen k posílení vzájemného společenství, ale i k plodnosti a výchově dětí. To vyjadřuje vůbec první příkaz Boha: „ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji“ (Gn 1,28).

Kristus ovšem přináší též převratnou novinku. Muž a žena se mohou realizovat rovněž v panenství a panictví pro Boží království. Tak jako se lze rozhodnout pro manželství, je možné odpovědět se stejnou intenzitou lásky na osobní povolání Boha volbou celibátu, zasvěcení pro Boží království, spočívající v lásce ke Kristu – snoubenci a k jeho církvi – snoubence. Celibát neponižuje lidskou lásku. Naopak, potvrzuje, že člověk může své lidství plně realizovat jen tím, když ze svého života učiní vědomý dar lásky.

temaMužství a ženství odlišuje dvě individua stejné lidské důstojnosti. Žena je doplněním muže tak, jako muž je doplněním ženy. Tato podvojnost tíhnoucí k jednotě se v manželství muže a ženy stává nejlidštějším a nejviditelnějším znamením přítomnosti Boha, a to zvláště v manželském objetí, které je otevřené plodnosti. Plně lidské vzájemné sebedarování manželů zrcadlí přítomnost Boha-Trojice na této zemi. Proto kardinál Tomáš Špidlík zdůrazňoval, že je třeba žít manželskou intimitu jako podobenství duchovní skutečnosti.

Ježíš obnovil původní pohled na společenství muže a ženy, když se jasně zastal toho, co bylo Stvořitelem ustanoveno na počátku lidských dějin, tedy jednoty a nerozlučnosti manželství – trvalého, doživotního vztahu jednoho muže a jedné ženy (srov. Mk 10,4–9).

Zároveň potvrdil důstojnost ženy, která není méně člověkem ani otrokyní či služkou muže. Svatý Pavel proto může konstatovat, že v Bohu „už není muž anebo žena, všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (Gal 3,28). Důstojnost muže a ženy je před Bohem stejná.

Tímto postojem přispělo křesťanství k osvobození ženy od nejrůznějších druhů útlaku. Ne vždy se vše dařilo a jistě můžeme leccos kritizovat, ovšem to nic nemění na tom, že bychom v dějinách jen těžko našli jinou komunitu, která toho pro důstojnost ženy vykonala tolik.

Kvůli dědičnému hříchu je muž neustále v pokušení, že se stane pánem své ženy (Gn 3,16 – on ti bude vládnout), a muž se ženou budou v pokušení považovat přirozenou pudovost za vrcholné vyjádření svého vztahu (Gn – po muži budeš dychtit). V takovém případě však není výsledkem vztah lásky, ale vlastnění druhého pro osobní sobecký prospěch. Takové ponižování vlastní důstojnosti většinou vnímá bolestněji žena, která se cítí zneužitá a nemilovaná. Posilování vzájemné úcty v manželství je tedy velkou výzvou. Je o to aktuálnější, že ve společenském konsenzu je sex čím dál víc vnímán jako prostředek k ukojení pudu, touhy po rozkoši a vlastním blahu. Sex bez sebedarování a bez odpovědnosti však postrádá dimenzi lidskosti a přirozeně člověka zraňuje. Když tedy církev v současnosti zdůrazňuje důstojnost sexuality a plození dětí, není to proto, že by zapomněla, že žije v 21. století. Jedná v zájmu lidí, zvláště žen, a naplnění jejich touhy po životním štěstí.

Říká se, že žena se matkou stává, kdežto muž se pro otcovství spíše rozhoduje. Současná krize otcovství, kterou prodělává západní kultura, je svým způsobem neochota muže přijmout odpovědnost za svou ženu a za počatý a narozený život. Stejně tak naši civilizaci ohrožuje přehnaná emancipace ženy, která ji nabádá k naprosté nezávislosti, tedy aby odmítla oporu a zdravou podřízenost muži. Nejedná se o ponižující podřízenost, ale o vnímání, že muž, pokud vše funguje, jak má, vytváří ženě prostor jejího bezpečí, kterému se může i s dětmi svěřit. Žena, která se cítí milovaná svým mužem, dokáže plně rozvíjet své mateřství, buduje domov pro manžela i své děti, a tato skutečnost je její osobní cestou k životnímu naplnění.

Svatý Jan Pavel II. vykonal pro ženy mnoho. Stále aktuální je jeho list Mulieris dignitatem o důstojnosti a povolání ženy a dílo Teologie těla – hluboký pohled na lidskou lásku a sexualitu. Tento velký papež mluvil o géniu ženy a byl přesvědčen, že k tomu, aby muž dosáhl své plnosti, potřebuje se od ženy učit schopnosti milovat – nezištné ochotě se darovat! Stejně tak i žena potřebuje k rozvinutí svých darů pevnou oporu v muži.

Papež František vyzývá ženy, aby si nenechaly vzít své bohatství, kterým je krása mateřství, a to fyzického i duchovního.

Podle Božího plánu má být početí nového života spojeno s výjimečným společenstvím lásky muže a ženy v manželství. Plodnost je dar obou: otce i matky, ale každého jinak. Žena nese závažnější a náročnější část společného plození. Za nový život a za společné darování života více platí, ale také mnoho dostává. Muž má v tomto ohledu vůči své ženě chovat velkou vděčnost.

prstenyProtože je žena tak těsně spojena se životem, většinou bývá více než muž schopna nezištně se věnovat konkrétní lidské osobě. Proto je ochránkyní pravého lidství. Proto je žena-matka nepostradatelná pro své dítě zvláště v prvních letech života, kdy mu dává zakoušet bezpodmínečnou lásku a přijetí. Muž je v tomto období tím, kdo podpírá svou ženu, matku svých dětí. (Trapková, Chvála) Až později převezme úkol vést dospívajícího chlapce k tomu, aby se stal odpovědným mužem, a uvádět svou dceru do světa mužů jako tu, která si je vědoma své krásy, ale zároveň si dokáže střežit své tajemství.

Dnes existuje mnoho profesí, ve kterých žena muže nejenom ovlivňuje, ale dokonce předčí. Je však třeba dodat, že ji to nečiní automaticky šťastnou a výsledkem její angažovanosti nemusí být nutně zásadní, nepostradatelný přínos pro svět. Katolická bojovnice za ženská práva, židovka, filosofka a řeholnice svatá Edith Stein napsala: Tam, kde hrozí, že se člověk stane součástí neosobních struktur a ztratí své lidství, tam vnáší žena, svou ženskostí, požehnanou vyváženost. Zachová-li si žena tento svůj dar, stane se její pronikání do nejrůznějších profesí požehnáním pro celou společnost. Jiný autor dodává: „Ženské světice jsou opakem mužatek: zachovávají si krásu ženství, kterou na četných stránkách opěvuje Písmo.“ (Altrichter)

Svět, který by postrádal mateřskou lásku, fyzické a duchovní mateřství, takový svět by se stal chladným a nelidským.

Výše popsané je mj. důvodem, proč se církev staví zamítavě k legalizování svazků stejnopohlavních dvojic, k jejich zrovnoprávnění s manželstvím a k adopci dětí homosexuálními páry. Všichni lidé mají před Bohem stejnou důstojnost. Avšak manželství jako věrný a plodnosti otevřený vztah jednoho muže a jedné ženy je po tisíciletí základem lidské společnosti, je nejlepším místem pro výchovu dětí a jako takové požívá ochrany – privilegia společnosti. To, že přetrvalo po celé dějiny, jen dokazuje, že je pro společnost nejefektivnějším modelem. (Hamplová) Postavit naroveň manželství muže a ženy svazek homosexuálů či jakýkoliv jiný není zrovnoprávněním, ale poskytnutím neopodstatněného privilegia, které by se dalo přirovnat ke znárodnění patentované značky. Takové právní uvolnění by vedlo k ještě hlubšímu morálnímu rozkladu společnosti (bisexuální vztahy, sologamie) a navedlo by ji na dějinnou orbitu konce civilizace, protože by přestalo respektovat nejvnitřnější strukturu lidství. Ohledně adopce dětí homosexuálními páry je třeba brát na zřetel především právo dětí na vlastního biologického otce a vlastní biologickou matku a jejich vzájemnou lásku. V diskusích se však především hovoří o právech na dítě. Též se neuvádí, že „svazky homosexuálů jsou mnohem nestabilnější než tradiční manželství a lesbické svazky jsou ještě mnohem náchylnější k rozpadu“. (Hamplová) „Rodina, jejímž základem je vztah mezi mužem a ženou, je prokazatelně nejlepším prostředím pro vývoj dětí i základem zdravé společnosti.“ (Imlaufová)

Svým pohledem na člověka a na manželství jako věrné spojení jednoho muže a jedné ženy se katolická církev staví po bok řady nebojácných vědců současné doby (lékařů, psychologů, pedagogů, sociologů). Ti mj. deklarují, jak je zdraví prospěšná a psychologicky důležitá předmanželská zdrženlivost, ukazují, že věrná láska mezi mužem a ženou je nejlepším prostředím pro výchovu vlastních dětí a že člověk se nejlépe cítí, když má svou rodinu, místo, kde je milován a kde se obětuje pro druhé. Právě rozklad rodiny a vztahu mezi mužem a ženou lze vnímat jako jedno ze zásadních ohrožení naší civilizace. (Sak)

 

Literatura
ALTRICHTER, M.: Spirituální teologie. Olomouc: Refugium, 2017.
BENEDIKT XVI.: Deus caritas est. Praha: Paulínky, 2006.
FRANTIŠEK: Amoris laetitia. Praha: Paulínky, 2016.
JAN PAVEL II.: Teologie těla. Praha: Paulínky, 2005.
KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY: Úvahy k návrhům na právní uznání svazků mezi homosexuálními osobami, 2003.
LOUCKÁ, P. – TRAPKOVÁ, L. – CHVÁLA, V.: Žena a muž v rodině. Vyšehrad: Praha, 2014.
PAPEŽSKÁ RADA PRO SPRAVEDLNOST A MÍR: Kompendium sociální nauky církve. Kostelní Vydří: KNA, 2008.
MÜLLER, G., L.: Dogmatika pro studium i pastoraci. Kostelní Vydří: KNA, 2010.
HAMPLOVÁ, D.: Rodina pro všechny? Universum, roč. XXVIII. (2018), č. 4, s. 29‒31.
IMLAUFOVÁ, H.: Prevence syndromu rizikového chování v dospívání z hlediska rodinné interakce. In: KABÍČEK, P. – CSÉMY, L. – HAMANOVÁ, J. a kol.: Rizikové chování v dospívání. Praha: Triton, 2014, s. 234.
SAK, P.: Úvod do teorie bezpečnosti. Praha: Petrklíč, 2018.
STEIN, E.: Žena. Praha: Nadační fond Edith Steinové, 2016.

 

P. ThDr. Jan Balík, PhD. je biskupský vikář pro diakonii arcidiecéze pražské a konzultor vatikánského Dikasteria pro laiky, rodinu a život. Dlouhá léta byl zodpovědný za Sekci pro mládež ČBK a věnoval se pastoraci mládeže. Je členem tvůrčího týmu časopisu IN! a autorem řady knih pro mladé a o pastoraci mládeže. Je dlouholetým popularizátorem teologie těla sv. Jana Pavla II.

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu