Pravdivá pohádka o krysách a princeznách

P. Karel Skočovský | kněz, v současné době dokončuje studium doktorátu na Institutu Jana Pavla II. v Římě, zabývá se pastorací manželství a rodin

Bůh touží po tom, abychom byli svatí. Už tady, a ještě víc potom, na věčnosti. Jenže představa mnoha lidí o životě křesťana a jeho spáse je přibližně následující:

Člověk se narodí, je pokřtěný jako dítě nebo jako dospělý, roste ve víře a plní Boží přikázání. Pak umře, spočítají se jeho dobré a špatné skutky, a pokud je těch dobrých víc, jde do nebe, v opačném případě skončí v pekle. Svatý život je tak záležitost plnění příkazů, zákazů a nařízení, která nám obvykle brání dělat věci, které bychom jinak dělali často a rádi. Kromě Desatera nám s příchodem Ježíše Krista přibyla ještě hromada dalších přikázání, mezi nimi třeba povinnost milovat své nepřátele, takže jsme na tom ještě hůř, než kdyby Kristus vůbec nepřišel. A tak se celý život snažíme být dobří, chodíme do kostela, modlíme se a po smrti snad s odřenýma ušima dostaneme svoji odměnu.

Tudy ne, přátelé.

Jsou dva základní pohledy na spásu. Ten, který jsem právě popsal, nazývám „krysa v bludišti“: Nebohou krysu vypustíte do bludiště. Když špatně odbočí, vleze do uličky s elektrickým proudem a dostane pěknou ránu. Časem se víceméně správnou cestu naučí. A na konci dostane žrádlo – svoji vytouženou odměnu. Některé krysy se učí rychle, jiné pomaleji, pár z nich jsou ztracené případy, co si dobrou cestu nezapamatují nikdy.

Podle některých lidí jsme krysy. Když špatně odbočíme, dostaneme od Boha či osudu ránu – buď teď, nebo později. A když se naučíme v labyrintu správně chodit, dostaneme na konci ono věčné žrádlo.

Je tohle náš příběh? Jsme zmatená zvířata v kosmickém labyrintu? Přišel Ježíš vykoupit zvířecí farmu, řvoucí cirkus, tragikomickou zoo?

Ne. Pokud je nebe odměna za to, kam (ne)vlezeme, Boží Syn se nějakou spásou vůbec nemusel obtěžovat. Za pět kilo dobrých skutků totiž dostaneme pět kilo věčné radosti. A je to.

Všecko je jinak. I kdybychom sto let každý den chodili do kostela a byli hodní, nikdy si nebe zasloužit nemůžeme. Nebe není obchod, není to něco, co by nám Bůh dlužil. Nebe si nemůžeme vydřít.

Nejsme krysy, ale princezny a princové. Jsme synové a dcery v Synu, královské děti. Když se do královské rodiny narodí dítě, nemusí (ani nemůže) si to nijak „zasloužit“. Může ale královskou korunu a dědictví svým bláznovstvím prošustrovat.

Tu odměnu, spásu, jsme nezaslouženě dostali na začátku, při křtu. Bůh nás přijímá za vlastní, do duše nám vtiskne svou pečeť. Střípek věčnosti máme už teď. Celý život ho musíme střežit, dát mu prostor vyrůst, abychom ho neztratili. Musíme žít „na úrovni“, jako královské děti.

Koukněte na křest malých dětí. On ten cvrček ani neumí mluvit, natož aby rozuměl nějaké teologii. Dokonce i víru za něho vyznávají rodiče a církev. A přesto ve křtu dostane VŠECKO. Dar víry, naděje a lásky, tři božské ctnosti, které v něm klíčí jako semínka mohutných sekvojí. Dar Božího synovství, věčný život.

Až to malé dítě vyroste, samo se musí nakonec rozhodnout, jestli ten Boží dárek rozbalí. Jeho křest je v pravém slova smyslu završen až v momentu osobního rozhodnutí pro Krista!

Právě křest dětí krásně ukazuje, že spása je dar, nikoli zásluha. Je jako velký balík, který celý život rozbalujeme a objevujeme všechny v něm ukryté poklady. A nakonec zjistíme, že tím darem a konečnou odměnou není nějaká „věc“ či „místo“ – jako by spása byla jen přesunem z jedné krabice (Země) do jiné krabice (nebe). Tou odměnou je sám Bůh. Pohled z očí do očí.

Podtrženo a sečteno: Všechny pohádky jsou pravdivé. Jsme princové a princezny a v našem srdci dřímá touha po nebi, kde potkáme Krále, našeho Otce.

 

2019 © Centrum pro rodinný život Olomouc | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu