Žít TEĎ s Bohem a před Bohem

MUDr. Jitka Krausová

(rozšířená verze článku)

Jste „při tom“? Na co že se to ptám? Jste přítomni v přítomnosti, při tom, co je, tady a teď? Dnešní člověk často není; je v minulosti, v budoucnosti – aspoň o pár minut či pár schodů napřed či nějak „mimo“, vnímá jen povrchně. Být v přítomnosti znamená žít plně a také je předpokladem života v přítomnosti Boží, onoho chodit S Bohem a PŘED Bohem. To nejdůležitější je ovšem vztah k Bohu. Když jsme zamilovaní, myslíme na milovaného spontánně, nepotřebujeme žádné připomínky. Ale realita je, jaká je, nejsme často spontánně zamilovaní do Boha. A pak je důležité vnímat skutečně a umět se zastavit. Pouštní mniši říkali: „Nejhorším zlem je zapomnětlivost,“ a mysleli tím zapomnětlivost na Boha. Vida, dokonce i oni! Fakt.

Navíc učit se žít v přítomnosti a všímavost v přítomnosti je dobrá součást léčby i neurotiků. A kdo z nás trošinku není neurotik? Zkusili jste už třeba vědomou chůzi, vědomé loupání brambor, jiné činnosti, které jsou automatické? Ale tomu se zde nebudu věnovat. Chtěla bych dát hrst nápadů, devatero způsobů ověřených v mé praxi s běžnými lidmi, jak žít v Boží přítomnosti.
Jde o podrobnější verzi článku z RŽ 5/2018.

zit-ted1. Střelné modlitby, malé tajemství, Ježíšova modlitba
2. Časové kotvení
3. Prostorové kotvení
4. Zažívání, přežvykování Písma
5. Chvilinky s Pánem
6. Stálé žehnání
7. Cvičení vděčnosti
8. Rozjímání Boha v člověku
9. Rozjímání nad předmětem

1. Střelné modlitby letí jako šíp k nebi; dnes jsou to SMSky do nebe nebo i jen „prozvánění Pána“. Jde o krátké modlitby jako Pane, smiluj se; Maria, pomoz; Sláva Tobě, Pane; Klaníme se Ti atd., vybrané z Písma, hlavně ze žalmů a z tradice; můžeme použít také invokace z litanií, z korunky k Božímu milosrdenství či jiné nebo si vytvořit. Používají se různě během dne podle situace, např. jdeme kolem kříže, kostela, vidíme něco zlého či naopak radostného. Kdysi to byl velmi oblíbený způsob a dnes v dnešním shonu je ještě mnohem víc vhodný a opomíjený. Sem patří i osobní malé tajemství = krátká modlitba vyjadřující ve zkratce duchovní život člověka, používaná opakovaně pravidelně během dne např. „Pro Tebe, Ježíši“ nebo „Pane, jsem Tvá“ či „Důvěřuji Ti, Ježíši“ atd. Rozdíl je právě v tom, že malé tajemství je naše osobní vyjádření (i když třeba převzaté), které je pro jedno životní údobí jen jedno. Během života, jak rosteme v modlitbě, se množství střelných modliteb obvykle zúží, někdy až na jednu podle individuality člověka (a okolní duchovní tradice), a také se obvykle zkracuje. Ne zřídka zůstane jen: „Ježíši“ či „Abba“, „Maria“ apod. Zvláštní druh je tzv. Ježíšova modlitba východních bratří: „Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ Kdo ji praktikuje, modlí se ji stále (mimo jiné povinné ústní modlitby) jako typ „křesťanské mantry“, která se při plné praxi harmonizuje s dechem a pak i tepem srdce. Jsme ale svobodní synové a dcery Pána, můžeme se ji modlit volně jako jednu nebo i hlavní střelnou modlitbu bez jakékoliv násilné snahy a třeba i obměňovat podle liturgických dob a situace: „ Ježíši Kriste, pro nás narozený/ ukřižovaný“… či „smiluj se nad námi“ místo nade mnou apod. I zde může časem dojít ke spontánnímu zkrácení až na samo jméno Ježíš. Někteří se modlí podobně jako Ježíšovu modlitbu invokace z korunky k Božímu milosrdenství či z jiné korunky nebo z novény odevzdanosti nebo „Ježíši, Maria, miluji vás, zachraňte duše“ od s. Consolaty či Ježíš, Maria, Hosanna, Aleluja (opět příklady z praxe laiků).

2. Časová kotvení – je jím už ranní a večerní modlitba, před jídlem a po něm, před cestou, dříve i polední a v 15 hodin na připomínku smrti Páně. Také Anděl Páně 3× denně je časovým ukotvením a dobrým zvykem. Je možno si dávat připomínky v mobilu apod. V klášterech mívali někde připomínku i každou hodinu.

3. Prostorová kotvení. Všichni známe: sejde z očí, sejde z mysli, což platí i na Boha. Takže sochy, obrazy, symboly, přívěsky na klíče, obrázek na displeji, kartičky na ledničce či v peněžence, placka na kabelce, batohu, nápis na tričku, v bytě i kropenka u vchodu apod. Může to být i kotvička pro jiné, nejenom pro nás. Kreativitě se meze nekladou. Jako kotvička zpět do Boží přítomnosti fungují i předměty běžného života prorozjímané podle bodu 9. Ty se uplatňovaly během totality v pracovním prostředí, soudruh obvykle nebuzeroval pro obrázek květiny, moře, hor, matematického vzorce, jablka (skutečné případy).

4. „Zažívání, přežvykování Písma“. Ráno nebo vpředvečer si vezmeme jeden verš Písma a k němu se přes den stále vracíme. Napíšeme si jej na kartičku nebo do mobilu nebo se jej naučíme zpaměti (nevadí, že pozítří jej zapomeneme) a přes den si jej opakujeme, možno i po cestě à la růženec. Pomalu „přežvykujeme“, můžeme i víc dní, až jakoby pustí všechnu šťávu. Nechejme slovo Písma do sebe sestoupit a „vtělit“ se, aby nás v hlubině formovalo. Vytváříme nové spoje v mozku a hluboce vtělené nás neopustí ani po letech a může se náhle vynořit z hlubin, i když to nechceme, a pomoci nám nebo nás usvědčit.

5. Chvilinky s Pánem. Využívejme k návratu do přítomnosti s Bohem i drobné prostoje – chůzi do patra, na zastávku, jakékoliv čekání. Lze se modlit krátké modlitby, i když to bude 1× Ave nebo neúplný desátek korunky k Božímu milosrdenství. Má to smysl! Nebo se můžeme za někoho přimlouvat, žehnat mu, třeba i ve frontě před pokladnou v supermarketu nebo na zastávce žehnat okolním lidem – tamté nevyspalé mamince s kočárkem, utahané prodavačce, tomu tak důležitému manažerovi, stále s mobilem na uchu, opilci atd. Všichni máme „málo času“. Kdo má málo peněz, nevyhazuje koruny a dvoukoruny, kdo má málo času, nemarní půlminutky a pětiminutovky. Zkuste!

6. Praxe stálého požehnání – je to praxe ortodoxních Židů. Na vše, co je během dne, jakoukoli činnost, úspěch, neúspěch i těžkost a hřích, se reaguje požehnáním. V prvotní praxi je to: „Požehnaný buď Hospodin, Král věků, který… (třeba stvořil vůně atd.). Za vše! se žehná Hospodinu = vyjadřuje se dík a stvrzuje se Hospodinova dobrota. My máme zachováno hlavně před jídlem a po něm, u Židů je to na vše, včetně malé a velké strany:-) Při úspěchu se tak odvádí pozornost k pravému Dárci (talentu, rozumu atd.). Při neúspěchu se člověk posiluje k důvěře. Při hříchu si vděčně připomínáme Toho, „který je milosrdný a odpouští hříchy“, při zlu Toho, „který dokáže proměnit i zlo v dobro“. Tato praxe vede ke spojování všeho s Bohem proti rozštěpení víry na oblast kostela a „obyčejný život“ a je proti modernímu bludu brát vše jako samozřejmost. Zkuste jeden den či týden takto žehnat a vymýšlet si požehnání. Samozřejmě si žehnací formuli upravte do formy, jak vám vyhovuje, třeba Chvála Bohu, který…, Děkuji Ti, Pane, který…

7. Zvláště důležité pro moderního člověka je cvičení v nestěžování si, ale vděčnosti. Snažíme se nestěžovat si celý den (ani v myšlenkách) na nic a místo toho (i když se přistihneme při stěžování si) děkovat. Vděčnost patří s úžasem k základním náboženským postojům, postoj z-Božnosti = vše přijímat s Bohem a z Boha. Apoštol Pavel také napsal: „Za vše děkujte Pánu.“ Za vše! Uvědomíme si tak někdy své prapodivné nároky, skrytou touhu být pánem věcí, svého života i druhých lidí. Když se přistihneme při stěžování si, můžeme si to poznamenat, zapsat a pak si večer rozebrat, odevzdat Pánu. Málokomu se skutečně povede strávit den bez stěžování, není to ani procento lidí při studiích. Reptáme dokonce často předběžně, dříve než máme jakýkoli skutečný důvod nebo i pseudodůvod.

8. Cvičení pohledu na člověka. Každý člověk je největší stopou Boží, obrazem Božím (byť nedokresleným, zdeformovaným). Každý odkazuje na svého Stvořitele, na Boha. Je přece dítě Boží, tolik milované, bratr či sestra Krista, který se za něj vydal; část církve (nebo budoucí možná část). V křesťanovi je Kristus, je příbytkem Trojice. Křesťané jsou pochodující svatostánky Trojjediného, nositelé Krista a bohonositelé (kristoforoi a theoforoi). Můžeme se klanět Trojici přítomné v hlubině člověka – křesťana, třeba manžela, tchyně!, šéfa nebo i myslet na Ježíše opuštěného (výraz z Hnutí fokoláre) třeba v tom opilém bezdomovci či politikovi. Totéž platí i o sobě samém, já jsem pochodující svatostánek, nositel Krista, „bohonositel“. Už jste se někdy klaněli Trojici ve Vás samých? Více lidí mi dosvědčilo, že prorozjímání a připomínání tohoto faktu může hodně změnit a pomoci i při pokušení. V kostele bych tohle neudělal, to se nehodí, ale já jsem chrám!

9. Rozjímání nad předmětem
Připravíme si předmět – a) přírodninu (jablko či jiný plod, kámen, květinu, list, větévku, kousek kůry, dřevo apod.), nesmí být příliš titěrná, nevhodná či nebezpečná na ohmatávání poslepu – tedy ne třeba kopřiva :( nebo b) předmět vyrobený lidmi – vylučujeme zase vše nebezpečné a velmi titěrné. Př. co ano: propiska, vařečka, mobil, počítač, papír, kniha, prsten atd. Nepoužíváme předměty samy o sobě náboženské povahy (křížky, růženec, snubní prsten). Samozřejmě vylučujeme předměty svým zaměřením hříšné (porno). Je vhodné ale prorozjímat to, s čím v denním životě běžně přicházím do styku.
Nejprve začínáme vždy s a) a teprve později si vezmeme k rozjímání i b).
Samotné rozjímání se skládá z několika částí.

I. přípravná seznamovací neboli smyslová část – předmět zkoumáme smysly, „jako“ bychom jej neznali. V běžném životě totiž vnímáme povrchně jak předměty, tak i lidi.
Vezmeme jej do dlaní a nejprve zrakem si prohlížíme jako poprvé. Prosíme: „Pane, otevři oči mých očí.“ Můžeme si pomoci představou, že máme předmět popsat dopisem cizinci, který jej nikdy neviděl (a nemá žádné moderní technické vymoženosti zobrazování). Pak zavřeme oči a seznámíme se jako slepý hmatem – pečlivě poznáváme tvar, povrch (měkkost, tvrdost atd.) – nejen rukama, ale přiložíme k hřbetu ruky, ke tváři. Poté se seznámíme čichem – zjistíme, že v přírodě skoro nejsou předměty bez nějaké vůně – i kámen jemně voní. Nakonec zkusíme sluch – jak lze z předmětu vyloudit zvuk, jaký vydá? Poklep, mnutí lístků atd. Nezkoušíme chuť (kde to lze, tak až po skončení rozjímání).

II) vlastní rozjímání.
A) Všechno, co Bůh stvořil, nese „stopy Boží“, tedy může k nám mluvit o Stvořiteli. Uvažujeme, jakou stopu Boží nese tento předmět. Představíme si, že je to „malý bratříček“ ze stvoření a že nese nějaké poselství, jednak obecné a možná i nějaké přímo speciální pro nás – osobní poselství. Mohou se nám vynořit obrazy z Písma, různé analogie. Některé přírodniny nabízejí snadněji významy a jsou pro začátek vhodnější (jablko, kámen, vinný hrozen, květina), ale v zásadě hovoří o Bohu svým způsobem všechny. Někdo bude mít rozjímání myšlenkově bohaté, jiný kratší. To není důležité. Podstatné je, co si z rozjímání odnesu, co je možno shrnout do krátkého poselství, i když jsem třeba nedostal přímo osobní poselství (ovšem osobní poselství jsou dost častá, nelze je ale nějak vynucovat). Osobním poselstvím může být i úžas nad krásou stvoření, nad pochody života v obyčejném listu, úžas jako jeden z antropologicky původních momentů náboženství. Kdo nežasne, pro koho je vše prostě samozřejmé, těžko se přibližuje Bohu, je poloslepý až slepý. Poselstvím může být „Wow!“, a z něho plynoucí pokora, chvála.
U předmětů b) je část seznamovací-smyslová stejná, ve vlastním rozjímání uvažuji také o stopách Božích, vždyť každý předmět pochází z prvků ze stvoření a z lidského rozumu a nadání, které jsou také dary Boží (plast je také ze základních prvků, z nichž je celý náš materiální svět). Rozjímám nad účelem předmětu z pohledu Božího, k čemu a jak má člověku sloužit a k čemu ne. Ptám se, jaké mi nese osobní poselství. Většinu předmětů lze užívat dobře, ale i je zneužívat či jen nadužívat.

B) Pak poděkuji: Bohu i prostředníku z říše věcí. Jak? Nejlépe naplněním jeho účelu, významu té věci. Příklad: jablko – s chutí ho sním, nebo někomu daruji; pecku broskve zkusím zasadit, květinu daruji, vylisuji, udělám z ní záložku, vyfotím a pošlu s myšlenkou přátelům; kámen bude těžítko, nebo ho vrátím do přírody na místo, kde tak pasoval.

C) U vyrobených věcí nejprve děkuji Bohu, pak vzpomenu v modlitbě na ty, kdo předmět vyrobili či vynalezli. Co takhle při každém braní či večerním braní léků poděkovat Bohu i vynálezci? (Event. vzpomenout na ostatní nemocné, co berou lék?)

D) Uzavírám rozhodnutím užívat předmět jen podle Boží vůle.
Cílem tohoto rozjímání je učit se vnímat, vidět a vidět krásu; připomínka Boha a poselství při běžném kontaktu s prorozjímanými předměty, tedy vracení do přítomnosti Boží; hlubší, méně povrchní život, užívání všeho ve stvoření uvědoměle a s vděčností. Všechno máme od Boha darem a smíme si to brát – ale s vděčností. Jak to učíme děti? A co my a náš Otec?

Je mnoho způsobů prožívání přítomnosti a meze kreativitě se nekladou, kromě pravověrnosti ovšem. Není vyšších a nižších metod, cest; nejlepší pro Vás je ta, která Vás v této fázi života vede k jeho plnosti s Bohem.

Tak dobrý start a výdrž na cestě!

 

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu