Chlapskou necestou – Klukoviny

Jan Kvapil I salesiánský spolupracovník

Nenápadně se plížím k řece a pozoruju toho malýho ušmudlánka, jak se rozmachuje nad tůňkou. Žížala, co se kroutí na háčku, letí vstříc hlubině. Klučina v maskáčovým triku se nervózně rozhlíží, zatímco v ruce žmoulá vlasec a pomalu ho namotává na bezovou pytlačku. Opatrně vycouvám, abych ho nevyplašil, a nechám tůňku tůňkou, kluka klukem, žížalu žížalou, aby se ten dvacet let starý přízrak nerozplynul.

Jo, ten klučina jsem byl já. Někdy cestuju zpátky v čase. Chodím na místa, kde jsem kdysi dávno prožil něco silného. Z hlubiny se vynoří vzpomínka, kterou jsem dlouho nevzpomínal, možná nikdy, a já sleduju, co za pocity se ve mně probouzí. A taky přemýšlím, co jsem prožíval tehdy. Vzdaluju se od řeky zarostlou pěšinou, ale přes rameno ještě slyším zoufalé pleskání ocasní ploutve, poslední zápas v tůňce, nenápadný úprk kamenitou mělčinou a na chviličku znovu pocítím obavu, že mě chytí porybný, ale také hrdost: „Gratuluju k prvnímu ulovenému pstruhovi!“

Asi 30 km na severovýchod od Olomouce, od úrodné a rovinaté Hané, se rozprostírá krajina, kterou byste tam nečekali. Kopcovité pastviny kolem Moravského Berouna stoupají až do výšky 600 m n. m. Voda z nich stéká do pramenišť a dál teče potoky, které chrání polámané vrby. Pak se ta voda posbírá do bystré řeky a razí si cestu skalnatými srázy hlubokého údolí. To je Bystřice nebo lépe Bystřička, jak jí říkají v Olomouci, kam řeka doteče po 50 km, aby spojila vodu s Moravou. V celém údolí Bystřičky na mě vzpomínky číhají za každým stromem. V mé rodné Olomouci nasedám do motoráčku. Za oknem vlaku se míhají důvěrně známá jména zastávek – Bystrovany, Velká Bystřice, Mariánské Údolí, Hlubočky… Přilepený na sklo se snažím zpomalit ubíhající krajinu a sám sobě dělám průvodce: „Dívej. Tůňka, kde jsem poprvé pozoroval ledňáčka na lovu. Tohle je brod, který jsem nejednou projel na kole mokrý až na trenky. Tady je zase splav, pod kterým mě brácha učil házet žabky. No a na téhle louce jsme s bratránkem nemilosrdně prošpikovali terč zapálenými šípy.“

Vystupuji v Hrubé Vodě na secesním nádraží, které pamatuje císařpána. „Kéž by někdo opravil oloupané štuky,“ povzdechnu si. Pokračuju po silnici mezi chalupami. Na chvíli se zastavím, jako už mnohokrát, pod nízkým železným mostem, abych se nechal ohromit řinčivým burácením projíždějícího rychlíku. Připomene mi to, jak jsme si zkracovali cestu po trati, abychom doběhli zpáteční vlak. Dneska spěchat nemusím. Za poslední chalupou asfaltka končí, údolí se zúží a já stojím před předem rozhodnutou volbou – vystoupat po žluté nad údolí do krásného smíšeného lesa s výhledy na řeku, nebo se vydat cestou přes brody. Za pokus přeskákat řeku po kamenech zaplatím mokrou botou. „Ponožky musí dolů,“ zabrumlám a pokračuju přes kluzké kameny naboso. Důvěrně známá vůně vodních řas ve mně vyvolá vzpomínku na noční dobrodružství v gumácích za svitu čelovky. To jsme se s bratránkem předháněli, kdo z vody vytáhne většího raka. Takto pokračuju kilometr za kilometrem, vzpomínku za vzpomínkou, kolem naší skautské základny Severní hvězdy na Smilově (ta chata se dá pronajmout), kolem vodáckého srubu Delfínů na Jívové, až pod skály Malého Rabštejna, kde jsem vylezl svoji první cestu na laně. Táta mě tenkrát navázal dračí smyčkou kolem pasu na statické lano a strejda mě jistil svrchu na První školní. Chytám se skály: „Táto, tentokrát ji zdolávám free solo.“

Paměť je jako ta hluboká tůňka, ve které se zrcadlí koruny okolo stojících javorů, ale když se nad ni z břidlicové skalky nakloním a nebojím se trochu zamokřit, vytáhnu z hlubiny netušený úlovek. Vzpomínání nemusí být jen utápěním se v nostalgii z pohodlí křesla, u krbu, se sklenkou něčeho ostřejšího v ruce. Za opravdovou trofejí to chce cestovat, vydat se na místa těch silných zážitků, cítit zapomenutou vůni, slyšet ztracené zvuky. A tak vás zvu, abyste se taky někdy zkusili vrátit do krajiny dětství. Zajímalo by mě, jaký úlovek si domů přinesete vy.