Vyznat se ve vyznáních

Mgr. Šárka Chlupová – výtvarnice a pedagožka, pracuje na církevní škole v Olomouci

121-uvodnik
Je čas vánoční. Já vím, on už je únor, ale já jsem ještě v prosinci; minulý týden jsem s dětmi zapalovala svíce Václavu Havlovi na pietním místě před radnicí a ze sdělovacích prostředků na nás dýchala polistopadová atmosféra; vybavila jsem si pár střípků, končila jsem základní školu, plakátované plochy velely Havla na Hrad a já si kdesi ve stánku koupila placku s jeho portrétem a občanským fórem; v tramvaji mě pak nějaká paní chválila: „Správně, slečno, to vám schvaluji.“

 

Chceme-li se v tomto čísle časopisu alespoň dotknout různosti náboženství a vyznání, právě v souvislosti se vzpomínkami na našeho porevolučního prezidenta se mi teď často vybavuje jeho opakované slůvko „pluralita“. Alespoň ze začátku svého funkčního období jej skloňoval mnohokrát. Někdy je obtížné se

v dnešní pluralitě názorů a vyznání doopravdy vyznat. Po konverzi mě čekalo stejné tříbení a hledání. Ve své touze po té pravé cestě jsem absolvovala atestační kolečko v různých církvích a sborech. Korespondenční kurzy Bible, sobotní školy u adventistů, vikárka u evangelíků, návštěvy u baptistů, každý týden nekonečný seznam otázek na katolické faře. I když cesta byla trnitá, za svým konečným rozhodnutím jsem si pak o to víc stála.

Rok po křtu, v roce 1997 jsem měla možnost s naší farností vycestovat do Anglie, kde byly ekumenické snahy o trochu dál než u nás. Naše skupina čítala členy různých církví a denominací, v praxi jsme viděli, jak se sbory metodistů, baptistů, luteránů snaží

o společný modlitební život, staví si jeden společný kostel, setkávají se s katolíky; dodnes si pamatuji, jak si kamarádi evangelíci vymýšleli srandovní přezdívku pro p. Petera Dutona nebo jak nás reverend Colin Foreman vždycky svolával: „Hey, folks…“ Minulý týden mi od něj přišel vánoční dopis, píšeme si už čtrnáct let; letos absolvoval vzpomínkovou cestu na jih Anglie, kde se před 25 lety stal jedním z představitelů sborů, které se začaly spojovat dohromady; ani dnes tento proces neustává, jak píše, jako předsedající Churches Together (Sjednocené Církve) v Deeside (severní Wales) sice musel jeden církevní objekt zcela uzavřít a dvě menší kongregace spojit v jednu, ale na druhé straně se zase daří již x-té ročníky společných rodinných víkendů nebo pouliční program pro rodiny v nouzi. Tak jsme to také tehdy viděli – jako živoucí organizmus, který se vyvíjí a kde jde o přátelské vztahy v Boží režii.

Přečtěte si, jak se o jednotu snaží komunita sester v Grandchamp nebo bratři z Taizé u nás při Dnech důvěry. A sami se o jednotu snažme, i na té elementární lidské úrovni, s občas hašteřivým sourozencem, popudlivým manželem, rýpavou ženou, zlomyslnou kolegyní nebo egoistickým šéfem. Vždyť jsme to všechno také my sami. „Buďte vždy pokorní a mírní, trpělivě se navzájem snášejte v lásce a usilujte zachovávat jednotu Ducha, spojeni poutem pokoje. Je jedno tělo a jeden Duch, jedna naděje, jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a otec všech, který je nade všechny a skrze všechny a ve všech.“

Rodinný život 2012/1

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu