Svět naruby

Mgr. Šárka Chlupová – výtvarnice a pedagožka, pracuje na církevní škole v Olomouci


Za dob hluboké totality, kdy ještě existovaly vychované děti a v domě jsme se všichni slušně zdravili, jsme měli my, tři sourozenci, pubertu v podstatě zakázanou. A když jsme vystrkovali růžky, stejně rychle se zvedala i vařečka nebo lískový prut. Myslím, že někde došlo k výchovné chybě, protože takový pětadvacetiletý puberťák, který si neodžil to své v těch správných letech, už není moc srandovní.

 

 

Uplynulo pár let a hle, svět je naruby, děti si mohou dělat, co chtějí, a běda, jak se potlačuje jejich jedinečnost nebo nezadatelné právo na vlastní vyjádření. A ne aby je někdo za něco napomínal nebo si na ně dokonce stěžoval rodičům! U jedné paranoidní rodiny při snaze zachránit poslední zbytky charakteru jejich dítěte jsem se dočkala osmistránkové stížnosti rozeslané na všechna důležitá místa. Naštěstí se tomu většina adresátů zasmála: „Co to tam ve škole máte, prosím tě, za rodiče?“

Raději nebudu rozebírat tragikomické scény, kdy například i paní policistka při rutinní přednášce ve třídě byla nucena drapnout tohoto výtečníka pod krkem a dotáhnout ho do ředitelny, aby mohla v klidu dopřednášet.

Od dob Cesty do hlubin študákovy duše se toho ale na vynalézavosti dnešních školou povinných moc nezměnilo; občas visí někdo hlavou z okna, jindy si přichází stěžovat náhodní chodci, že na nich přistála odpálená rachejtle nebo v lepším případě balónek s vodou; to jen, abyste, milí rodičové, věděli, čeho jsou vaše ratolesti schopné. Ano, i váš Láďa, paní Nováková. Osobně mám raději inteligentní recesi, jak se dočtete z učitelského pera v následující vzpomínce: Apríl – s žáky žádný paskvil

S dětmi se člověk nikdy nenudí, zvlášť když jich jsou přes dvě stovky koncentrovaných v jedné budově, které mateřsky přezdívají ústav. Nejraději mám na nich spontánní humor nebo nevinnou recesi s kouskem vtipu a moudrosti přiměřené věku. Nejvíce to dětem šrotuje na prvního apríla, samozřejmě, to si vzpomenou i v brzkých ranních hodinách na Pythagorovu větu, jen aby nastražili dokonalou past na oblíbenou matikářku. Proto jsem letos litovala, že mám zrovna na apríla dozor před první hodinou. Přišla jsem tak tudíž o onen slastný moment překvapení, neboť se ve všech třídách za pět osm kuly pikle. Šesťáci lepili vchod dveří průhlednou izolepou a vidouce mě procházet kolem žebrali: „Že nás nebonznete!“ A po spikleneckém mrknutí se uklidnili a pokračovali v lepení patnácté řady; sedmička se domluvila s osmičkou, že si vymění třídy, a při přebíhání na mě s natěšenými obličeji gestikulovali s prstem před ústy, jako že jsme domluveni. Zato zrádná devítka nic. Že by kuli něco speciálního?

Zvoní, zůstávám na chodbě, jak nejdéle to jde; nedočkavě vyhlížím kolegy, abych alespoň parazitovala na jednom z kanadských žertíků, ale protože dlouho nikdo nešel, musela jsem mezitím ostrouhat v nudné devítce; druhá hodina byla už pestřejší, neboť šesťáci okopírovali sedmičku s osmičkou a nastěhovali se do třídy k osmákům; nezůstala jsem pozadu a v hodině angličtiny jsem na ně mluvila francouzsky; bavili jsme se všichni; já, že mohu konečně použít tříletá studia, a oni, jak pěkně nerozumí. Korunu všemu aprílovému snažení nakonec nasadil bodrý chlapec právě z této třídy, který přišel o další přestávce se zcela nevinným šeptavým dotazem: „A paní učitelko, nevíte náhodou, proč jsme se teď stěhovali do osmé třídy?“ Bylo mi ho líto už od pohledu, ale musela jsme mu to říct: „Víš, Kájo, asi proto, že je dnes apríl.“

Rodinný život 2012/1

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu