Na samotě u lesa

Mgr. Šárka Chlupová – výtvarnice a pedagožka, pracuje na církevní škole v Olomouci

Postav dům, zasaď strom a zploď syna; jeden můj švédský kamarád toto rčení komentoval: „Dům jsem postavil, strom jsem taky zasadil, syna zplodil, a dokonce mám ještě dceru!“ chlubil se. Náš taťka má tři děti, kromě 116 stromů na zahradě pořád něco nového sází (hlavně, aby měl brambory dřív než soused) a kromě toho, že postavil chatu, celý život stavěl mosty.

Za mého krátkého života jsme se jako rodina dvakrát stěhovali; poprvé z panelového bytu, který si naši vyhlédli v roce 1972, ještě, než se dostavěl, a kde jsme se všichni tři narodili, tedy vyrůstali; pak jsme se přestěhovali do cihlového bytu o více pokojích, a když nadešel čas opouštění rodinného hnízda, dostali jsme se do kuriózní situace, kterou většina rodin řeší z opačného konce; brácha už bydlel v Brně, my ostatní stále spolu a rodiče se ne a ne odstěhovat! Divné, že? Jenomže to by nesměli mít už dva roky koupený jiný byt, do kterého chodili jen uklízet, a stále měli strach nás opustit i přes naše ujišťování, že jsme už nějaký ten pátek i sobotu dospělí a že umíme otočit kohoutkem a uvařit čaj. No, nakonec se přestěhovali a celé rodině tento proces prospěl; my děti jsme mohly dospět a doosamostatnit se, rodiče mají více klidu a čas na sebe a vzájemně jsme si vzácnější. Asi protože se móda stále vrací a Země je kulatá, přestěhovala jsem se za nějakou dobu (tedy odstěhovala od sestry) i já – a hádejte kam – do našeho bývalého panelového bytu, kam jsme díky spořivým a prozíravým rodičům nastěhovali asi polovinu původního mobiliáře s některými rekvizitami ještě po prarodičích, takže například třicetiletý perský koberec s leštěnou obývací stěnou jsou na původním místě. Jen to začaly hyzdit výdobytky moderní doby – počítač, klávesy, tiskárna a jiné. Stejně chci jednou bydlet v domku u lesa. Možná že je to jen hudba budoucnosti, jak také své plány s domem v jednom z rozhovorů popisuje Sarah Wrigglesworth. V jistém slova smyslu zaznívá hudba budoucnosti i z nekonvenčních a postmoderních návrhů sakrálních staveb architekta Zdeňka Bureše nebo se můžete zaposlouchat do krásného, pro někoho možná už nostalgického vyprávění o bydlení na privátě anebo srovnat bydlení ve městě a na venkově.

Ať už bydlíme kdekoliv a jakkoliv, ten pravý domov nám nikdo nevezme, protože na nás ještě stále čeká: „V domě mého Otce je mnoho místa… jdu, abych vám je připravil.“ A když už stavíme ten svůj pozemský dům (i vnitřní chrám srdce), nezapomínejme také na to, aby byl „moudře na skále“ a při prvním přívalu nám nespadl.

Rodinný život 3/2011

2018 © Centrum pro rodinný život Olomouci | Všechna práva vyhrazena | www.rodinnyzivot.eu