Redakční klání

Aneb o tom, jak členové redakce za mládí sportovali, sportují a budou možná v budoucnu ještě sportovat.
Tímto se s Vámi dělíme a poodhalujeme roušku tajemství sportovního nadšení členů naší redakce; snad s trochou nadsázky, kapkou humoru či čiré ironie, ale zato pravdivě a zaujatě.

Skiking /skaikiŋ/

skikeKdyž jsme s přáteli roku 2012 viděli poprvé na cyklokrosových závodech skiky, s výkřikem ženy před výlohou „to musím mít!“ jsem hned věděla, že jsem objevila chybějící kousek do puzzle provozovaných sportů.
U nás doposud málo rozšířené a údiv vzbuzující skiky („Jé, mami, co to je?“) se totiž výborně hodí do období, kdy se nedají provozovat ostatní sezónní sporty – když je na plavání a cyklistiku už zima, ale ještě se nedá lyžovat a na in-line bruslení je mokro.
Skike je tzv. blending slov skate and bike; jde zjednodušeně o terénní brusle s hustitelnými koly na 7 atm, plášť 6,25 inch; procvičí 90 % svalů a nezatěžuje klouby. Pohyb na skikách má simulovat styl bruslení na běžeckých lyžích; za skiky se na trati ohlédne i leckterý běžný „letní lyžař“. Drsní skikeři sjíždějí na skikách i schody a horské terény. Videa na www.skike.com napoví víc.

Šárka Chlupová

Tenis na různé způsoby

Jako malí jsme občas hráli badminton, trefit se do letícího košíčku a odpinknout ho správným směrem a přiměřenou silou bylo v samých začátcích velmi náročné, ale tréninkem se hra stále zlepšovala. Pak přišel čas na stolní tenis – ten jsme začínali hrát na školních lavicích knížkou, míčky občas někdo donesl do školy. Zájemců o hru bylo vždycky hodně a diváků ještě víc, míček byl tím pádem dost často brzy rozdupnut nebo zabaven. Lavice byly malé a ve škole jsme moc hrát nemohli, tak se naše sportovní aktivity přesouvaly domů – nejprve jsme hráli na chodbě na zemi, pak nám naši pořídili i pingpongový stůl. Umístili jsme ho do jedné z hospodářských místností. Tam jsme měli klubovnu a často jsme hrávali a trénovali.
Když jsme se sourozenci povyrostli a zdokonalili se, pod vánočním stromečkem se objevily dokonce tenisové rakety. Ale kde hrát? V době našeho dětství nebylo běžné, že by v každé vesnici byla sportovní hala nebo tenisové kurty s umělým povrchem… A tak jak se rozjařilo, taťka s klukama srovnal velký dvůr, zarovnali ho válcem, zasypali vrstvou písku a časem přibyla i antuka. Čáry jsme si vyrobili z bílých pásek a síť kluci upevnili na železné tyče. A mohlo se začít hrát… Takové hřiště, to bylo lákadlo pro fůru kamarádů z vesnice. Rakety jsme měli v omezeném počtu a hrát se dala maximálně čtyřhra, proto ostatní sportovali i jinak – vyšplhali na třešeň na dvoře, a kdo zrovna nehrál, pásl se na třešních – teda jenom v sezóně. :) Nejsem žádný přeborník, ale ráda si zapinkám i dnes.

Markéta Matlochová

Tradiční rodina

Pocházím z tradiční rodiny. Tradičně sportovní. A tak jsme si všichni sourozenci prošli třemi fázemi – kdy jsme jako děti chodili (sportovat) s rodiči, kdy se nám na prahu puberty chodit (sportovat) s rodiči až tolik nechtělo, až po třetí fázi, kdy jsme pochopili, že sport je nedílnou součástí našich životů. Hlavně tedy běh, kolo, brusle, volejbal, fotbal, resp. sjezdovky, běžky a brusle.
K aktivnímu sportování v naší rodině neoddělitelně patřilo také to pasivní. Prostě jsem vždy věděla, jak vypadá aktuální žebříček ATP, kolik v posledním závodě zaběhl Bolt, jak si vede minimálně Baník, Vítkovice, Češi v NHL a v ostatních olympijských sportech. Synonymem začátku prázdnin byl Wimbledon, Vánoc MS dvacítek atd. A tak jsme nejen svátky v podobě olympiád sledovali v dresech a s vlajkou před televizí, události menšího významu i v hledišti.
langerovi„Normalita“ mého světa narazila až na „normalitu“ světa mého manžela. Při první návštěvě u nás doma nevěřil, že existuje tolik sportovních kanálů, a jeho poznámka po poločase nějakého zápasu, že tolik fotbalu v životě ještě neviděl, vyvolala u mého tatínka zděšení, které nejprve směřoval výrazem své tváře k němu a následně ke mně. V podobném duchu se neslo setkání s babičkou (která mimochodem sleduje ze sportu nejvíce skoky na lyžích, box a snooker), jež se mého muže hned poté, co se dozvěděla, jak se jmenuje, otázala, jaký že sport to dělá. I přes rozdílnost našich sportovních světů máme krásné manželství. :)

Vendula Kučerová

Lyžařský výcvik

Nevím, kdy jsem přišel na to, že mi je na horách dobře. S určitostí ale vím, že jsem tam jezdil rád už od mládí. Každoroční výlety do hor patří k naší letní rodinné dovolené. Hory a letní chození po nich mám prostě rád. Jen v dobách chození se svou paní, která ráda lyžuje, jsem se pokusil zařadit do repertoáru sportovních aktivit i lyžování. Na běžkách to ještě jde, ale sjezdové lyžování jsem vždy jen trpně snášel jako outsider, který na sjezdovce překáží těm, kteří to umějí. Nyní už mnoho roků mám za to, že se už nemusím přetvařovat, že mě to baví, a tak dopřávám své paní samostatný zimní trénink na lyžích, aby mi stačila v létě na pěších túrách.

Pavel Langer

Sportem ku gaučingu

Můj vztah ke sportu je velmi kladný, jak Vám jistě potvrdí (za úplatu nebo pod nátlakem) přátelé i členové rodiny.
V dětství jsem velmi ráda lyžovala. Problémy mi sice dělalo brždění, ale zlomila jsem jen několik hůlek (tehdy byly z bambusu) a ochranný plot u vleku. Sama jsem si žádný úraz kupodivu nepřivodila.
V současnosti se věnuji běhu na autobus. Protože do práce dojíždím a frekvence spojů je asi každých 120 minut, je často potřeba zvýšit tempo. Sport je to sice intenzivní, ale pochybuji, že mému tělu prospívá.
V budoucnu plánuji věnovat se „gaučingu“. Je to sport náročný na čas a na vybavení. Potřebujete přiměřeně měkký a pohodlně velký gauč nebo divan, na kterém trávíte většinu dne.

Martina Orságová

Já a sport

Ke sportu jsem měl odmalička vřelý vztah, i když jsem k žádným velkým sportovním výkonům disponován nebyl. Kotoul dozadu jsem se musel doučovat doma, švédskou bednu jsem nikdy nepřeskočil a gumovým granátem jsem nepřehodil devítimetrovou hranici. A tak není divu, že jediná dvojka, kterou jsem na základce na vysvědčení dostal, byla z tělocviku. A z milosti.
Silou ani rychlostí jsem nevynikal. Když jsme si s oddílem uspořádali několik vlastních „olympiád“ s vlastními disciplínami, tak jsem sice pokaždé vyhrál hod na přesnost, v ostatních disciplínách jsem však výrazně zaostával.
Co jsem nezvládal prakticky, snažil jsem se dohnat teoreticky. Znal jsem všechny finálové zápasy MS ve fotbale, počty medailí československých hokejistů, každé úterý brzo ráno jsem vystál frontu na časopis Stadion a aktivně jsem začal chodit na hokej. Nejdřív s tátou, pak s bratrancem (než jsme se tam porvali do krve) a nakonec postupně s oběma spolužačkami, se kterými jsem na gymplu chodil. Na tuto dlouho přerušenou zálibu jsem po 35 letech navázal minulý týden. Navštívil jsem ligový zápas s Pardubicemi, a tak svými hlasivkami přispěl k našemu důležitému vítězství.
Můj teoretický zájem o sport už nebyl v dospělosti tak intenzivní jako v dětství. Intenzita obvykle kolísala spolu s úspěchy či neúspěchy našich sportovců. Pravdou ale zůstává, že při stolní hře „Česko“ bývám jediným hráčem, který nemá z tématu „Sport“ panickou hrůzu.
Aktivní pohyb mám v oblibě dodnes – cyklistika, běžky, plavání, chůze, snad i běh – ale to už je jiné téma. Sportem bych to, alespoň v mém případě, nenazýval.

Laco Švec

 foto: Šárka Chlupová, Pavel Langer

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu