Vysněné povolání

Petra Feglerová

Patřím zřejmě k menšině lidí, kteří dělají práci, která je opravdu baví a kterou si splnili svůj sen z mládí, aniž by po jeho plnění nastoupila deziluze. Musím přiznat, že na tom mají velký podíl moji rodiče, i když mnohé jejich "vhodné zásahy" asi nebyly od nich vědomě naplánované.

Celé působení rodičů by se dalo shrnout takto: dávali nám dětem velkou svobodu při volbě povolání a zároveň nám nijak zvlášť s jeho dosažením nepomáhali. Jak to vypadalo konkrétně? Rodiče měli za sebou zkušenost s tím, jak jim práci více méně určili rodiče nebo okolnosti doby. Zvláště maminka nám o tom často vyprávěla, zdůrazňovala, jaký je to dar a vzácnost mít práci, která člověka baví, a povzbuzovala nás v tom, abychom ji hledali. Často jsme si o různých povoláních povídali a v rodinném kruhu diskutovali, jak se kdo ke své práci hodí - srovnávali jsme nadšenou prodavačku s unuděnou, šikovnou švadlenu s méně šikovnou... Pokud se u dětí dlouhodobě objevovaly nějaké vlohy, zájem, hned si toho ostatní všimli a probíralo se, pro které povolání by je mohlo dítě využít: sestra má ráda peníze, to z ní jistě bude dobrá ekonomka. Každý z nás žil už v rodině nějakou dobu v kůži budoucího povolání. Samozřejmě jsme byli nestálí a povolání jsme různě měnili. To se bralo jako normální a rodina změnu většinou rychle přijala. Nanečisto jsme si doma zkoušeli i různé úkoly, které se budoucího povolání týkaly - když ty chceš být tím truhlářem, dokázal bys spravit tyhle panty? Nebo: Ty teď čteš tolik knížek z psychologie, co si myslíš o chování té kamarádky?

Na druhé straně rodiče brali námi zvolené povolání jako naši cestu a nechali nás po ní jít samostatně, aniž by nás výrazněji popostrkovali, poponášeli nebo nám za každou cenu odstraňovali překážky. Spíše naopak. Jednu velkou překážku představoval končící socialismus - listopad 1989 nás zastihl na konci ZŠ, což bylo právě včas. S posudkem o pravidelné návštěvě výuky náboženství jsme si o studiu na vysoké škole mohli nechat zdát, a tak se už už začala promýšlet náhradní řešení. O to více jsme si cenili nabyté svobody spojené s nekonečnou škálou možností. Hodně nás povzbuzoval ve vlastním úsilí i postoj táty, že studium je pro opravdu nadané a pokud by nás nebavilo nebo nám nešlo, je dost práce na rodinném statku či v jiných manuálních profesích. V neposlední řadě pro mě byla motorem i částečná finanční tíseň, která mě během celého studia provázela. Člověk se snažil rychle a efektivně dostudovat, na příležitostných brigádách si užil méně vlídného zacházení s nekvalifikovanou pracovní sílou a také si více vážil přednášek, které se mu mezi brigádami podařilo stihnout. Takových nás bylo na škole víc a už tehdy jsem viděla, jak naše studijní úsilí bylo větší než u těch, které rodiče na škole dobře zaopatřili.

V tomto čísle je mnoho zajímavého o volbě povolání od psychologů, učitelů, studentů, zaměstnaných i kněží. Mým přáním je, aby to alespoň někomu napomohlo nalézt vysněné povolání či popojít po cestě k němu.

Rodinný život 4/2007

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu